http://www.annonce.cz/lodni-modelarstvi.html

Těžká technika

Žádná data nebo nastavení...

Kanóny

 
 
75mm polní kanón vzor 37.
Dělostřelecká výzbroj italské armády za druhé světové války nepatří u nás k nejznámějším. Je však zajímavé, že se většinou jednalo o děla zahraničních konstrukcí a silné zastoupení v italské armádě měla naše firma Škoda. Jedním z mála italských děl vlastní konstrukce pak je 75mm polní kanón vzor 37, výrobek firmy Ansaldo. Bylo to dělo, u kterého byly využity všechny moderní prvky. Charakteristickým znakem byla vysoká kola s navulka­nizovanými pryžovými obručemi. Kanón byl určen dělostřeleckým útvarům ital­ských „rychlých divizi“, vyroben jich však byl jen mizivý počet. Dělo se dopra­vovalo v závěsu za motorovým vozidlem. Ráže 75 mm, hmotnost střely nezjištěna, počáteční rychlost střely 600 m.s-1, nejvyšší dostřel 12500 m, hmotnost děla 1200 kg, délka hlavně 2400 m.

75mm polní kanón vzor 97.
Jedním z velmi zajímavých děl druhé světové války byl francouzský 75mm polní kanón vzor 97. Toto dělo, zavedené do vý­zbroje francouzské armády v roce 1897, bylo prvním polním dělem vybaveným kluzovou hlavní a brzdovratným zařízením, používaným ve výzbroji světových armád. K němu se vázala známá špionážní aféra z konce minulého století, která po řadu let vzrušovala světovou veřejnost. Tehdy nevinně odsouzený kapitán francouzské armády Alfred Dreyfus strávil řadu let ve vězení. Kanón vzor 97 byl na svou dobu velmi moderní, o čemž svědčí skutečnost, že 10 francouzská armáda používala až do roku 1940, tedy do kapitulace Francie. Později ho Němci po určitých úpravách používali jako protitankovou zbraň. Do­pravoval se koňským spřežením, později v závěsu za motorovým vozidlem. Ráže 75 mm, hmotnost střely 7,2 kg. počáteční rychlost střely 624 m.s.-1 nej­vyšší dostřel 8 550 m, hmotnost děla 1 139 kg, délka hlavně 2 700 kg.

75mm protitankový kanón vzor 40.
V počátečním údobí druhé světové vál­ky neměla německá armáda účinný protitankový kanón, ale již v průběhu roku 1940 byl tento nedostatek napraven. Oním protitankovým kanónem byl kanón vzor 40, ráže 75 mm. Vyznačoval se vysokým výkonem; přesností a poměrně malou hmotností. Při své nízké výšce také byl nesnadno zasažitelný. Charakte­ristickým rysem tohoto děla byl lomený dvojitý lafetový štít, který dokonale chránil obsluhu před střepinami a střelami pěchotních zbraní. Vzhledem ke svým kvalitám se často používal jako samohybný kanón na různých tankových podvozcích. Jinak se dopravoval v závěsu za motorovým vozidlem. V poválečném údobí byl na přechodnou dobu zaveden do výzbroje česko­slovenské armády. Ráže 75 mm, hmotnost střely 5,74 kg, počáteční rychlost střely 792 m.s.-1, nej­vyšší dostřel 7100 m, hmotnost děla 1425 kg, délka hlavně 3450 mm.

76mm divizní kanón vzor 42.
Mezi nejrozšířenější děla sovětské armády v období druhé světové války bezesporu patřil 76mm divizní kanón vzor 42. Jed­nalo se o moderní polní dělo, které díky svému výkonu, pohyblivosti, malé hmotnosti a zaměřovači, umožňujícímu přímou střelbu, bylo úspěšné i v boji proti tankům, neboť při použití vhodného střeliva úspěšně probíjelo jejich pan­cíře. Po válce se tento kanón vyráběl i v Československu a byl zaveden do vý­zbroje naší armády, přestože již koncem čtyřicátých let měla Škodovka vyzkou­šený vlastní protitankový kanón stejné ráže, a dokonce s daleko vyšším výko­nem (počáteční rychlost střely 900 m.s.-1). Ráže 76,2 mm, hmotnost střely 6,2 kg, počáteční rychlost střely 680 m.s.-1, nej­vyšší dostřel 13 290 m, hmotnost děla 1 150 kg, délka hlavně 3 240 mm.

76 mm protitankový kanón vzor IV.
V průběhu druhé světové války se stále více prosazovaly tanky. Proto se konstruktéři zaměřili na vývoj účinných proti­tankových zbraní. S rostoucí mohutností tankových pancířů se zvětšovaly i ráže protitankových kanónů. Jedním z představitelů těchto moderních a výkonných protitankových prostředků byl britský 76mm protitankový kanón vzor IV. Byl vy­baven přesným optickým zaměřovačem a řadou dalších konstrukčních prvků, které z něj udělaly obávanou zbraň. Tento kanón používali i Čechoslováci, pří­slušníci naší jednotky ve Velké Británii. Na přechodnou dobu se pak ještě do­stal do naší poválečné výzbroje. Dopravoval se v závěsu za motorovým vozi­dlem. Ráže 76,2 mm, hmotnost střely 7,7 kg, počáteční rychlost střely 915 m.s.-1, nej­vyšší dostřel 10 500 m, hmotnost děla 3 000 kg, délka hlavně 4 572 mm.

