http://www.annonce.cz/lodni-modelarstvi.html

Lanoví a plachty 16. a 17. století

Žádná data nebo nastavení...

 

 

 

 

Na historických plachetnicích bylo velké množství lan nejrůznějších průměrů, které sloužily k nejrůznějším účelům. Pro stavbu věrného modelu je nezbytné znát funkci všech těchto lan, jejich průměry a způsob upevnění, jakož i další části lanoví. O tom právě pojednává následující část seriálu o lodích z 16.a17. století.

Lodní lanoví můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin:                                                                      Pevné (výztužné) lanoví - slouží k vyztu­žení stěžňů a čelenu a k různým pracov­ním a pomocným účelům.                                                                                                                                           Pohyblivé (ovládací) lanoví - slouží bez­prostředně k obsluze plachet a ráhen.                              Na (obr. 1) je přehledný plán pevné­ho lanoví a rozmístění prvků ovládání pohyblivého lanoví (míst, kam se pohybli­vé lanoví na lodi uvazovalo).

ČÁSTI PEVNÉHO LANOVÍ

A lícní stěh čelenové čnělky; B přední stěh; C přední čnělkový stěh (přední košový stěh); D přední brámový stěh; E hlavní stěh; - F hlavní čnělkový stěh (hlavní košový stěh); G hlavní bramový stěh; H křížový stěh; I křížočnělkový stěh (křížokošový stěh); J upínačky čelenové čnělky; K přední upínačky; L přední čnělkové upínačky (přední košové upínačky); M přední bramové upínačky; N přední čnělkové úpony; O hlavní upínačky; P hlavní čnělkové upínačky (hlavní košo­vé upínačky); Q hlavní bramové upínačky; H hlavní čnělkové úpony; S křížové upí­načky; T křížočnělkové upínačky (křížokošové upínačky); U křížočnělkové úpo­ny; V čelenová výztuha; W nakládací kladkostroj (stěhový kladkostroj).

 

.

ČÁSTI POHYBLIVÉHO LANOVÍ

Přední čelenovka - 1 spoušť, 2 závěsníky, 3 zvratičky, 4 otěže, 5 kasouny.                                            Čelenovka - 6 spoušť, 7 zvratičky, 8 závěsníky, 9 otěže, 10 kasouny, 11 skasalnice, 12 kotva (pří­věsné táhlo).                                                                                                                                   Přední plachta - 13 ráhnová zdviž, 14 raksová táhlice, 15 závěsníky, 16 zvratičky, 17 otěže, 18 halže, 19 kasouny, 20 skasalnice, 21 rahýlové skasalnice, 22 buliny.                                                   Přední košovka - 23 stěh (napínací táhlo), 24 úpony, 25 spoušť, 26 závěsníky, 27 zvratičky, 28 otěže, 29 kasouny, 30 skasalnice, 31 rahý­lové skasalnice, 32 buliny.                                                   Přední bramovka - 33 stěh, 34 spoušť, 35 závěsníky, 36 zvratičky, 37 otěže, 38 kasouny, 39 buliny.

Hlavní plachta                                                                                                                                    40 ráhnová zdviž, 41 raksová táhlice, 42 závěsníky, 43 zvratičky, 44 otěže, 45 halže, 46 kasouny, 47 skasalnice, 48 rahýlové skasalnice, 49 buliny.                                                                                     Hlavní košovka - 50 stěh (napínací táhlo), 51 úpony, 52 spoušť, 53 závěsníky, 54 zvratičky, 55 otěže, 56 kasouny, 57 skasalnice, 58 rahý­lové skasalnice, 59 buliny.                                             Hlavní bramovka - 60 stěh, 61 spoušť, 62 závěsníky, 63 zvratičky, 64 otěže, 65 kasouny, 66 buliny.  Jalové ráhno - 67 závěsníky, 68 zvratičky.                                                                                      Křížová plachta (křížokošová) - 69 spoušť, 70 úpony, 71 závěsníky, 72 zvratičky, 73 otěže, 74 kasouny, 75 buliny.                                                                                                                           Latinská plachta - 76 spoušť, 77 raksová táhlice, 78 vratiráhnová spouštělka, 79 otěž, 80 vratiráhnové zvratičky, 81 kasalky, 82 kasalky, 83 rahý­lové kasalky.

Pevné (výztužné) lanoví

Do této skupiny patří upínačky, stěhy, úpony, lano nakládacího kladkostroje a šlapnice na ráhnech. Průměry všech těchto lan se odvozovaly z průměru hlav­ního stožáru na palubě. Průměr hlavního stěhu, nejtlustšího lana pevného lanoví, se rovnal 0,166 průměru hlavního stožáru, průměr předního stěhu byl 0,8 průměru hlavního stěhu. Poměry průměrů dalších dílců pevného lanoví k průměru hlavního stěhu: hlavní upínačky a hlavní čnělkový stěh 0,5; přední upínačky, přední čnělko­vý stěh a křížový stěh 0.4; hlavní čnělkové upínačky a křížové upínačky 0,25; přední čnělkové upínačky, oba bramové stěhy a křížočnělkový stěh 0,20; bramové a kří­žočnělkové upínačky 0,16.

.

Čelenová výztuha (výztužné lano čelenu)

S olaněním lodi se začínalo u čelenu. Téměř během celého 17. století byla čele­nová výztuha jediným pevným lanovím, čelenu. Menší lodi měly většinou jen jedno, větší lodi dvě výztužná lana. Na začátku století bylo výztužné lano čelenu ovinuto nejprve kolem galionového klounu neboť kloun byl tehdy ještě poměrně plochy. Později se provlékalo drážkou (otvorem) v galionovém klounu (obr. 3 a 4). Výztužné lano mělo průměr 0,34 až 0,40 průměru hlavního stěhu; začínalo kličkou na čelenu, dále bylo vedeno drážkou (otvorem) a potom opět přes čelen atd., celkem osm až desetkrát. Lana se křížila uprostřed, kde také bylo lano osmi až deseti závity ukončeno (obr 2). Sklouznutí čelenové výztuhy dozadu zamezovaly oporky na čelenu. Jejich po­čet byl tři až pět, Šířka byla o málo větší než průměr výztužného lana, délka se rovnala šířce ovinutí čelenu.

 

 

 

 


Vodní stěh

Vodní stěh (obr. 3) se začal na čelenu zavádět v roce 1690. Jeho průměr se rovnal průměru předního stěhu a tvořilo jej jedno lano, které bylo dole spleteno v otvoru v klounu a nahoře tvořilo oko kolem polokladky. Druhá polokladka byla pomocí věšadla upevněna na čelenu. Prostřednictvím lanového táhla, procházejí­cího polokladkami, se vodní stěh napínal stejným způsobem jako upínačky (obr. 14).

Boční kladkostroje

sloužily ke zvedání břemen, k napínání upínaček pomocí kobylicových táhel a k spouštění a vytahování člunů. Byly zavěšeny asi v polovině délky stožáru na lanech (závěs nebo přívěsník). Tato lana o průměru upínaček byla, stejně jako upínačky, převlečena přes vrcholek sto­žáru, takže na každou stranu stožáru visely (asi do poloviny stožáru) dva konce. U vrcholku stožáru byla lana spletena do oka. Aby se zabránilo odírání těchto lan (stejně tak i lan upínaček) o hranu podél­ného krakorce, podkládala se lana ochrannými klíny (obr. 4).

Byly to kusy měkkého dřeva čtvrtkruhového průřezu, o něco delší, než byl průměr stožáru. Na spodní konce lan se naplétala buď violinová, nebo dvoukotoučová kladka, což byla horní kladka kladkostroje (obr. 5). Do věšadla dolní dvoukotoučové kladky se naplétal kovový hák, který byl při nepoužívání kladkostroje zavěšen na úponové kobylici v kroužku, opatřeném malou kovovou úponkou. Na každé stra­ně předního a hlavního stožáru se umís­ťovaly jeden nebo dva kladkostroje. Kří­žový stožár většinou neměl boční klad­kostroje; výjimečně byl na tomto stožáru jeden kladkostroj na každé straně stožáru.

                                                                                                                   

Upínačky

sloužily k zajištění stožárů proti vychýlení do stran. Jeden kus lana tvořil dvě upínačková lana, jak je vidět na (obr. 6.) Oko v horní části, vzniklé ohnutím lana, se navlékalo na vrcholek stožáru. Lana byla vedena od vrcholku stožáru k boku lodi v párech střídavě nejprve pravobočně, potom levobočně; začínalo se předním párem na pravoboku. Počet upínačkových lan závisel na veli­kosti lodi. Začátkem 17. století se použí­valo více upínaček než později. Anglický čtyřstěžník BEAR zdoby kolem roku 1618 měl osm upínaček na předním stožáru, deset na hlavním stožáru, pět na křížovém stožáru a tři na posledním čtvrtém stožá­ru, zvaném Bonaventura. SOVEREIGN OF THE SEAS, trojstěžník o výtlaku 1520 tun se 100 děly (z roku 1637), měl 11, 12 a 7 upínaček (počítáno postupně od přední­ho stožáru); DREAGNOUTH, trojstěžník o výtlaku 550 tun s 30 děly z roku 1613, měl šest, sedm a pět upínaček; WHELPE, trojstěžník o výtlaku 186 tun se 14 děly z roku 1628, měl pět, šest a čtyři upínačky. Kontinentální lodi měly z bezpečnostních důvodů přibližné stejný počet upínaček. Při lichém počtu upínačkových lan mělo poslední lano, spletené kolem vrcholku stožáru, velké oko, nebo muselo být (jako u holandských lodí) upevněno pomocí uzlu, který byl navlečen na vrcho­lek stožáru; na každou stranu pak přišel jeden konec upínačkového lana. Lana upínaček se napínala prostřednictvím ko­bylicových táhel, která procházela polokladkami. Polokladky se upevňovaly na upínačková lana tak, že se lano upínačky obtočilo kolem polokladky (tvořilo kolem polokladky oko) a volný konec se přivázal (při pohledu zvenčí) k levé straně upínač­ky (obr. 7). Ovázání byla tři - jedno těsně nad polokladkou, další asi o čtyři stopy výše a jedno uprostřed mezi nimi. Dolní polokladky byly upevněny v kovových, dole zúžených kroužcích. Za toto zúžení se zaklesla kovová úponka. Přední upí­načková lana měla průměr 0,4, hlavní upínačková lana 0,5 a Křížová upínačková lana 0,25 průměru hlavního stěhu.