105mm lehká houfnice vzor 18/40.
Německé dělostřelectvo bylo těmito ve­lice přesnými houfnicemi vybaveno v hojném počtu. Byla to spolehlivá moderní děla, vyráběná během druhé světové války celou řadou německých zbrojovek. Na výrobě se podílela i plzeňská Škodovka, která tyto houfnice dodávala i po skončení války pro potřeby československé armády. Zde byla houfnice v roce 1947 modernizována a vybavena zaměřovačem pro přímou střelbu. Tato úprava umožňovala účinnou střelbu proti tankům. Tato houfnice se dopravovala koňským spřežením, později výhradně v závě­su za motorovým vozidlem. Ráže 105 mm, hmotnost střely 15 kg, počáteční rychlost střely 540 m.s.-1, nej­větší dostřel 12 325 m, hmotnost děla 1 800 kg, délka hlavně 2 170 mm.

105mm polní houfnice M-2A1.
Jedním z typu polních děl používaných za druhé světově války všemi armádami byla houfnice. Její konstrukce umožňova­la střelbu na odvrácené svahy, mohutná ráže pak zabezpečovala vysoký účinek v cíli a silný střepinový efekt při střelbě na pěchotu. Zanedbatelná nebyla ani nižší hmotnost proti kanónu stejné ráže. Mezi velmi dobrá děla tohoto typu se bezesporu řadila americká 105mm polní houfnice M-2A1, zavedená do armá­dy USA v roce 1940. Byla používána divizním dělostřelectvem jak za druhé svě­tové války, tak i po ní, přičemž houfnice sloužily až do roku 1953. Při konstrukci houfnice byly uplatněny všechny prvky moderního děla, jako brzdovratné zařízení, optický zaměřovač, rozevíratelná lafeta apod. Všechny ty­to prvky zaručovaly přesnost střelby a snadnou obsluhu. Houfnice se převážela v závěsu za motorovým vozidlem. Ráže 105 mm, hmotnost střely 14,97 kg, počáteční rychlost střely 472 m.s-1, nej­vyšší dostřel 11 200 m, hmotnost děla 2 030 kg, délka hlavně 2 310 mm.

122mm houfnice vzor 38.
Tyto houfnice používala sovětská armáda během druhé světové války a ještě dlouho po ní. Jednalo se o dělo, při jehož konstruk­ci bylo využito všech tehdejších nejmodernějších poznatků, takže vlastně vznik­lo jakési dělo univerzální, které bylo schopno plnit rozličné bojové úkoly. Například při přechodu slovenských hor byla tato mohutná děla s nepředstavitelný­mi obtížemi dopravována na jejich vrcholky a odtud naši vojáci ničili přímou střelbou německá opevnění. Houfnice se vyznačovala přesnosti střelby i spolehlivostí funkcí, což ji před­určovalo k dlouhodobému používání i v poválečném údobí. V československé armádě se po provedené modernizaci používá pod označením 38/74 dodnes. Ráže 121,92 mm, hmotnost střely 22,37 kg, počáteční rychlost střely 515 m.s.-1, největší dostřel 11 800 m, hmotnost děla 2 360 kg, délka hlavně 2 800 mm.

Bombarda.
Mohutná krátká hlaveň, užší komora, trámové lože, takto by se da­la ve stručnosti charakterizovat středověká obléhací bombarda. V počátcích se hlaveň této zbraně vyráběla skováváním železných pásů s ná­sledným příčným stažením mohutnými širokými prstenci. Novější technologie již dovolily odlévat hlaveň do forem zakopaných v zemi a umístěných nastojato. Pásy, případně řetězy přitahovaly hlaveň k trámovému loži, které se opíralo o jakýsi zpola zakopaný rošt. Tento rošt rovnoměrně tlumil zpětný ráz vyvolaný výstřelem. Obsluha bombardy bývala chráněna proti dotěrným nepřátelským šípům a střelám dřevěným zátarasem s výstřelnými vraty. Rychlost střelby nebyla ni­kterak velká vzhledem k mohutnosti kamenné koule a opětovnému složitému nabíjení zepředu. Pří obléhání hradu Karlštejn Pražany v roce 1422 stálo vedle velkých vrha­cích praků i několik bombard. Vzdálenost ke zdem hradu byla odhadnuta na 200 až 500 metrů, rychlost střelby (kadence) se pohybovala kolem šesti až sedmi výstřelů za den. Výsledek nebyl podle dobových zpráv veliký, i když roz­měry použitých děl byly víc než úctyhodné. Ráže až 850 mm, potvrzený dostřel 500 m.

Dělostřelecké střelivo.
Současně s dělostřeleckými zbraněmi se vyvíjelo i střelivo. Původní plné litinové koule nahradily koule duté, plněné výbušninou. Ty byly vybaveny jednoduchými zapalovači, které účinkovaly při dopadu nebo po předem nastavené době. Na obrázku vidíte kulatý patnácticentimetrový šrapnel s časovým zapalovačem z první poloviny 19. století. U děl s drážkovým vývrtem se změnil i tvar střely z kulatého na válcový, navíc s povrchem upraveným podle použitých drážek. Střela pro osmiliberní kanón vzor 1863 měla tělo se šikmými rýhami. Pro děla s větším počtem mělkých drážek bylo tělo střely opatřeno vodícími obroučkami z mědi. Střela pro devíticentimetrový polní kanón vzor 1875/96 měla dvojici úzkých měděných obroučků v přední i zadní části těla, sloužící k jejímu vedení a utěsnění ve vývrtu. Tvar moderních střel je volen tak, aby za letu kladly co nejmenší odpor. Za protáhlou špičkou je na začátku válcové části vypracován sestřeďovací kroužek vodící střelu, vzadu jeden nebo více obroučků těsnících střelu ve vývrtu. Pro větší pohotovost, rychlost střelby a snadnější manipulaci se střela spojuje s ná­bojkou v jeden celek nazývaný náboj. Na obrázku vidíte granátový náboj pro dělo ráže 37 mm z první světové války.

Divizní kanón 76,2 mm; Vzor 1936 (F-22)
Konstruktérem tohoto děla byl generálplukovník Vasil Grabin. První děla vzor 1936 byla dodávána v roce 1936, výroba skončila v roce 1940. Dělo bylo poměrně složité, mělo 2080 součástek a jeho zhotovení vyžadovalo 2034 pracovních hodin. Byly stavěny dvě verze, lišící se především koly. Zobrazena je první verze. Ráže děla 76,2 mm; délka hlavně 3895 mm (51,5 kalibru); hmotnost v bojovém postavení 1620 kg (pozdější série 1700 kg), v sestavě k přesunu 3820 kg; rychlost střelby 10 ran za minutu; dostřel 13700 m; počáteční rychlost střely 706 m/s; střelivo: tříštivý granát o hmotností 6,21 kg, trhavý 6.23 kg. protipancéřový 6,30 kg. Přesun děla se prováděl buď koňmi (6 koni), nebo za motorovým vozi­dlem (25-30 km/h).

Divizní kanón 76,2 mm-vzor 1939 (SSSR).                    
Konstruktérem tohoto děla byl generálplukovník Vasil Grabin. První děla vz. 1939 byla dodána jednotkám v roce 1940 a byla vyráběna s menší přestávkou do roku 1943. Dělo bylo vyvinuto z divizního kanónu vz. 1936, proto s ním mělo asi polovinu součástek shodných. Bylo však značně zjednodušeno. Mělo již pouze 1057 dílů a výroba trvala pouze 1 300 hodin. Ráže děla 76,2 mm, délka hlavně 3200 mm (42 kalibrů), hmotnost v bojovém postavení 1560 kg, při pochodu 2500 kg, rychlost střelby prakticky 12 ran za minutu, teoreticky 25 ran za minutu, dostřel 13 300 m, počáteční rychlost střely 662 až 700 m/s, střelivo: tříštivý granát hmotnosti 6,21 kg, trhací 6,23 kg a protipancéřový 6,50 kg. Přesun děla se prováděl buď koňmi (6 koní), nebo za motorovým vozidlem (35 km/h).

Divizní kanón 76,2 mm; vzor 1942 (ZIS 3)
Konstruktérem děla byl generálplukovník Vasil Grabin. První děla byla dodána jednotkám v roce 1942 a byla vyráběna ještě po válce. Dělo bylo pokračováním vývojové řady divizního kanónu vzor 1939. Bylo opět zjednodušené. Mělo již jenom 719 součástek a jeho výroba si vyžádala 909, později 475 pracovních hodin. Po válce bylo používáno i v československé armádě. Ráže děla 76,2 mm; délka hlavně 3169 mm (41,5 kalibru); hmotnost v bojovém postavení 1120 kg, při pochodu 2150 kg; rychlost střelby praktická 12-15 ran za minutu, teoretická 25 ran za minutu; dostřel 12 290 m; počáteční rychlost střely 325 m/s (kumulativní). 950 m/s (podkaliberní); střelivo: tříštivý granát o hmotnosti 6,21 kg, trhací 6,23 kg, protipancéřový 6,50 kg; podkaliberní 3,02 kg a kumulativní 3,94 kg. Přepravováno bylo většinou již za motorovým vozidlem.

Hmoždíř vzor 1880.                                              
Charakteristickým znakem děla nazývaného hmoždíř byla krátká hlaveň, mohutná ráže a střelba vedena vrchní skupinou úhlu. Používal se proto převážně na boření opevnění, ke střelbě na zakryté cíle, ale vyjímečně i pro přímou střelbu. Velká ráže těchto děl znamenala i vysokou hmotnost, a tím i malou pohyblivost. Proto s rozvojem bombardovacího letectva a zavede­ním minometů hmoždíře z armád vymizely. Ojediněle se uplatnily ještě ve dru­hé světové válce. Patnacticentimetrový hmoždíř vzor 1880 bylo dělo rakouské konstrukce s bronzovou hlavní systému Uchatilov. Bylo vybaveno plochým klínovým závě­rem. Přestože se jednalo o typické pevnostní dělo, ocelová konstrukce lafety umožňovala jeho použití i v polních podmínkách. Střelivo bylo dělené, odpálení chemickým rozněčovačem. Ráže 149 mm, hmotnost střely 33 kg, počáteční rychlost střely 205 m.s-1, nej­vyšší dostřel 3500 m, hmotnost 2000 kg, délka hlavně 1 200 mm.