 

Kobylicová táhla                                                                                                 Byla to lana, kterých se používalo k na­pínání upínaček. Průměr kobylicových táhel byl poloviční než průměr příslušné upínačky. Kobylicové táhlo začínalo uzlem, který při pohledu zvenčí byl za pravým otvorem horní polokladky (obr. 8). 

Otvory v horní a dolní polokladce byl pramen lana protahován následujícím způsobem: z horní polokladky vycházel vždy zevnitř ven (u všech tří otvorů) a do dolní polokladky vždy z vnějšku dovnitř. Pramen lana končil několika závity kou­sek nad horní polokladkou. Horní polokladky byly vždy umístěny rovnoběžně se svou úponovou kobylicí. Vzdálenost mezi polokladkami byla dvoj­násobkem jejich průměru (někdy o něco více). Průměr polokladek se rovnal polo­vičnímu průměru příslušného stožáru.

 

 

Provazové příčky

Provazovými příčkami (obr. 9) se úpony vyplétaly proto, aby vytvořily jakýsi žebřík a tím umožnily námořníkům výstup do košů nebo ještě výše, kam se potřebovali dostat. Jednotlivá lana provazových pří­ček byla rovnoběžná s úponovou lavicí; jejich vzdálenost byla asi 15 až 16 palců, průměr asi 0,5 palce. Příčky nebyly nikde pevně utaženy (napnuty).

Kovové úchyty                         Tvar kovových úchytů se postupem času značně změnil. Původně byly zřejmě z řetězu, Angličané je nazývali chains. Tvary kovových úchytů jsou vidět na obr. 10. Dolní upevnění k boku lodi bylo často zesíleno zahnutými přídavnými články (obr 10 C).

 

Stěhy

obepínaly úpony u vrcholku stožáru (obr 11). Na horním konci lana stěhu bylo spleteno oko, které bylo tak velké, aby se jim mohlo samotné lano stěhu provlék­nout. Takto utvořená smyčka se však sama nestahovala, zabraňovalo tomu ze­sílení na stěhu, tzv. myš. U upevněného stěhu byla myš umístěna pod přední hranou koše. Zhotovovala se následují­cím způsobem: kolem lana stěhu se ovi­nuly dva samostatné kroužky z tenkého lana (obr. 12 A) a takto vzniklé kroužky se spojovaly dalším tenkým lanem (obr. 12 B). Dále se postupovalo jako při látání tak, že se lana provlékala pod a nad tato spojení, až vzniklo jakési pletivo (obr. 12 C).                                                                  Přední stěh byl s čelenem spojen třemi možnými způsoby: polokladkami, kladka­mi nebo trojúhelníkovými polokladkami. Polokladky byly zvláště velké, jejich prů­měr byl 0,7 průměru hlavního stožáru. Kladky měly tři kladkové kotouče, avšak existovaly i kladky s otvory namísto ko­toučů. Jejich délka byla 0,8 průměru hlavního stožáru. Trojúhelníkové polo­kladky byly jistým druhem dřevěných očnic (obr. 17 B); jejich délka se rovnala průměru polokladek.
   Do poloviny 17. století se jevilo použí­vání kladek a polokladek velmi výhodné. Potom se začaly u kontinentálních lodí používat pouze kladky. Anglické lodi měly pro přední stěh polokladky, později trojú­helníkové polokladky. Přední stěh byl veden k čelenu rovno­běžně s hlavním stěhem a byl jakoby prodloužením hlavního čnělkového stěhu (hlavního košového stěhu - obr. 13). Ukončení hlavního i předního stěhu bylo téměř stejné, pouze dolní kladka (nebo dolní polokladka) hlavního stěhu byla připevněna k lanovému úchytu, vedoucí­mu po obou stranách předního stožáru (obr. 14). Lanový úchyt měl průměr 0,75 průměru stěhu a musel být dostatečně dlouhý, aby dosáhl od kladky, která byla za předním stožárem, až k přednímu vazu. V předním vazu samotném (nebo v kole­ně, ležícím před ním) byl otvor, kudy byl lanový úchyt provlečen. Kladky na hlavním stěhu byly největšími kladkami na celé lodi a jejich délka se rovnala průměru stožáru. Stěh se napínal pomocí vratidla a lanového táhla (podob­né lavicovému táhlu), které muselo být tak dlouhé, aby k vratidlu dosáhlo. Po napnu­tí stěhu se lanové táhlo stočilo do prsten­ce a zavěsilo se za dolní kladku. Holanďa­né používali k napínání zvláštního lana jako prodlužovadla lanového táhla; po­dobné lano se používalo i k napínání úponů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jestliže se místo kladek používaly polo­kladky nebo trojúhelníkové polokladky, umísťovaly se na hlavním stěhu před přední stožár (mezi něj a přední brlení). Stěh byl pak veden podél pravé strany předního stožáru. Křížový stěh obepínal vrcholek křížového stožáru nad křížovými upínačkami a dále vedl dvěma polokladkami nebo kladkami až k patě hlavního stožáru do výše 4 až 5 stop nad hlavní palubou. Proti sklouznutí směrem nahoru po stožáru zajišťovaly stěh jedna nebo dvě oporky.   Nakládací kladkostroj                                                                                   sloužil k dopravě nákladů na příslušná místa, jako např. lodních děl atd. Jeho závěs tvořila dvě lana. Jedno lano bylo smyčkou zachyceno na vrcholku hlavní­ho stožáru (jeho průměr se rovnal průmě­ru hlavních úponů) a končilo spleteným, okem; jím bylo protaženo další lano o prů­měru 0,7 hlavních úponů, jež vedlo k patě nebo pod koš předního stožáru. Do spoje­ní obou lan se vplétala zvláštní závěsná kladka (zvaná někdy violinová), která tvo­řila horní kladku kladkostroje (obr. 14).

 

Čnělkové boční kladkostroje

Pevné lanoví košových čnělek odpoví­dalo v principu pevnému lanoví spodních stožárů, avšak bylo jednodušeji připevně­no. V důsledku toho měly úpony a ostatní lana bočního kladkostroje jen poloviční průměr spodních úponů. U větších an­glických lodí byly během celého 17. stole­tí boční kladkostroje skoro vždy u hlavní a přední košové čnělky, někdy dokonce i u křížové čnělky. Oproti bočním kladko­strojům spodních stožárů, které byly (kro­mě malých lodí) vždy dvojité, byly klad­kostroje čnělek vždy jednoduché a na vrcholek košové čnělky navlečeny pro­střednictvím spleteného oka. Holandské a francouzské lodi používaly takovéto kladkostroje u čnělek teprve v poslední čtvrtině 17. století.

Čnělkové (též košové) úpony

Čnělkové úpony následovaly navzájem ve stejném pořadí jako úpony u spodních stožárů. S jejich napínáním se začínalo na pravoboku, pokračovalo na levoboku atd., tedy stejně jako u spodních úpon. Při lichém počtu úponových lan měla posled­ní (zadní) úponová lana spletená oka nasazená na vrcholek košové čnělky. Horní polokladky se vázaly stejně jako horní polokladky spodních upínaček. Spodní polokladky měly ploché kovové úchyty, které byly zapuštěny do otvorů u okraje koše a do nichž se zaklesávaly lanové úchyty. Tyto lanové úchyty, byly z lan o stejném průměru, jako měla lana čnělkových úpon a ovinovaly se kolem lana vedeného příčně přes spodní úpony, kde také končily přivázáním ke spodnímu úponovému lanu (obr. 15A). Holandské lodi mívaly někdy dvojité lanové úchyty (obr. 15B).

Zadní úpony (zadní stěhy)

Zadní úpony, kterým se také někdy říká zadní stěhy, měly stejný průměr jako čnělkové úpony a stejným způsobem byly také obtočeny kolem vrcholku stěžňové čnělky. Tyto úpony (stěhy) byly napínaný pomocí polokladek, letmé zadní úpony, tzv. parduny, prostřednictvím táhel za­klesnutých v kroužcích s malými kovový­mi úchyty na úponové lavici. Na francouz­ských a holandských lodích se používaly většinou letmé zadní úpony; na anglic­kých lodích bývaly do poloviny 17. století také, potom je vesměs nahradily polo­kladky (stejně jako u úponů). Větší lodi měly na předním a hlavním stěžni po dvou zadních úponeh na každé stráně lodi, menší lodi pouze po jednom; křížový stěžeň měl vždy po jednom úponu na každé straně lodi. Byl-li pouze jeden úpon na každé straně lodi, upevňoval se k vr­cholku stejným způsobem jako poslední úponové lano při lichém počtu úponů. Polokladky měly stejný průměr jako polokladky na koších. U letmých zadních úponů se používala táhla, složená z jedné horní a jedné dolní violinové kladky. Po­hyblivá část táhla se upevňovala buď na lešnici na vnitřku brlení nebo pod spodní violinovou kladku. Zbývající konec lana byl stočen do prstence a zaháknut na táhlu.

Čnělkové (též košové) stěhy

Obtáčely se kolem vrcholku košové čnělky a měly stejné jako spodní stěhy kruhový lanový výstupek zvaný myš. Pře­dní čnělkový stěh k čelenu, hlavní čnělkový stěh ke koši předního stožáru a stěh křížové čnělky ke koši hlavního stožáru nebo rozděleně k posledním lánům hlav­ních úponů. Přední čnělkový stěh byl na čelenu usazován pomocí mnohdy složi­tých kladkostrojů (obr. 16). Ani u jednotli­vých národů a ani u lodí stejného typu nebyly kladkostroje jednotné. Ke konci 17. století se kladkostroje poněkud zjed­nodušily. Jejich pohyblivá část se upev­ňovala k rohatince na spodním konci čelenu, výjimečně k lešnici na předním brlení. Hlavní čnělkový stěh byl obdobně jako přední stěh obtočen smyčkou (opět pojiš­těnou myší), která vedla vně podélného můstku přes vrcholek hlavní košové čněl­ky. Stěh byl pak veden vodicí kladkou umístěnou na zadním konci předního stěhu těsně nad plošinou předního koše (obr. 13) a dále za předním stožárem na palubu, kde byl ukončen táhlem (napíná­kem). Toto táhlo bylo u paty stožáru zaklesnuto v čepu s okem. Ve výjimeč­ných případech byl hlavní čnělkový stěh držen pomocí polokladek nebo kladek upevněných přímo v předním koši. Stěh křížové čnělky byl ve druhé polovi­ně 17. století napínán k palubě pomocí polokladek nebo kladek umístěných v hlavním koši, výjimečně pomocí táhel. Předtím se používalo více různých způsobů napínání (podobně jako u předního čnělkového stěhu – viz obr. 16), při nichž byla lana vedena rozděleně k zadním lanům hlavních úpon. Některé z nich ukazuje obr. 17. Jako u předního čnělko­vého stěhu, i zde platí pravidlo: čím starší, tím složitější.