 
Horský kanón 7,5 cm vzor 1915.
Souběžně s vývojem polního děla probíhal ve Škodových závodech i vývoj horského děla. Již v roce 1897 zde postavili prv­ní horské dělo ráže 37 mm, které mělo pevnou hlaveň, a tím i malý výkon. U dal­ších typů však již důsledně dodrželi systém se skluznou hlavní. Horská děla se postupně stávala jakousi specialitou závodu, na niž ve Škodovce zkoušeli růz­né, často převratné novinky v dělostřelecké technice. V roce 1910 se zde napří­klad věnovali vývoji „předkluzového děla“, u kterého byla hlaveň v okamžiku výstřelu v zadní poloze zákluzu a spolu se střelou se pohybovala vpřed, čímž byl zbrzděn zpětný ráz. Největší slávu škodováckých horských děl však založil 7,5cm horský kanón vzor 1915, vyvinutý na začátku první světové války. Tento kanón doslova udivil svět. Při své nízké hmotnosti a stejné hmotnosti střely dosahoval obdobného výkonu jako daleko mohutnější 8cm polní kanón vzor 5/8, používaný rakouským dělostřelectvem. V období první republiky se vyvážel prakticky do celého svě­ta. Ráže 75 mm, hmotnost střely 6,5 kg, počáteční rychlost střely 350 m. s-1, nej­vyšší dostřel 7000 m, hmotnost děla 617 kg, délka hlavně 1 155 mm.

Horský kanón vzor 1898.
Dělo, které bylo součástí výzbroje i v horských podmínkách, bylo pro tento účel speciálně konstruováno. Nutný byl úzký roz­chod kol pro průjezd po málo schůdných horských stezkách. Důležitým poža­davkem byla snadná rozebíratelnost na jednotlivé celky o hmotnosti do 70 kg, které pak tvořily břemena pro soumary. Japonská zbrojovka Arisaka vyvinula 75mm horský kanón vzor 1898. Dělo mě­lo drážkovanou hlaveň se šroubovým závěrem. Čepy, kterými byla hlaveň ulo­žena v lafetě, byly prodlouženy a zároveň tvořily osy kol. Dělená lafeta měla v zadní části uložen systém zpruh, které byly pomocí táhel a lan spojeny s kolo­vými brzdami. Tento důmyslný systém pří výstřelu brzdil kola a zkracoval tak záběh děla. Střelivo se používalo nedělené a bylo odpalováno úderníkem. Dělo měla ve výzbroji japonská armáda během první světové války. Ráže 75 mm, hmotnost střely 6,1 kg, počáteční rychlost střely 274,5 m.s-1, nej­vyšší dostřel neznámý, hmotnost 290 kg, délka hlavně 1 000 mm.

Houfnice.
Houfnice je dobře známé a oblíbené polní dělo, proslavené husit­skými vojsky. Svůj název zřejmě získalo u polních vojsk [houfů). Krátká hlaveň s poměrně velkou ráží proti komoře byla vyrobena, podobně jako bombarda, skováním železných plátů. Dá se zde hovořit o původní husitské zbrani. Tyto hlavně mohl vykovat každý zkušenější kovář, a to i přesto, že v tehdejší době byly prostředky v kovářských dílnách omezené. Obě dřevěné části lafety spojoval v jeden celek pohyblivý čep. Vrchní část, ke které je pásy přikována hlaveň, měla v zadní prodloužené části (stvolu) otvor pro průchozí ro­žec. Celé zařízení bylo pevně přichyceno železnými pásy a hřeby k nápravě s párem kol. Jako střelivo se převážně používaly kamenné koule, ale dobové prameny též hovoří o kartáčových nábojích složených z malých kulek. Zbraň měla obsluhu složenou z puškaře, pomocníků a vozataje. Délka hlavně 300 až 590 mm, délka komory 300 až 400 mm, ráže hlavně 150 až 230 mm, dostřel asi 1250 m.

Houfnice 122 mm; vzor 1938
Konstruktérem této houfnice je generálmajor F. Petrov. První houfnice byly do­dávány jednotkám v roce 1938 a byly vyráběny i po válce. Tato houfnice byla po válce zařazena i do výzbroje Československé lidové armády. Ráže houfnice 122 mm (ve skutečnosti přesně 121,92 mm): délka hlavně 2750 mm (22,5 kalibru): rychlost střelby 6 ran za minutu; dostřel 11 800 m; počá­teční rychlost střely 515 m/s; hmotnost v bojovém postavení 2450 kg; střelivo dvoudílné: zvlášť granát s hmotností 21,6 kg a zvlášť nábojka s prachovou náloží - granáty tříštivé, trhací a kumulativní a v případě potřeby i dýmové a osvětlova­cí. Houfnice se přesouvala za motorovým vozidlem (až 50 km/h).

Houfnice 203 mm; vzor 1931
Tato houfnice byla umístěna na pásovém podvozku. Díky tomu pro ni nebyl ani nejtěžší terén překážkou a houfnice nepotřebovala v palebném postavení zvlášt­ní ložiště. Obdobná lafeta byla použita i u dalších děl, a to u kanónu 152 mm a moždíře 280 mm. Ráže houfnice 203 mm; rychlost střelby 1 až 2 rány za minutu, dostřel 18 000 m; počáteční rychlost střely 608 m/s; střelivo dvoudílné: zvlášť granát o hmotnosti 100 kg a zvlášť nábojka s proměnnou prachovou náloží, granáty tr­hací a tříštivé. Houfnice se přesouvala motorovou trakcí rychlostí až 10 km/h.

Kanónová houfnice 152 mm; vzor 1937
Konstruktérem tohoto děla byl generál Fjodor Fjodorovič Petrov. Zbraň výbor­ně spojovala vlastnosti kanónu (vysoká počáteční rychlost střely) a houfnice (ná­měr až 65° a 13 různých prachových náplní). Byla zařazena do výzbroje 5. česko­slovenského sboru dělostřeleckého pluku v SSSR, později i do výzbroje česko­slovenské lidové armády. Byla nazývána „jaselskou houfnici“ jako symbolická nositelka jaselské tradice. Ráže děla 152 mm; rychlost střelby 6 ran za minutu; dostřel 17 265 m; počáteč­ní rychlost střely 655 m/s; střelivo dvoudílné: zvlášť granát o hmotnosti 43,56 kg a zvlášť nábojka s prachovou náloži - celkem 13 druhů náloží, granáty tříštivý a trhací. Dělo bylo přesunováno motorovým tahačem rychlostí až 35 km/h.

Kanón 4 cm vzor 1936.
Ve druhé polovině třicátých let, kdy narůstalo nebez­pečí ze strany fašistického Německa, se začaly budovat objekty stálého opev­nění. Do této doby můžeme zařadit další skupinu děl vyvíjených ve Škodových závodech. Jedná se o pevnostní výzbroj, která sice většinou do září 1938 zůsta­la jen na prknech konstruktérů či v prototypech, ale její sériový zástupce stanul po právu na vrcholu světové špičky. Byl jím 4cm kanón vzor 1936, patřící do ka­tegorie protitankových zbraní. Celé dělo bylo skryto pod betonem, který zaručoval jeho malou zranitelnost. Ocelová koule na ústí umožňovala pohyb hlavně a zároveň těsnila střílnu proti vniknutí střepin nebo bojových látek. Jednotné střelivo a závěrová poloautoma­tika umožňovaly rychlost střelby až 35 ran za minutu. Protipancéřový granát probíjel pancíř o síle 50 mm až na vzdálenost 1 100 metrů. Ráže 47 mm, hmotnost střely 1,65 kg, počáteční rychlost střely 775 m. s-1, nejvyšší dostřel 5 800 m, hmotnost děla 1 550 kg, délka hlavně 2 040 mm.

Kartoun.
Toto těžké dělo s největší ráží zbraní 16. a 17. století bylo umístěno na kolové lafetě a v naprosté většině patřilo k obléhacímu dělostřelectvu. Odlitá bronzová hlaveň byla středovými čepy uložena v blokové lafetě, zhotovené z jednoho kusu tvrdého dřeva. Její povrch byl lakován podle heraldických ba­rev majitele děla. Těžké kartouny se přepravovaly na svá stanoviště rozložené na několika vo­zech, speciálně stavěných k tomuto použití. Počet spřežení táhnoucích těžký kartoun pochopitelně záležel na jeho hmotnosti. Před obléháním nebo bitvou byla děla seskupena do baterií, které se skláda­ly ze čtyř čtvrtkartounů, šesti pulkartounů a osmi kartounů. Tyto baterie stály zhruba 300 metrů od cíle. Dělo včetně obsluhy a příslušenství bylo chráněno ve svém postaveni navr­šenou zeminou a proplétávanými válci z prutů, které se opět zasypávaly zemi­nou. Do kartounů byly jako střelivo používány železné koule o hmotnosti 12 až 25 kg. Ráže 150 až 250 mm, dostřel 300 až 500 m.

Lodní dělo.
Vedle polních a obléhacích děl existovaly i dělostřelecké zbraně určené speciálně pro lodní výzbroj. Taková bitevní loď byla vlastně malou plo­voucí pevností se soustředěnou dělostřeleckou výzbrojí různých ráží i typů. Na­příklad v roce 1655 bylo v britském námořnictvu stanoveno šest lodních tříd. Uvedeme pouze loď první třídy, která nesla na svých palubách 91 děl a vice. Na konci 17. století došlo ke sjednocení dělostřelecké výzbroje na válečných lodích. Děla byla zařazena na dělostřeleckých palubách podle ráží. Spodní pa­luba nesla nejtěžší děla, horní lehká děla a na nástavbách byly umístěny lehké malokaliberní kusy užívané pro boj z bezprostřední blízkosti. Těžké dělo na obrázku bylo vyrobeno kolem roku 1630. Odlitá bronzová hla­veň nabíjená zepředu byla čepy zasazena v lafetě, kterou tvořily dřevěné bočnice spojené vodorovnou deskou pomocí kování, které bylo staženo příčnými tyčemi a maticemi. Náměr obstarával posuvný dřevěný klín s rukojetí. Lafeta byla dvounápravová. Velikost kol určovala velikost vlastní lafety. Střílelo se po přiblížení nepřátelských lodí zhruba na vzdálenost 50 až 250 metrů železnými koulemi, půlkoulemi spojenými řetězy a tyčemi a olověný­mi koulemi.