Bramové úpony                                                                                                Bramové čnělky se podobaly košovým čnělkám, od nichž se lišily jen tím, že byly kratší a tenčí. Měly na každé straně jeden pár úponových lan, pouze větší lodi měly tři úponová lana s polokladkami, jejichž průměr byl poloviční oproti polokladkám spodních úponů.                                                                                                        Bramové stěhy                                                                                                  neměly výstupek zvaný myš, ale měly spletené a přes vrcholek bramové čnělky navlečené dlouhé oko. Přední bramový stěh vedl kladkou umístěnou na můstku čelenové čnělky a končil táhlem v koši čelenu. Hlavní bramový stěh vedl kladkou s dlouhým věšadlem umístěnou na přední košové čnělce pod můstkem a končil v táhle upevněném v předním koši. Pohyblivá část táhla byla vedena na palubu k patě předního stožáru. Ve výjimečných případech byl hlavní bramový stěh upev­něn pomoci polokladek přímo na přední košové čnělce.

Úpony čelenové čnělky

Pevné lanoví čelenové čnělky se skládalo ze dvou nebo (u velkých lodí) ze tří úponů ukončených v polokladkách o stejném průměru jako měly polokladky bramových úponů. Lavicová táhla měla polovič­ní průměr než příslušné úpony. Polokladky byly v koši usazeny v kovových úchy­tech, které se pod čelenem spojovaly čepy (obr. 12). Průměr úponů čelenové čnělky byl 0,16 průměru hlavní­ho stěhu.

Lícní stěh                                                                                                              se vyskytoval ve více provedeních. Začí­nal spleteným okem převlečeným přes vrcholek čelenové čnělky a přes zadní příčný krákorec. Vedl většinou k přednímu stěhu, někdy také k přednímu čnělkovému stěhu nebo dokonce k oběma (obr. 18). Lícní stěh měl průměr 0,2 průměru hlavního stěhu.

 

 

 

 

 

 

 

 

„Pavouk"

Aby se předešlo zadrhávání spodního lemu kosových plachet, umisťovalo se mezi předním okrajem koše a stěhem paprskovitě vedené lano, nazývané „pa­vouk". Lano začínalo v provrtaném okraji koše, odtud bylo vedeno do pavoukové polokladky (obr. 20), ve které bylo o jeden otvor méně než v okraji koše, dále zpět ke koši - atd. Pavouková polokladka se napínala jednoduchým táhlem připevněným ke stěhu (obr. 19).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Šlapnice                                byla tlustá lana, vedená asi 2,5 stepy pod ráhnem, aby mužstvo mělo oporu pro nohy při přidávání nebo zkracováni gasketů plachet. Šlapnice našly uplatnění teprve po roce 1640, a to zpočátku pouze u spodních ráhen. Teprve po roce 1680 se začaly používat i na košových ráhnech a koncem století na všech ráhnech s vý­jimkou jalového ráhna a ráhna čelenové čnělky.                                                                    Šlapnice spodních ráhen měly průměr asi 1,75 palce, na horních ráhnech byly přiměřeně tenčí. Jeden konec lana šlapnice byl opatřen okem, které se nasazovalo na rahýl, druhý konec byl upevněn na druhé straně stožáru za rohatinku ráhna; obě lana se tedy u stožáru křížila. Šlapnice visely za ráhny a nikoli přímo pod nimi. Jejich střední části byly ještě drženy svis­lými lanovými spojkami, tzv. úvazovými lanky (Obr. 21).

POHYBLIVÉ LANOVÍ                                                                                   Pohyblivé (ovládací) lanoví ráhnových plachet pozůstávalo:                                          a) Z lan, která sloužila k ovládání ráhen: Spouště - přestavování (spouštění nebo vytahování) ráhen. Raksová táhla - těsné vedení ráhen po­dél stožáru při jejich přestavování. Závěsníky - vodorovné držení nebo při­tahování (šikmé nastavení) ráhen. Zvratičky - stranové natáčení ráhen.                                                            b) Z lan, která ovládala přímo plachty: Otěže - přitahování (napínání) spodních plachtových cípů (spodních očnic). Kasouny - vytahování (vykasávání) spodních očnic k ráhnu při svinování plachet. Kasalky - přitahování plachtoviny k ráhnu. Buliny - vypínání návětrných obrub plachty při nejsilnějším větru. Halže -vypínání; spodních očnic spod­ních plachet dopředu. Přehledný plán pohyblivého lanoví je na obr. 22. Pro názornost nezobrazuje všechna lana; i když jsou lana v párech, jsou nakreslena pouze na jedné straně - např. závěsníky a zvratičky na levé straně, kasouny, otěže a buliny na pravé straně plachty. Z téhož důvodu nejsou všechny stěžně plně vybaveny; co je zobrazeno na hlavním stěžni, patří analogicky také k. přednímu stěžni a opačně. Proto také přední stěžeň ukazuje přední stranu pla­chet, hlavní stěžeň a čelenová čnělka zadní stranu plachet; křížový stěžeň je vidět ze strany. (Stěžně a trup jsou zakres­leny také na obr. 1, který dává přehled o rozmístění prvků ovládání pohyblivého lanoví, jež je v textu vyjmenováno po skupinách.) Pohyblivé lanoví trojstěžníku ze 17. století se zpravidla skládalo z lan vypsa­ných v tabulce), (číslo vedle názvu udává počet takto pojmenovaných lan.)                                                                                                         

PŘEDNÍ A HLAVNÍ PLACHTA

Spoušť

Spodní ráhna se vytahovala více způso­by. Na začátku 17. století nejčastěji tak, že dvě lana o průměru hlavních úponů byla upevněna na ráhnu, pokračovala přes dvě kladky ve stožárových bedrech a končila v napínacím táhle - vysunovači, který byl za stožárem upevněn na palubě v čepu s okem (obr. 23A). Později se místo dvou lan používalo pouze jedno, které viselo v jednoduché kličce za stožárem. Nazývalo se provazec a vedlo zvlášť tvarovanou hlavou těžké dvou - nebo tříkotoučové kladky – kladkovnice - spojenou s úvazovým sloupkem ráhnovou zdviží (vytahovačem). Počet kladek v kladkovnici a úvazovém sloupku musel být stejný, byl-li začátek lana vytahovače upevněn v oku čepu na straně úvazového sloupku. Jestliže byl začátek lana vytahovače upevněn na kladkovnici, měla kladkovnice o jeden kladkový kotouč více než úvazkový sloupek. Aby však mohla i ostatní lana vést úvazovým sloup­kem, byl v něm vyhražen pro tyto účely ještě jeden kladkový kotouč (např. při vedení čnělkového navijáku k vratidlu). Průměr lana vytahovače (ráhnové zdviže) byl dvě třetiny průměru provazce (obr. 23B).

Během celého 17. století se na lodích Holanďanů i většiny kontinentálních vel­mocí vedly spouště vně přes tvarované stěžňové ohlávky (obr. 13), v jejichž ramenech byly vyhloubeny drážky, které bránily sesmeknutí provazců. V přední ploché části ohlávky procházely spouště otvory (obr. 23 C). Na anglických lodích, kde provazce nevedly přes stěžňo­vé ohlávky, byl po roce 1650 zaveden jiný způsob zavěšení, na ráhnu byla upevněna velká dvoukotoučová kladka a po obou stranách stožáru visely přes podélné krakorce další kladky. Spoušť byla napletena na věšadle jedné kladky u stožáru, pro­cházela kladkou na ráhnu a dále vedla přes druhou kladku u stožáru směrem k palubě, kde končila ve vysunovači nebo v úvazovém sloupku (obr. 23 D). Malé lodi měly na ráhnu upevněnou pouze jednokotoučovou kladku a jednu kladku u sto­žáru (obr. 23 E). Ke konci století měly velké anglické lodi dvojité ráhnové spouště se dvěma dvou - nebo tříkotoučovými kladkami na ráhnu a jednu tříkotoučovou kladkou na každé straně stožáru. Spoušť začínala smyčkou kolem ráhna, vedla oběma kladkami a končila na úvazníku za stožárem. Průměr spouští byl 0.9 průměru přísluš­ných úponů (obr. 23 F).

Raksy                                         se skládaly ze dvou až tří řad dřevěných koulí nebo vodicích válečků navlečených na lana, jimiž se společně upevňovaly k ráhnu. Lana s raksy obepínala stožár a opět se spojovala s ráhnem prostřednic­tvím oka lana napleteného na ráhnu; dále vedla k palubě, kde končila v napínacím táhle před stožárem. Táhlo umožňovalo uvolnění raksu, když bylo ráhno spouštěno k palubě. Jednotlivé koule dvou - nebo třířadých raksů byly od sebe odděleny tzv. domečky (pouzdry). Třířadý raks (obr. 24) měl domeček tak dlouhý, jako byl průměr ráhna (někdy ještě o něco delší).