Lodní kanón 30.5 cm d/45.
Když se před koncem devatenáctého století zača­li ve Škodových závodech věnovat výrobě dělostřeleckých zbraní, byla to právě námořní děla, kterými svou činnost zahájili. Vedla k tomu snaha po nezávislosti Rakousko - Uherska na zahraničních zbrojovkách, ale také rozvinutá plzeňská ocelárna. Ta měla možnost vyrábět ocelové hlavně, schopné snést vysoké tlaky vznikající při výstřelu lodních děl. Zpočátku, kdy získávali zkušenosti, se věnovali výrobě děl malých ráží, ale postupně přešli i na náročnější úkoly. Již v roce 1908 byl vyroben 30,5cm kanón d/45, montovaný do třídělových věží. Ty pak tvořily hlavní dělovou výzbroj ra­kousko-uherských bitevních lodí třídy „Viribus Unitis“. Jednalo se o výborná děla a také na svou dobu i dokonale řešené otočné dě­lové věže, neboť ty představovaly technicky vážný problém. Ráže 305 mm, hmotnost střely 450 kg, počáteční rychlost střely 800 m. s-1, nejvyšší dostřel 20 000 m, délka hlavně 13 725 mm.

Moždíř.
Tyto zbraně se začínají objevovat od poloviny 15. století. V roce 1453 se osvědčily při obléhání Cařihradu. Jejich krátké bronzové nebo železné hlav­ně s poměrně velkou ráží se používaly výhradně k strmé palbě. Pro správné za­sažení cíle ale musel být přesně nastaven náměr (elevace). K tomu účelu sloužil přístroj nazývaný dělový kvadrant. Ten se užíval od 15. století a postupně měnil svojí podobu. Nejprve se vyráběl ze dřeva, později z mosazi. Moždíře se uplatnily u pozemního obléhacího vojska, ale také na válečných lodích, kde byly jejich hlavně pomocí čepů zasazeny do silných dřevěných de­sek. Nízké lafety, charakteristické pro tyto zbraně, se otáčely kolem své osy a tím bylo vlastně zajištěno míření do stran. Lafety u pozemních moždířů měly různou podobu, od nízkých, podobných rámům až po vysoké, s trojúhelníkový­mi tvarovanými bočnicemi. Také hlavně byly do bočnic uchyceny dvěma způso­by - uprostřed dvěma postranními čepy, nebo za komoru jedním čepem prů­chozím. Též zátravka musela být uzpůsobena. Vystouplá jamka v podobě kap­sičky nedovolovala při velké elevaci sesypání prachu z okolí ústí zápalného kanálku. Kolem roku 1550 se jako střelivo začaly uplatňovat výbušné střely, které byly velmi účinné při dopadu na cíl. Ráže hlavně 400 až 750 mm.

Moždíř 30,5 cm vzor 1911.
Škodovy závody proslavila ve světě celá řada děl. Mezi ně patřila těžká pozemní děla a z nich pak především moždíře. Již v roce 1900 předváděla Škodovka na Světové výstavě v Paříži 24cm hmoždíř vzor 1898, který byl později použit Angličany v búrské válce. Toto dělo, i když neslo někte­ré nové prvky, příliš nevyniklo. Teprve pozdější typ - 30.5cm moždíř vzor 1919 - se ve své kategorii stal světovou špičkou. Poprvé zde Škodovka použila způsob přepravy děla rozloženého na tři části, kterému pak zůstala věrna po celou dobu výroby těžkých děl. K přepravě použi­la motorové tahače, které umožňovaly přesun i v těžkém terénu. Moždíř patřil mezi nejvýkonnější děla první světové války a po modernizaci v roce 1916 (tehdy byl zvětšen dostřel a umožněn odměr 360°) neměl ve své tří­dě konkurenci. Ve výzbroji československé armády byl až do roku 1939. Ráže 305 mm, hmotnost střely 380 kg, počáteční rychlost střely 330 m. s-1, nejvyšší dostřel 9 600 m, hmotnost děla 23 000 kg, délka hlavně 3 050 mm.

Plukovní kanón 76,2 mm; vzor 1943
Výroba tohoto děla byla zahájena v roce 1943 a pokračovala i po válce. Konstrukci bylo určeno k přímě podpoře pěchoty a jízdy. Tato děla tvořila hlavní dě­lostřeleckou výzbroj 2. československé paradesantní brigády v SSSR. Spolu s ní byla letecky přepravena i na Slovensko v době Slovenského národního povstání a poskytla účinnou pomoc bojujícím jednotkám. Ráže děla 76,2 mm; praktická rychlost střelby až 12 ran za minutu, teoretická 25 ran za minutu; dostřel 8500 m; počáteční rychlost střely 327 m/s; střelivo: tříštivý granát o hmotnosti 6,21 kg, trhací 6,23 kg, protipancéřový 6.50 kg, později byly zavedeny i podkaliberní granáty o hmotnosti 3,02 kg. Po zavedení kumulativ­ního střeliva bylo dělo schopno bojovat úspěšně i s tanky.