Závěsníky                                                                                                           pozůstávaly z táhla mezi stožárem a osazeným koncem ráhna (rahýlem), které vedlo na palubu. Kladky na stožáru byly připevněny dlouhým věšadlem k oku stěhu. Kladky na rahýlech byly u anglických lodí spojeny věšadlem s otěžovými kladkami košové plachty (obr. 25 A). Lodi Holanďanů a ostatních námořních velmo­cí měly zvláštní horní a dolní kladky, jejichž délka byla 1,75 průměru ráhna. Koncem 17. Století byly horní kladky upevněny v čepu s okem těsně pod stěž­ňovými ohlávkami nebo přímo na nich (obr. 25 B). Průměr závěsníků byl 0,4 průměru hlavních úponů, průměr jejich věšadel byl 0,5 průměru hlavních úponů.

Zvratičky                       Během celého 17. století zůstávalo ve­dení spodních zvratiček nezměněno. Zvratičkové přívěsníky začínaly okem těs­ně navlečeným na rahýlu. Délka tohoto přívěsníku byla asi 0,4 délky ráhna a prů­měr byl 0,7 průměru hlavních úponů; na jeho konci byla jednokotoučová kladka o délce asi 0,66 průměru ráhna, jež byla pomocí oka navlečena na přívěsník a zajištěna stavěcím uzlem. Touto kladkou vedl pohyblivý díl zvratičkového běžce. Pevná část předního zvratičkového běžce byla upevněna na hlavním stěhu. O něco níže visely dvě vodicí kladky, jimiž pro­cházely dvě pohyblivé části na palubu, kde byly uvázány na malém úvazovém sloup­ku na vnitřní straně brlení. Pohyblivá část zvratiček měla poloviční průměr, než byl průměr úponů (obr26 A). Pevná část běžce hlavní zvratičky začí­nala v čepu s okem vně brlení těsně před zrcadlem. O něco výše nad tímto místem na zábradlí břevnice byla upevněna vodící kladka (někdy to byl kladkový kotouč upevněný přímo v brlení), jíž procházela pohyblivá část běžce uvnitř brlení, kde se upevňovala na křižatce (obr. 26 B).

Spodní očnice                                                                                                        neboli otěžové růžky byly na spodních rozích plachet, kam se nasazovaly kladky otěží a kasounů (u spodních plachet také halže). Očnice měly stejný průměr jako úpony, otěže měly 0,75 průměru úponů a kasouny 0,5průměru otěží, Délka otěžové kladky se rovnala průměru ráhna, kladka pro kasoun měla asi 0,66 průměru ráhna. Obě kladky se navěšovaly na spod­ní očnice prostřednictvím ok, kdežto hal­že se pevně přidržovaly velkým stavěcím uzlem. Jestliže byla plachta vybavena nápletem (bonetem), muselo být upevně­ní otěžové kladky k plachtě rozebíratelné. Věšadlo kladky mělo pak dva konce; na jednom bylo oko, na druhém dřevěný čep (obr. 27).

 

Kasouny                                                                                                                 Kasoun začínal na ráhnu, kde byl upevněn ve vzdálenosti asi jedné třetiny a dvou stop od středu ráhna (uvažuje se půlka ráhna). Dále procházel kladkou na spodní očnici a vedl zpět ke stejně velké kladce na ráhnu, upevněné ve vzdálenosti jedné třetiny délky ráhna od jeho středu. Vzdá­lenost mezi kladkou na ráhnu a při­pevněním kasounu na ráhnu byla tedy dvě stopy. Dále kasoun procházel dlouhou vodící očnicí upevněnou asi v poloviční výšce předního úponového lana a končil vázáním na úvazníku.

 

Halže                                                                                                                  měly velmi jednoduché vedení. Vycházely od spodní očnice a uvazovaly se na vnitřní straně brlení na křižatce. Na začátku století pozůstávalo vedení předních halží z dřevěného hranění se dvěma otvory, které bylo upevněno na galionovém klounu. Kolem roku 1630 se pod kloun připev­ňovaly brýle se dvěma otvory. Asi v polovi­ně století byl galion stále strměji napřimován a proto se otvory vrtaly přímo do klounu. Anglické lodi měly mezi galiono­vými obrubnicemi (břevnicemi) desku s otvorem, jíž procházelo lano halže (Obr. 28).

Pro halže hlavní plachty byla asi původ­ně upevněna přímo na brlení jen jedna deska - halžový průvlak - kterou prochá­zelo lano halže. Později, aby nedocházelo k ostrému zlomu lana halže před vstupem do halžového průvlaku, upevňovalo se před halžový průvlak přímo na brlení dřevěné hranění, opatřené otvorem nebo kladkovým kotoučem. Po polovině století se halžové průvlaky zdobily hlavami Ivů nebo delfínů (obr. 29).

Otěže                                    Přední otěž začínala na vnějším boku lodi v čepu s okem, který byl upevněn na oděrce pod brankami střílen hlavní palu­by před hlavní úponovou lavici. Po průchodu otěžovou kladkou vedla otěž klad­kovou komůrkou v boku lodi, umístěnou nad výchozím bodem uvnitř brlení (obr. 30 A). Pevná část hlavní otěže byla upev­něna podobným způsobem v čepu s okem na oděrce nad hlavní palubou těsně před galerií. Po průchodu otěžovou kladkou (obr. 27) procházelo lano otěže klad­kovou komůrkou v boku lodi nebo vodící­mi kladkami umístěnými na boku lodi (obr. 30 B).

 

 

 

Buliny                                         Přední buliny (též napínačky návětrné obruby plachty) vedly ke kladkám upev­něným na čelenu v blízkosti předního stěhu a odtamtud na lešnici na přídi, kde se upevňovaly. Hlavní buliny vedly zpo­čátku rovněž k čelenu, který byl tenkrát ještě velmi strmý. Kolem roku 1625 se k vedení hlavních bulin používalo kladek umístěných na posledních upínačkových lanech předního stožárů nebo na zádní části předního zábradlí. Po roce 1660 se lano hlavní buliny vedlo k velké lícní kladce upevněné u paty předního stožáru (obr. 31). Počet paprskových úvazků, kte­rý byl na počátku 17. století značný, se později zmenšil na dva nebo tři na přední plachtě a tři na hlavní plachtě. Vedly zpravidla spletenými oky, zřídka malými kladkami (obr. 32). Průměr bulin byl 0,4 průměru úponů, jejich paprskové úvazky byly o něco tenčí.

Kasalky                                sloužily k celkovému vykasání plachty, přitažení plachty k ráhnu. Rozlišují se skasalnice a rahýlové skasalnice. Zatímco se skasalnice dotýkaly spodní obruby plachty, nasazovaly se rahýlové skasalni­ce po jedné nebo dvou na každé straně plachty. Na začátku 17. století byly rahýlové skasalnice nasazovány na boční obru­bu plachty s několika lany tvořícími pa­prskový úvazek neboli vějíř (Angličane jej nazývali martnets). Rozvětvovaly se těsně nad ráhnem do dvou částí, které se dotý­kaly boční obruby z obou stran plachty (obr. 33). Po roce 1650 byly vytlačeny jednoduchými rahýlovými skasalnicemi, které u anglických lodí pozůstávaly z jed­noho nebo dvou tenkých lan, vycházejí­cích z okrajových smyček boční plachto­vé obruby (očnic) přes vodicí kladky na ráhnech a vedených přes další kladky pod košem směrem na palubu (obr. 34 A). U kontinentálních lodí se rahýlové skasalnice vedly místo přes kladky na ráhnech přes dva kladkové kotouče upevněné na přední straně ráhna (obr. 34 B).

Skasalnice začínaly u spodní obruby plachty a vedly dále ke kladkám navěšeným na stěhu nebo upevněným na příč­ném krákorci pod košem. Odtud vedly vodícími očnicemi upevněnými na upínačkových lánech k lešnici, kde byly uvázány. Průměr skasalnic a rahýlových skasalnic byl asi 1/8 průměru hlavních úponů, někdy bývaly ještě o něco tenčí.

KOŠOVÁ A BRAMOVÁ PLACHTA

Čnělkový naviják                                                                                                    Používal se při vytahování a povolování košové čnělky. Na jedné straně byl zdola na stěžňové ohlávce uchycen čep s okem, v němž byl upevněn jeden konec provazce. Ten byl dále veden kladkovou komůr­kou v patě čnělky a potom přes velkou kladku zavěšenou zdola na druhé straně stěžňové ohlávky (obr. 35). Na palubě byl provazec čnělkového navijáku veden přes čtvrtý kladkový kotouč úvazového sloupku k vratidlu. Velké lodi s velmi těžkými čnělkami měly dva čnělkové navijáky se dvěma kladkami. V tom případě byl provazec napleten na věšadle jedné kladky, vedl kladkovou komůrkou v patě čnělky, dále druhou kladkou a opět patou čnělky k výchozí kladce a na palubu. Průměr čnělkového navijáku byl stejný jako prů­měr hlavního úponu. U modelu se může čnělkový naviják vynechat, neboť na lodích byl nasazován jen ve výjimečných případech, když jej bylo nezbytně třeba.

 

Košové spouště (věšouny)                                  Na začátku 17. století začínala pevná část přední košové spouště na hlavním stěhu. Věšoun vedl od ráhna kladkami ve stožárových bedrech nebo kladkovou komůrkou v čnělce k táhlu (napínačce), jehož pevná část byla připevněna k hlav­nímu stěhu velkým počtem lan paprsko­vého úvazku. Pohyblivá část vedla na palubu kladkou upevněnou rovněž na stěhu (obr. 36 A).Hlavní košová spoušť pozůstávala z jednoho kladkostroje mezi ráhnem a čnělkou, jehož běžec s vytahovačem byl veden na palubu. U lodí s menší košovou plachtou se nepoužívalo kladky na ráhnu, ale věšoun se upevňoval přímo na ráhno.Během téměř celého 17. století byla spoušť u anglických lodí vedena takto: věšoun upevněny na ráhně procházel kladkovou komůrkou v čnělce pod brá movým můstkem a končil napletenou kladkou. Touto kladkou vedl vytahovač, jehož jeden konec byl upevněn na bočnici, kde se také lano táhla uvazovalo. Průměr věšounu se rovnal průměru hlav­ních úponů, vytahovač měl 2/3 jejich průměru a běžec jednu polovinu (obr. 36 B). Velké lodi měly dvojité spouště s jed­nou dvoukotoučovou nebo dvěma jednokotoučovými kladkami na ráhnu a těžký kladkostroj na každé straně stožáru, který se uchycoval hákem na úponové lavici (obr. 36 C). Po roce 1660 bývala na kontinentálních lodích střední spoušť, která vedla kladko­vou komůrkou v čnělce a končila ve violinové nebo dvojité kladce tvořící s na­věšenou kladkou na zadním příčném krá­korci kladkostroj; konec lana vedl k palu­bě (obr. 36 D). Větší lodi měly rovněž dvojité košové spouště, u nichž, stejně jako u spodního stožáru, visel provazec za stožárem, kde byl provlečen dvojitou dvoukotoučovou nebo tříkotoučovou kladkou. Další dvojitá kladka byla upevněna na příčném krákorci koše. Oběma kladkami vedlo lano ráh­nové zdviže, které přecházelo do napína­cího táhla, zaháknutého za stožárem. Provazec byl veden buď kladkovými ko­touči ve stožárových bedrech, nebo klad­kami.