Polní houfnice 10 cm vzor 1914/19.
Pokrokovost myšlení škodováckých konstruktérů dokazuje i skutečnost, že od počátku věnovali pozornost vývoji houfnic - typu děla, o který prakticky až do začátku první světové války nepro­jevovaly vojenské orgány zájem. Díky tomu mohla Škodovka po vypuknutí vál­ky okamžitě nabídnout vyspělé typy houfnic. Jedním z nich byla 10cm polní houfnice vzor 1914. Toto dělo prošlo s úspěchem celou válku a po modernizaci v roce 1919 bylo přijato do výzbroje československé armády pod označením 10cm polní houfnice vzor 1914/19. Díky svým dobrým vlastnostem a vysokému výkonu se stala nejrozšířenějším typem děla ve výzbroji československé armády až do roku 1939. Používaly ji dě­lostřelecké jednotky v období SNP a ojediněle i po druhé světové válce. Ráže 100 mm, hmotnost střely 16 kg, počáteční rychlost střely 395 m. s-1, nejvyšší dostřel 9 800 m, hmotnost děla 1 548 kg, délka hlavně 2400 mm.

Polní houfnice 10 cm vzor 1939.
Největší slabinou československého polní­ho dělostřelectva za první republiky byl nedostatek jeho motorové trakce. K odstranění tohoto problému bylo nutné zavedení nových typů děl, vhodných k tažení za motorovými vozidly. Také výkony dosud používaných zbraní již pře­stávaly vyhovovat stále se zvyšujícím požadavkům. Proto ve Škodových závo­dech vyvíjeli na počátku třicátých let nový polní kanón a o něco později i polní houfnici. Tato 10cm polní houfnice vzor 1939 s továrním označením „H3“ byla dělem vynikajících kvalit a moderní konstrukce. S hlavní opatřenou úsťovou brzdou, lafetou vybavenou rozevíratelnými rameny, odpérovanou nápravou s koly a pneumatikami patřila houfnice k nejlepším ve své době. Vzhledem k dobrým vlastnostem projevila o dělo zájem i cizina, ale situace, která vznikla po roce 1939, zabránila sériové výrobě a dělo zůstalo jen u prototypu. Ráže 100 mm, hmotnost střely 14,4 kg, počáteční rychlost střely 525 m. 5-1, nejvyšší dostřel 12 200 m, hmotnost děla 1 960 kg, délka hlavně 2980 mm.

 
Polní kanón 75 mm d/26.
Dělovka Škodových závodů však nezůstala jen u výroby námořních děl, nýbrž se věnovala i polním dělům. U těch se od počát­ku věnovali vývoji děla se skluzovou hlavní, což se ukázalo jako velmi předvída­vé. Jednalo se totiž o systém do té doby používaný jen u námořních děl, neboť byl velmi komplikovaný. Škodovka tak byla jednou z prvních zbrojovek, která tento problém vyřešila, neboť již v roce 1890 vyzkoušela polní kanón 75 mm d/26. Bylo to jedno z prvních děl na světě vybavené brzdovratným zařízením. Toto dělo, které dnes můžete spatřit již jen ve sbírkách Vojenského muzea v Praze, ale mělo řadu nedostatků. Při konstrukci byla použita kolébka a brzdo­vratné zařízení z lodního děla, jehož krátký zákluz sice stačil pro stabilní námoř­ní lafetu, ale dělo na kolové lafetě při výstřelu zdaleka neuklidnil. Ani jeho výkon nebyl nikterak oslňující, neboť se používalo rakouské střelivo vzor 1875. Ráže 75 mm, hmotnost střely 4,32 kg, počáteční rychlost střely 426 m. s-1, nejvyšší dostřel 5 900 m, hmotnost děla 1 095 kg, délka hlavně 1 950 mm.

Polní kanón vzor 1753.
V polovině 18. století provedla rakouská armáda mo­dernizaci polního dělostřelectva. V této době také vznikl šestiliberní polní ka­nón vzor 1753, který se stal hlavním typem děla rakouského lehkého polního dělostřelectva, kde vydržel až do poloviny devatenáctého století. Kanón měl litou bronzovou, vzadu uzavřenou hlaveň s hladkým vývrtem. Mě­la účelný tvar bez ozdob, obvyklých u dříve odlévaných hlavní. Uložena byla na robustní stěnové lafetě zhotovené ze silných dubových fošen zpevněných ková­ním. Jako střelivo se používaly litinové koule nabíjené ústím společně s výmet­nou náplní černého prachu. Pro bezprostřední obranu děla na krátkou vzdále­nost bylo možno použít kartáčové náboje, které před hlavní rozptylovaly velké množství olověných úlomků. Obsluhu děla tvořilo šest mužů, taženo bylo čtyřmi koňmi. Ráže 95,7 mm, hmotnost střely 2,75 kg, bojový dostřel 450 m, hmotnost hlavně 414 kg, délka hlavně 1 510 mm.