Bramové spouště                                                                                                Podobaly se spouštím na košových čnělkách, ale byly lehčí. Přední brámová spoušť vedla k hlavnímu čnělkovému (ko­šovému) stěhu. Kolem roku 1660 se začalo používat jednodušších bramových spouští. Od ráhna vedl provazec kladkovou komůrkou v bramové čnělce a kon­čil v jednoduchém nebo dvojitém táhle, které bylo zavěšeno na zadním příčném krákorci brámového můstku a jeho konec vedl na palubu (obr. 37).

Raksy                                      Také raksy košových a bramových ráhen byly jednodušší než raksy spodních stožárů. Jelikož čnělky měly po celé své délce téměř stejný průměr, nepotřebovaly být raksy uvolňovány. Byly vybaveny jen dvěma řadami vodicích válečků, které se upevňovaly na ráhno po obou stranách čnělky.

Závěsníky                               Závěsníky košových ráhen se podobaly závěsníkům spodních ráhen, jenže byly lehčí. Někdy, a to zejména u anglických lodí, sloužili závěsníky současně jako otěže bramových plachet. V tom případě začínaly na spodních očnících bramové plachty, vedly jednoduchými kladkami na rahýlech košových ráhen a dále kladkami upevněnými na dlouhých věšadlech pod můstkem košové čnělky na palubu. Pokud byly bramové plachty ještě velmi malé, obtáčely se konce přímo v koši. Závěsné lano mělo většinou průměr 0,5 čnělkových úponů. Bramové závěsníky byly většinou velmi jednoduché, začínaly pod stěžňovou ohlávkou bramové čnělky a dále vedly na rahýlech a pod můstkem bramové čnělky. Konce se stáčely většinou v koši.

Zvratičky                                                                                                           Přední košové zvratičky odpovídaly zvratičkám předního ráhna, byly však vedeny k hlavnímu čnělkovému (košové­mu) stěhu a odtud k palubě vodicí klad­kou na hlavním stěhu nebo kladkou na zadních lanech předních úponů těsně pod předním košem (obr. 38). Přední brámové zvratičky byly vedeny obdobně, avšak k hlavnímu brámovému stěhu. U malých lodí pozůstávaly zvratičky z jednoduchých lan upevněných na rahýlu pomocí spletených ok. Vodicí kladky pak visely buď přímo na čnělkových úponů, a to v 1/3 jejich délky pod můstkem. U hlavních košových zvratiček byly pevné části uchyceny na předních lanech křížových úponů těsně pod křížovým košem a kladky pro pohyblivou část pod pevnou částí. Přívěsníky zvratiček měly poloviční délku než jejich ráhna. Hlavní bramové zvratičky vycházely po obou stranách od oka křížočnělkového stěhu a k palubě vedly kladkami na dlouhých věšadlech pod košem.

 

Otěže                                                Košové otěže se zhotovovaly z tlustých lan o průměru asi 0,9 průměru spodních úponů. Měly velký stavěcí uzel, který se zadržoval v oku spodní očnice plachty,přes které se dále převlékala věšadla kasounových kladek (obr. 39). Otěže se vedly přes kladky na rahýlech (obr. 25A B), a dále kladkami na spodních ráhnech (měly délku rovnou průměru spodního ráhna) k úvazovým sloupkům před stožárem, kde byly uvázány. Bramové otěže měly asi poloviční prů­měr košových otěží, vedeny byly podob­ně. Uvázány byly většinou na úvazníku. Kasouny bramových plachet byly tvoře­ny většinou jednoduchými lany, přímo upevněnými na spodních očnicích bramových plachet, vedly kladkami na ráh­nech buď jako košové kasouny k palubě, nebo se uvazovaly v koši. U větších lodí se tvořily stejně jako košové kasouny dvojitě a jejich lana se u menších plachet volila přiměřeně tenčí.

Buliny                                                                                                            Hlavní košové buliny se dotýkaly boční obruby plachty většinou čtyřmi lany pa­prskového úvazku, přední košové buliny pouze třemi. Nejvýše umístěné lano pa­prskového úvazku bylo upevněno přibliž­ně uprostřed boční obruby a ostání lana pak směrem ke spodní očnici ve stejno­měrných vzdálenostech (obr. 40 A). Před­ní košové buliny vedly ke dvěma kladkám na předním čnělkovém stěhu přibližně ve výšce předního koše a dále dvěma klad­kami upevněnými na čelenu mezi před­ním stěhem a předním čnělkovým stěhem. Další vedení bylo různé; buďto pří­mo k lešnici za předním brlením, nebo nejprve dřevěným vodicím límcem na čelenu (obr. 40 B). Po roce 1660 se k vedení podél čelenu používalo vrchních kladek upevněných na obou stranách vyztuženého lana čelenu (obr. 41). Koncem století vedly přední košové buliny přes dva vnější kotouče jedné tříkotoučové kladky upevněné na čelenu, přes jejíž střední kladkový kotouč vedla pohyblivá část táhla předního brámového stěhu. Hlavní košové buliny byly vedeny dvěma vodícími kladkami na hlavních čnělkovém stěhu pod kladkami předních košových zvratiček a odtud pokračovaly k palubě buď přes dvojitou kladku pod předním košem, nebo přes dvě kladky upevněné na oku předního stěhu. Buliny na košových plachtách měly asi poloviční průměr, než byl průměr jejich otěží, paprs­kový úvazek měl průměr asi 1/3 průměru otěží. Přední bramové buliny byly vedeny podobně jako přední košové buliny s tím rozdílem, že obě kladky byly upevněny na předním brámovém stěhu. Odtud vedly dvěma kladkami na úponech čelenové čnělky a vodícími kladkami na čelenu (odpovídá předním košovým bulinám) k přídi.Hlavní bramové buliny vedly dvěma kladkami na hlavním brámovém stěhu a dále dvěma vodícími kladkami s dlouhý­mi věšadly pod předním brámovým můst­kem k palubě, případně se uvazovaly v předním koši. Bramové buliny byly k plachtě upevněny dvěma nebo třemi lany paprskového úvazku a měly polovič­ní průměr, než byl průměr bulin na košo­vých plachtách.

Kasalky                                                                                                            Není prokázáno, zda na košových plachtách také existovaly paprskové úvazky u rahýlových skasalnic podobně jako u spodních plachet; historické pra­meny o tom říkají velice málo. Je však možné, že se na začátku 17. století na některých lodích používaly. Po roce 1640 měly ale všechny lodi na košových plach­tách jednoduché rahýlové skasalnice, ve­dené ke kladkám na věšounu nad ráhnem a za ráhnem k palubě (obr. 42 A). Po roce 1670 se vedly kladkami na ráhně a na oku stěhu (obr. 42 B). Někdy se vodící kladky upevňovaly také přímo k můstku. Skasalnice se používaly až po roce 1660. Vedly kladkami upevněnými poně­kud pod a před kladkami pro rahýlové skasalnice. Bramové plachty neměly ani skasalnice, ani rahýlové skasalnice.

Gasketové táhlo.                                                                                                 Po zavedení gasketů na košových plachtách kolem roku 1655 vznikla nutnost přitahovat plachtu k ráhnu, aby se zde mohl upevnit pomocí provázků zkracovací úvazek. K tomuto účelu byla v ra­hýlu kladková komůrka, již bylo protaženo gasketové lano napletené ve smyčce nebo očnici na provazové obrubě plachty a ukončené táhlem upevněným k raksu (obr. 43). Běžec táhla vedl ke koši, kde byl upevněn okolo úchytu polokladky. Holandské lodi měly koncem 17. století místo kladkových komůrek v rahýlech kladky a místo táhla upevněného k raksu kladkostroj s jednou kladkou na gasketovém laně. Pevná část vycházela z vrchol­ku košové čnělky přes úpony a procháze­la kladkou na gasketovém laně a kladkou s dlouhým věšadlem pod můstkem ke koši(obr. 44).

ČELENOVÁ PLACHTA

Během celého 17. století i dlouho před ním a po něm, nesl čelen jednu ráhnovou plachtu, která se nazývala čelenová plachta. Od roku 1600 do roku 1730 se k této čelenové plachtě přidávala ještě další ráhnová plachta - přední čelenová plachta (též přední čelenovka), která se usazovala na čelenové čnělce. V tomto období měly všechny velké lodi (a větši­nou i malé lodi) čelenovou čnělku. Stěho­vé plachty byly zavedeny teprve kolem roku 1650. V principu byla čelenová plachta obdobou ostatních ráhnových plachet. Ráhno bylo navěšeno na čelenu raksem nebo smyčkou a místo spouště bylo vybaveno předpopotahovačem, závěsníky a zvratičky sloužily k ovládání ráhna, otěžemi se plachta napínala a po­moci kasounů a kasalek se plachta balila k ráhnu.

Raks                                                              Na začátku 17. století se ráhno čelenové plachty (též čelenovka) ještě navěšo­valo na člen pomocí raksu, složeného jako raksy na košových ráhnech z dvou řad vodicích válečků. Tento raks, stejně i jako raksy spodních ráhen, mohl být povolován; bylo to proto, aby - jak ukazují dobové obrazy - se ráhno mohlo při sbalení plachty pootočit o 90° do směru kýlu rovnoběžně s čelenem a v galionu za rahýl upevnit. Ráhno se umísťovalo mezi předním a předním čnělkovým stěhem. Jelikož zde bylo místa k tomu, aby se ráhno mohlo po čelenu smýkat tam a zpět, upustilo se později od raksu s koulemi nebo vodícími válečky. Ráhno pak bylo navěšeno na čeleň lanovou smyčkou o průměru před­ních úponů (obr. 45).

Spoušť (předpopotahovač)                                                                             Místo spouště, popsané v předchozích kapitolách, mělo ráhno čelenovky táhlo - předpopotahovač, které vycházelo od violinové (u velkých ráhen od dvoukotoučové) kladky zavěšené v čepu s okem pod rahýlem čelenu. Druhá kladka táhla se upevňovala pomocí smyčky na ráhno. Průměr předpopotahovače byl o něco menší než polovina průměru předních úponů (obr. 46).

 

Závěsníky                                                                                                       Závěsníky ráhna čelenovky byly buď pevné, nebo stavitelné. Pevné závěsníky (obr. 47 A) vznikly z kobylicových táhel s polokladkami na ráhnu; nebyly upevně­ny na táhlech, rahýlech, uprostřed polo­viny ráhna a k čelenu byly upevněny pomocí dlouhých věšadel s polokladkami. Stavitelné závěsníky (obr. 47 B) vychá­zely rovněž z prostředku poloviny délky ráhna a vznikly z táhla, jehož jedna kladka se upevňovala na ráhnu a druhá se navě­šovala do čepu s okem na konci čelenu.

 

Zvratičky                                       byly řešeny stejně jako přední košové zvratičky. Vycházely od rahýlu ráhna a nesly na dlouhých přívěsnících o délce 1/4 délky ráhna kladky, jejichž délka byla 2/3 průměru ráhna (obr. 48). Pevná část zvratiček byla upevněna na předním stěhu asi uprostřed mezi přídí a košem. Několik stop nad uchycením pevné části visely vodicí kladky, které vedly zvratičky (když nejprve prošly kladkami na přívěsnících) buď přes další vodící kladky čelenu kousek před lanem čelenové vý­ztuhy, nebo přes kladky na horní galiono­vé obrubnici k přídí, kde byly ovázány. Přívěsníky zvratiček měly 0.5 průměru předních upínaček (někdy ještě méně), zvratičky měly asi 0,33 průměru předních úponů.

Otěže                                                                                                                  Otěžové kladky se někdy připevňovaly s krátkými nebo s dlouhými věšadly přímo na spodní očnice plachty. Jindy, a to velice zřídka, se k upevnění kladek použí­valo velmi dlouhého přívěsníku. Pevná část otěže byla připevněna pomocí čepu s okem na přední straně přední úponové lavice, pohyblivá část vedla k přídi nebo stranou kolem přídě k vrchnímu středopalubí. U jiného způsobu vedla pohyblivá část kladkovou komůrkou umístěnou v brlení něco pod kladkovou komůrkou pro přední otěž. Pevná část otěže čelenovky se pak připevňovala společně s pevnou částí, přední otěže na jednom čepu s okem blízko pod kladkovou ko­můrkou. Délka otěžových kladek se rovnala prů­měru ráhna. Otěže měly o něco větší průměr než předpopotahovač. Když se používaly přívěsníky na spodních očnicích, byl jejich průměr rovný 2/3 průměru předních úponů.

Kasouny                                                                                                           Kasouny čelenovky se upevňovaly stej­ně jako kasouny na ostatních ráhnových plachtách. Jejich průměr byl asi 1/3 průměru předních úponů. Kasoun začínal na ráhnu, pokračoval kladkou na spodní očnici, vede zpět k ráhnu a odtud vodící kladkou k lešnici v galionu nebo k přídi. U menších čelenovek byl kasoun navle­čen přímo na spodní očnici a odtud vedl ke kladce na ráhně. Dále pokračoval stejně jako dvojitý kasoun. Kasounové kladky měly délku rovnou asi 2/3 průměru ráhna.

Kasalky                                                                                                           Čelenová plachta neměla kasalky na bočních obrubách plachty - rahýlové skasalnice, nýbrž pouze kasalky na spod­ních obrubách plachty - skasalnice. Na začátku 17. století se zřejmé použí­valo jen jednoho lana skasalnice, které vedlo od středu patní (spodní) obruby plachty, přes kladku na ráhnu dozadu. U dvojitých skasalnic byly asi kladky upevněny smyčkou na ráhnu a konce se obtáčely v přídi nebo na lešnici v galionu. Skasalnice měly průměr asi 1/3 průměru předních úponu.

PŘEDNÍ ČELENOVÁ PLACHTA                                                                       Takeláž čelenové čnělky i rozměry ovládacího lanoví byly v podstatě totožné s takeláží bramových čnělek. Raks měl jednu nebo dvě řady vodících válečků, ráhnová spoušť vedla kladkovou komůrkou pod můstkem (méně často kladkou) a končila v jednoduchém nebo dvojitém táhle, jehož spodní kladka byla upevněna na zadním příčném krákorci krákorcového můstku. Pohyblivá část táhla spouště byla obtočena na rohatince na čelenovém koleně; méně často se vedla dozadu k přídi (obr. 7).

Závěsníky                                                                                                             I když přední čelenovka byla jen malá plachta, vybavovala se její ráhna většinou dvojitými závěsníky, jejichž pevná část začínala obtočením pod stěžňovou ohlávkou. Dále pak závěsníky pokračovaly přes kladky na rahýlech a na můstku a končily v koši ovázáním kolem spodních polokladek úponů čelenové čnělky.

Zvratičky                                       Zvratičky přední čelenovky (obr. 49) byly upevněny na předním stěhu o něco výše než paprskový úvazek lícního stěhu, pokračovaly kladkami s dlouhými přívěsníky uchycenými na rahýlech, vedly zpět k vodicí kladce umístěné na předním stěhu (pod začátkem) a přes vodicí kladky na čelenu, umístěné před výztužným lanem čelenu. Zvratičky se uvazovaly k rohatinkám připevněným k čelenu, někdy se vedly také k přídi. Méně často se zvratičky skládaly z jed­noduchých lan, která vedla přímo od rahýlů přes vodící kladky na stěhu.

Otěže                                                                                                                 Otěže přední čelenovky vedly od spod­ních očnic přes kladky na rahýlech čele- nového ráhna přímo (nebo skrz vodicí límec na čelenu) k lešnici za předním brlením, kde byly ovázány. U jiného způsobu takeláže nahrazovaly otěže přední čelenovky závěsníky čelenového ráhna.

Kasouny                                                                                                      Kasouny přední čelenovky se vedly stejně jako kasouny čelenovky (začínaly na ráhnu). Méně často se skládaly z jed­noduchých lan, která běžela od spodních očnic ke kladkám na ráhnu. Obtáčely se většinou v koši čelenové čnělky.

LATINSKÁ KŘÍŽOVÁ PLACHTA                                                                           Na rozdíl od předního a hlavního stožá­ru byla na křížovém stožáru místo klasic­ké ráhnové plachty třícípá plachta, která se také nazývala latinská. Nad touto plachtou pak byla jedna malá ráhnová, tak zvaná křížová plachta, která byla obdobou plachet bramových. Latinská plachta se připevňovala na dlouhé štíhlé ráhno (ráhnový prut), které bylo navěšeno tak, že zadní konec čněl strmě do výše, kdežto přední konec se nacházel několik stop nad palubou. Raks byl dvou nebo třířadý, spoušť se podobala spoušti košo­vých nebo bramových ráhen. Zadní konec ráhnového prutu (zevní konec vratiráhna) drželo ve výšce složité lano – spouštělka neboli závěsník; přední konec byl ovládán prostřednictvím vratiráhnových zvratiček. Ráhnový prut visel vedle stožáru a byl nastavován podle požadované polohy plachty povolením raksu a vytažením ze­vního konce tak, aby plachta byla u stožá­ru na závětrné straně. Některé dobové obrázky však ukazují, že ráhnový prut nebyl nastavován, nýbrž visel u stožáru většinou pravobočně.

Raks                            Raks musel být lehce rozebíratelný, protože při nastavování ráhnového prutu musel se vždy povolovat. Měl dvě nebo tři řady vodících válečků spletených na obou koncích k lanu a obtočených kolem sto­žáru a spouště. Na jednom konci raksu byla upevněna kladka, jíž bylo provlečeno lano druhého konce raksu, které končilo za stožárem ve vysunovacím táhle. Místo kladky se někdy používala polokladka, jejímiž otvory se převlékala raksová lanka, která se pak splétala v jedno lano (obr. 50).

 

Spoušť (věšoun)        Věšoun ráhnového prutu procházel odzadu dopředu kladkovou komůrkou pod košem a končil v jednoduché kladce. Od věšadla této kladky vedlo lano ke dvoukotoučovému úvazovému sloupku (úvazníku) stojícímu před stožárem a zase zpět ke kladce. Pohyblivá část kladko­stroje vedla přes druhý kladkový kotouč úvazového sloupku; konec se obtáčel kolem hlavy úvazového sloupku (obr. 51 A). Jiný způsob vedení spouště ukazuje názorně (obr. 51 B). Věšoun měl stejný průměr jako křížový stěh, vytahovač a kladkostroje měly průměr asi poloviční. Kladky spouště byly o něco delší než byl průměr ráhnového prutu.

 

 

Spouštělka (závěsník)              Do roku 1625 byla spouštělka vedena přes křížový stěžeň ke kladce upevněné. Pomocí dlouhého věšadla pod můstkem hlavní košové čnělky a odtud vedla přes vodící kladku na křížovém koši k palubě. V nejjednodušší formě se dotýkala spouš­tělka ráhnového prutu jednoduchými nebo dvojitými pavouky složenými z šesti až osmi lan paprskového úvazku. Když byly křížové čnělky delší, vedla se spouštělka ke kladce pod můstkem a od­tud přes vysunovač na palubu.

 

Spouštělkový pavouk (obr. 52) Paprskový úvazek se na ráhnovém pru­tu upevňoval pomocí lišty přivázané k ráhnovému prutu a opatřené otvory, jimiž se vedla a zauzlovala lana paprsko­vého úvazku. Paprskové úvazky byly spo­jeny pavoukovou polokladkou (obr. 20).

Vratiráhnové zvratičky Je název pro jednoduchá táhla, jejichž pevná část se naplétala na zadní úponové lano hlavního stožáru. Do spodního konce ráhnového prutu byl připevněn čep s okem na němž visely dvě kladky; jimi procházely vratiráhnové zvratičky a vedly dále přes vodicí kladky napletené na úponovém laně k lešnici nebo k malému úvazovému sloupku, kde se obtáčely. Někdy se kladky navěšovaly přímo na ráhnový prut. Vratiráhnové zvratičky měly poloviční průměr než úpony křížového stožáru (obr. 53).

Otěž                                     Latinská plachta měla pouze jednu otěž nebo častěji otěžové táhlo, které se na spodní očnici plachty upevňovalo po­mocí dřevěného roubíku. Jestliže měla plachta bonet (náplet), upevňovalo se táhlo na něm. Spodní kladka otěžového táhla byla zavěšena v čepu s okem, který se upevňoval na klín vlajkové žerdi. Mále lodi měly jednoduché, velké lodi dvojité táhlo (obr. 54). Běžec táhla měl průměr přibližně stejný jako průměr křížových úponů, délka kla­dek byla 3/4 délky kladek používaných u spouště. Měla-li loď čtvrtý stožár (na začátku 17. století), sahala jeho latinská plachta přes zrcadlo lodi a otěžové táhlo se potom upevňovalo na rahýlu vyčnívadla.

Kasalky                                                                                                       Latinská plachta neměla kasouny, ný­brž jen určitý počet kasalek, které se z obou stran plachty dotýkaly její patní a zadní obruby. Začátkem 17. Století měly i kasalky paprskové úvazky, které stejně jako paprskové úvazky spodních plachet byly vedeny společně přes ráhnový prut a ke kladce na křížové čnělce nebo k kladce pod košem křížového stožáru. K patní obrubě plachty byla kasalka upev­něna dvěma nebo třemi lany paprskového úvazku (obr. 55 A). Kolem roku 1650 (možná i o něco dříve) se přestaly použí­vat paprskové úvazky a nahradily je jed­noduché kasalky, které vedly kladkami upevněnými na ráhnovém prutu po obou stranách plachty k očnicím patní a zadní obruby.

Používalo se pět až šest kladek kasalek se stejnými rozestupy (obr. 55 B). Konce kasalek se obtáčely buď přímo na lešnicích nebo vedly hlavně u anglických lodí na začátku století, přes vodící kladky k poslednímu lanu hlavních úponů. Někdy se kasalky spojovaly dohromady: byly to zvláště ty, které vedly od zadní obruby plachty. Účelem bylo snížit počet pohybli­vých částí.

Halže                                                        Když byla latinská plachta opatřena bonetem (nápletem), musel být bonet vpředu opatřen halžovým lanem. U ma­lých lodí stačilo jednoduché lano se stavěcím uzlem, u velkých plachet se však používala dvě jednoduchá nebo dvojitá táhla napletená do očnice bonetu, přičemž druhý konec táhel byl upevněn na palubě v čepu s okem za hlavním stožá­rem. Bonet u latinské plachty zanikl ko­lem roku 1680 (obr. 56).

 

 

 

Horní latinská plachta                          Ráhnová plachta na křížovém stěžni se začala používat po roce 1610. Na několika málo dobových vyobrazeních je však uká­zán ještě jeden druh plachty, nazvané horní latinská plachta. Není přesně zná­mo, jak byla tato plachta usazena, avšak dá se předpokládat, že stejně jako latin­ská plachta nacházející se pod ní. Spoušť byla pravděpodobné vedena kladkovou komůrkou nebo kladkou na vrcholku kří­žové čnělky. Spouštělka vedla pravděpo­dobně k hlavnímu stěžni, otěž k vnějšímu konci ráhnového prutu a halžové lano nebo táhlo ke koši křížového stožáru (obr. 57).

Křížová plachta                                                                                            Křížový stěžen měl jen jednu ráhnovou plachtu - křížovou plachtu. Pod ní ležící jalové ráhno neneslo žádnou plachtu, neboť latinská plachta využívala jeho mís­ta. Křížová plachta odpovídala hlavní bramové plachtě, pouze zvratičky vedly do­předu místo dozadu.

Jalové ráhno                                 Jalové ráhno bylo na stožáru zavěšeno pevně, uprostřed mělo navěšenou jedno- kotoučovou kladku, kterou procházelo lano obtočené kolem stožáru přes podél­né krakorce. Toto lano mělo stejný prů­měr jako křížové úpony; na jednom konci mělo spletené oko, jímž se protahoval druhý konec lana a upevňoval se pomocí dvou omotávacích lanek. Protože jalové ráhno viselo pevně u stožáru a bylo jen výjimečně vedeno pomocným kladko­strojem, nepotřebovalo raks s vodícími válečky; používala se jen lanová smyčka, stejná jako u čelenového ráhna (obr. 58).

 

 

 

Závěsníky                                                                                                           Se zavedením pevného zavěšení jalového ráhna se staly zbytečnými pohyblivé závěsníky jalového ráhna. Na začátku 17. století nahrazovaly závěsníky křížové otě­že a teprve kolem roku 1640 (nebo ještě o něco dříve) se zavedly závěsníky, které odpovídaly závěsníkům košových ráhen. Po roce 1670 byly pohyblivé závěsníky nahrazeny pevnými, podobajícími se závěsníkům čelenového ráhna, rovněž tak nebyly uvázány na rahýlech, nýbrž v určité vzdálenosti od nich. Závěsníky křížové plachty se podobaly závěsníkům brámo­vých plachet a uvazovaly se v křížovém koši.

Tabulka průměrů jednotlivých lan ovládacího lanoví, o kterých pojednávaly předchozí kapitoly. Průměry se vztahují k průměru hlavního stěhu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Spoušť křížové plachty                                                                                     vedla nejčastěji kladkovou komůrkou pod čnělkovým můstkem a byla vybavena táhlem upevněným na příčném krakorci koše. Konec táhla se upevňoval buď na bočnici v blízkosti křížových úponů, nebo vedle stožáru.

Otěže                                                                                                                Otěže křížové plachty se vedly kladkami na rahýlech jalového ráhna a přes další kladky ve střední části tohoto ráhna smě­rem k palubě.

Kasouny                                                                                                           Vedení kasounů křížové plachty odpovídalo vedení kasounů bramových plachet.

 

Zvratičky                                                                                                      Zvratičky jalového a křížového ráhna byly vedeny různě, dopředu či dozadu, bez zjevných pravidel. U anglických lodí se mezi roky 1640 a 1720 vedly zvratičky jalového ráhna k hlavním úponům a zvra­tičky křížového ráhna přes zevní konec ráhnového prutu latinské plachty. Přívěsníky zvratiček jalového ráhna se naplétaly na ráhno v blízkosti závěsníků nebo se stahovaly na rahýlech. Pevná část zvratiček vedla od zadního lana hlavních úponů přes kladku na přívěsníku a odtud k vodicí kladce pod pevnou částí v poloviční výšce úponů. Konec byl obtočen na bočnici v blízkosti uvedeného úponového lana. Přívěsníky zvratiček jalového ráhna měly poloviční průměr oproti průměru křížo­vých úponů; průměr zvratiček byl 0,37 průměru křížových úponů a délka kladek byla 0,66 průměru jalového ráhna (obr. 59 A). Přívěsníky zvratiček křížové plachty se stahovaly přes rahýly spletenými oky a na svých koncích měly kladky o délce 0,66 průměru křížového ráhna. Pevná část těchto zvratiček byla upevněna k zevnímu konci ráhnového prutu latinské plachty; dále byly zvratičky vedeny kladkami na koncích přívěsníku, vracely se zpět k ráh­novému prutu, odkud šly vodícími kladkami (upevněnými o něco níže než pevná část) k palubě, kde se obtáčely u břevnice v blízkosti zrcadla (obr. 59 B). Toto byl anglický způsob použití. U kontinentálních lodí se zvratičky ne­vedly k zevnímu konci ráhnového prutu, nýbrž stejně jako zvratičky jalového ráhna k poslednímu lanu hlavních úponů.

Buliny                                                                                                                Buliny křížové plachty začínaly dvěma nebo třemi lany paprskového úvazku na­sazenými na očnice plachty, vedly ke kladkám napleteným na krátkých věšadlech na posledním hlavním úponovém laně pod hlavním košem a odtud k palubě na lešnici na vnitřní straně brlení, kde byly obtočeny.

 

 

 

PLACHTY HISTORICKÝCH LODÍ 16. a 17. století

 

Je-li model vybaven plachtami, čímž je možno ukázat mnoho detailů takeláže, měly by se shodovat co nejvíce se skuteč­ností. Zhotovují se proto z tenkých pláten a lepidla. Plachty jsou olemovány prova­zovým obrubníkem.                                                     Pro velikost plachet jsou důležité ná­sledující rozměry: ráhna zajížděla na za­čátku 17. století poměrné hluboko - asi 0,08 až 0,1 délky ráhna pod můstky, ke konci století 0,06. Pata plachty měla tvar kruhového oblouku, jehož výška byla 0,04 až 0,05 šířky, bylo to proto, aby se plachta nedotýkala stěnu nebo paprskového spo­jení u koše. Šířka plachty musela být něco menší, než byla vzdálenost mezi rahýly; bylo to asi o 1 stopu na každé straně pro spodní plachty a 6 palců pro brámové plachty.                         Plachty byly ručně sešívány z jednotli­vých pruhů, které byly široké asi 28 palců, takže po založení okrajů a sešití byla vzdálenost mezi švy 26 palců. Je lhostej­né, je-li v ose plachty šev nebo pruh. Horní obrubník (obr. 1) je třeba rozdělit do pruhů tak, aby na stranách plachty nevz­nikly úzké pruhy. Protože u modelu v mě­řítku 1:50 není možné skládat plachtu z jednotlivých pruhů, napodobíme je nejjemnějšími stehy na šicím stroji při použiti světlehnědé nitě. Pro modely v menším měřítku než 1 :50 se doporučuje napodo­bit pruhy tužkou.                                                                                      Před zhotovením plachty vystřihneme její tvar nejprve z papíru a řádně nalícujeme. Při stříhání plachty je třeba brát zřetel na záložku, aby plachta nebyla plochá, ale řádně a přirozeně vypouklá. Tento přesah na plachtovině činí oproti obrubníkové­mu lanu asi 1:12 na hlavě a patě a asi 1 : 24 na stranách. U ráhnových plachet leží okraj vzadu a u latinských a stěhových plachet na levoboku lodi.

Obrubníkové lano (obrubník)         

Obrubníkové lano (obrubník)    Obrubníkové lano (obr. 2, 3) spodních plachet mělo průměr 0,75 průměru spod­ních úponů a u košových plachet se rovnalo průměru košových úponů. U ostatních plachet byl průměr obrubní­kového lana přiměřeně menší. Z obrubní­kového lana se na spodních koncích ráhnových plachet tvořily spodní očnice (otěžové růžky), kdežto rohové očnice na horních koncích ráhnových plachet a očnice pro paprskové úvazky bulin se naplétaly z tenčího lana. U modelů v měřítku menším než 1:50 se očnice vynechávají a paprskové úvazky bulin se usazují přímo na obrubník.

Náplet (bonet)                                Bonet se na kmenovou plachtu upevňoval zepředu pomocí smyček na svém horním okraji. Každá smyčka byla po protažení obšitým poutkem v patním obrubníku provlečena další protaženou smyčkou; tím vzniklo řetězové spojení, jehož poslední smyčka se upevňovala na spodní očnici kmenové plachty. Po uvol­nění tohoto spojení se rozvázaly všechny smyčky a bonet mohl být rychle odebrán (obr. 4).

 

Gaskety (obr. 5)                                   Gaskety na košových plachtách se ob­jevily kolem roku 1650, dvojité gaskety po roce 1680. Rovněž po roce 1680 obdržely spodní plachty po jedné gasketě (z toho důvodu se přestaly používat bonety) a při­bližně současně se gaskety začaly použí­vat i na latinských plachtách (obr. 5 B). Původní zvětšení plachty jako při dřívěj­ším používání bonetu bylo ponecháno.

Pro gaskety bylo na plachtu našíváno zvláštní zesílení, tzv. pásový nášivek. Pro­vázky, které se protahovaly pásovým ná­šivkem, byly zesíleny obšitím. Na každý plachetní pruh připadly dvě obšívky, které byly stejné jako na horním lemu plachty, kde byla plachta připevněna k ráhnu.

Závětrové a stěhové plachty                                                                       Závětrové plachty (též závětrovky - obr. 6) a stěhové plachty (obr. 7) byly zavedeny všeobecně teprve po roce 1600. Na kontinentálních lodích se objevily na koncích ráhen obou spodních stožárů (předního a hlavního) dříve než v Anglii, kde hlavní závětrovky vznikly kolem roku 1660 a přední závětrovky teprve po roce 1690. Závětrové bidélce (viz předchozí obr. 11) byly vystrčeny ven až krátce před kování (brýle) na ráhnu a závětrovka, která        tehdy nebyla ještě upevněna na vlastním malém ráhnu, byla vytahována prostřednictvím tenkého lana přes kladku na rahýlu bidél­ce. Vnitřní horní plachetní roh byl vytaho­ván tenkým lanem vedeným přes kladku na ráhnu, která byla upevněna poněkud před vnitřními brýlemi bidélce; tím byla současně napínána horní část závětrovky. Prostřednictvím kladky na spodním bidélci, zaháknuté na úponové lavici, vedla vnější otěž do vnitřku lodi, přičemž vnitřní otěž se upevňovala na začátku bidélce. Spodní bidélce byly ovládány dopředu a dozadu. Vybavuje-li se model plachta­mi, pak je účelné hlavní a přední plachtu, vykasat, jinak bude paluba zakryta spodními plachtami. V tomto případě se závětrovky neusazují. Z podobného důvodu se vykasává i čelenovka, která by jinak zakrý­vala galion. Stěhové plachty byly zavedeny mezi roky 1660 a 1690 a to na předním čnělkovém stěhu a křížovém stěhu. Později se objevuje ještě stěhová plachta na křížočnělkovém stěhu. S výjimkou stěhové plachty na křížovém stožáru byly ostatní usazeny na falešném stěhu, který vedl pod pravým stěhem. Falešný stěh byl na svém horním konci opatřen spleteným okem, kterým byl pod myší (zesílení na pravém stěhu) připevněn ke stěhu. Spod­ní konec falešného stěhu byl pevně připojen táhlem nebo polokladkami k obojku předchozího stěhu. Tak např. falešný stěh hlavní čnělkové stěhové plachty byl táh­lem upevněn k obojku předního stěhu. Plachta se usazovala k falešnému stěhu řadou tenkých připevňovacích lanek. Každá stěhová plachta měla spoušť a jed­nu falešnou otěž (obr. 8), přední čnělkostěhová plachta měla dvě otěže. U modelů můžeme vypustit i stěhové plachty.

 

 

 

          Ovládání plachet

Tato stať by nebyla úplná bez zmínky o lanoví, jímž byly plachty ovládány.

    Kosatky a stěhovky byly ovládány spoštěmi a otěžemi způsobem velmi podobným tomu, jehož používají modeláři u závodních plachetnic, Klouzaly však po příslušných stězích pomocí raksů. Kosatková ráhna na historické plachetnici neexistovala.

    U vratiplachty byl vratipeň ovládán otěží tak, jako u dnešních plachetnic. Horní lem plachty však byl přimádlován k vratiráhnu, ovládaném brasami nebo zvratičkami. Historicky je starší vratiráhno, jež se vyvinulo z latinského ráhna prostě tím, že odpadla přední část latinské plachty a vznikla vratiplachta. Její zadní dolní cíp byl zprvu upevňován pomocí otěží, takže dolní lem byl volný. Teprve koncem 18. století přibyl vratipeň, který umožnil vratiplachtu pořádně vypnout a plně rozvinout její funkci.

    Složitější to bylo u ráhnových plachet. Ty byly vypnuty pomocí otěží vedených přes kladky na špicích ráhna pod nimi. Dolní plachty tuto možnost neměly, proto jejich cípy byly směrem nazad drženy otěžemi, kdežto směrem vpřed halsami (obr.a).                     Plachty se skasávaly pomocí kasounů, jimiž se jejich cípy přitahovaly k ráhnu.Byly na návětrné straně. U malých vrcholových plachet to byla jednoduchá lana, vedená od cípu přes kladku na ráhnu do koše nebo na palubu, kdežto u velkých a tedy těžkých plachet běželo lano přes kladku i na jejich dolních cípech, takže vznikl jednoduchý kladkostroj (obr.b).

   I když lana kasounů vedeme až na palubu, musejí - stejně jako otěže - hned pod plachtou běžet podél stěžňů, aby při napnutí nebránily natáčení plachet k bočnímu větru.

   Některé lodi měly na závětrné straně velkých plachet další lana, zvaná gordingy, jež také pomáhala zvedat plachtu k ráhnu: tam ji pak lodníci, stojící na šlapnicích                                                                     

upevněných pod ráhnem svinovali a přivazovali k ráhnům ouvazky, což byla naplocho pletená lana, stejná jako gaskety. Na modelu je uděláme zase pomocí patentek, přivázaných ovšem na ráhno tak, aby z každé strany visela jedna polovina (obr.c).

   A konečně na bočních lemech ráhnových plachet, něco málo pod polovinou, byla zavěšena lana zvaná buliny či bulieny, která při natočení plachty na boční vítr nebo k větru táhla návštrný lem vpřed, aby se zabránilo třepetání plachty a tím nebezpečí, že by vítr padal na její přední, tedy závětrnou stranu (obr.c).

 

 

 

 

 

 

 

 

       Materiál plachet

   Pro zhotovení plachet historické plachetnice se dobře hodí surové hedvábí pro svou nažloutlou barvu. Křídově bílá barva, jakou má batist či véba, působí nepřirozeně. Mimo to jsou tyto tkaniny pro poměrně malé plachty dost nepodajným materiálem. Jestliže jich však přece použijeme, obarvíme je čajovým odvarem.

   I když stavíme jen nepojízdnou maketu, nedoporučuje se vyztužovat lemy plachet drátem nebo napoštět je nějakým přípravkem, který by je udržoval vzduté, jako by nafouklé větrem, protože to působí příliš strojeně.

   Plachty zavěsíme na ráhno tak, aby obruby byly na návětrné, tj. zadní straně, obrácené ke stěžni. Okraje obšitých obrub zbavíme nůžkami třepících se vláken. Dalšímu třepení zabráníme tím, že okraje slabě přetřeme bezbarvým lakem.

 

            Příprava tkaniny

   V pokynech, jak připravit tkaninu než začneme plachty vystřihovat, je pozoruhodná nejednotnost.

   Použijeme-li ke zhotovení plachet plátna, doporučují Procházka a Brož vymáchat je napřed ve studené vodě a nechat proschnout, neboť látka se ve vodě srazí a po vysušení již méně pracuje a vystřižená plachta se tolik nedeformuje. Uschlá tkanina se nemá žehlit. Jde-li však o batist či vébu, má se tkanina podle Vráblíka několikrát, nejméně třikrát vyprat ve vařící vodě, nechat zvolna uschnout a pak vyžehlit. Byla-li látka apretována, doporučuje ji Schulze vypláchnout ve vlažné vodě, vysušit a vyžehlit, aby se odstranila napětí vzniklá při tkaní a apretování. Bartoš doporučuje batist, vébu nebo hedvábí napřed několikrát spařit a pak impregnovat Impretinem. Francouzská příručka naopak varuje před namočením tkaniny (má na mysli bavlnu) a vítá, je-li poněkud apretována, protože to ulehčí práci s ní. Hotové plachty se nesmí ani prát, ani žehlit.

   Jakákoli příprava odpadá. užile-li se ke zhotovení plachet Dacronu nebo Spinaker-nylonu. Tento materiál se řeže, neboť při stříhání se třepí, a nesešívá se, nýbrž zatavuje. Bartoš doporučuje pro ten účel páječku, Krafft hovoří pouze o horkém železe nebo o plíšku, nahřátém nad plamenem.

TOPlist