Polní kanón vzor 1861.
Rozvoj průmyslové výroby ve druhé polovině 19. sto­letí umožnil i další modernizaci dělostřelecké techniky. První snahou bylo sníže­ní nabíjecí doby dosavadních děl (předovek). Pokusy se zezadu nabíjeným dě­lem s drážkovanou hlavní prováděl řadu let švédský průmyslník baron Wahren­dorf. V roce 1858 převzalo jeho dělo Prusko a brzy nato Rakousko, které je zavedlo jako dvanácticentimetrový kanón vzor 1861. Ovšem ovládání uzávěru ještě bylo velmi složité a vyžadovalo spolupráci dvou mužů i celé obsluhy. Ani utěsnění závěru při výstřelu nebylo uspokojivé, což snižovalo dostřel a přes­nost. Střelivo se používalo dělené. Zvlášť se nabíjela střela a za ní textilní sáček s prachovou náplní. Odpálení se provádělo otvorem v hlavni pomoci chemické­ho rozněcovače. Děla stejného systému se ještě vyráběla v rážích 90 a 150 mm. Ráže 120 mm, hmotnost střely 14,6 kg, počáteční rychlost střely 332 m.s-1, nej­vyšší dostřel 5 900 m, hmotnost 2 800 kg, délka hlavně 2 774 mm.

Polní kanón vzor 1863.
Zadem nabíjená děla nevytlačila předovky okamžitě. Ty se v řadě armád používaly i nadále, a dokonce byly ještě vyvíjeny. Rakouská armáda zavedla osmiliberní polní kanón vzor 1863 s vzadu uzavřenou hlavní, vyrobenou z takzvaného ocelového bronzu. To byl nový materiál, vyrobený podle patentu rakouského generála Uchatila, vyznačující se vysokou pevností, docílenou speciálním, v té době utajovaným tepelným zpracováním. Lafetu mě­lo toto dělo stěnovou, zhotovenou z dubových fošen. Střelivo se používalo dělené. Střela se nabijákem zasunula do hlavně a po doražení na prachovou náplň se pootočila, aby se upevnila v drážkách. Dělo se vyznačovalo vysokou přesností střelby a v prusko-rakouské válce ro­ku 1866 svým výkonem předčilo zadovky. Pro své nesporné kvality se vyrábělo ještě v polovině sedmdesátých let minulého století. Ráže 105 mm, hmotnost střely 7,5 kg, počáteční rychlost střely 340 m.s-1, nej­vyšší dostřel 3 750 m, hmotnost 892 kg, délka hlavně 1 650 mm.

Polní kanón vzor 1875.
Vývoj zadem nabíjených děl pokračoval a Wahren­dorfův závěr byl postupně vytlačen závěry dokonalejších konstrukcí. Plochý klí­nový závěr již byl obsluhován jediným mužem a uspokojivě řešil i otázku utěs­nění hlavně při výstřelu. Rakousko-uherská armáda zavedla do výzbroje kanón tohoto typu pod označením devíticentimetrový polní kanón vzor 1875. Měl sice ještě bronzovou hlaveň, ale lafeta byla ocelová; zajišťovala vyšší pohyblivost v terénu. V roce 1896 bylo toto dělo modernizováno. Jeho lafeta dostala odpérovanou ostruhu, která měla zabránit odskoku děla po výstřelu. Pojmenování bylo změněno na vzor 1875/96 a oba typy kanónů byly ve výzbroji rakousko-uherské armády ještě za první světové války. Střelivo bylo dělené, k odpálení se používal chemický rozněcovač. Ráže 87 mm, hmotnost střely 6,36 kg, počáteční rychlost střely 448 m.s-1, nej­vyšší dostřel 4 500 m, hmotnost 1 180 kg, délka hlavně 2 060 mm.

Příslušenství.
Všechna děla nabíjená zepředu vyžadovala zvláštní příslušen­ství. Hlaveň se čistila vytěrákem, který byl někdy kombinován s nabijákem. Dá­le byla potřebná lopata, kterou se sypal střelný prach až na dno nábojové komory a byl sražen přes ucpávku nabijákem. Postupně byly lopaty normovány podle velikosti koule, aby obsluha nemusela potřebnou dávku střelného prachu odměřovat. Když dělostřelec vsunul kouli do hlavně, opět ji utěsnil a nakonec z růžku nasypal prach do zátravky, čímž bylo dělo připraveno k výstřelu. Do 15. století se dělo odpalovalo rozžhaveným háčkem, později doutnákem sevřeným do plochých čelistí speciální hole. Tato hůl se stala velmi slavným odznakem hodnosti dělostřelce a někdy měla uprostřed svíracích ramen různě tvarovanou zakovanou čepel zdobenou rytinami nebo leptem. Ozdoby tvořily iniciály panovníka, zkřížené dělostřelecké trofeje a podobně. Obsluha děl měla pochopitelně k dispozici mnoho jiných přístrojů, nástrojů a nářadí. Jako příklad můžeme uvést dělostřelecké zaměřovací přístroje, nářadí používané k manipulaci s kanóny, nářadí k zajištění dělostřeleckého stanoviště a podobně.

Protitankový kanón 57 mm; vzor 1943 (ZIS 2)
Konstruktérem děla je generálplukovník Vasil Grabin. První děla tohoto typu byla dodána vojenským jednotkám v roce 1943. Vyráběna byla ještě po válce, li­cenční výroba probíhala i v Československu. Ve své době byl považován za nej­lepší protitankový kanón této ráže. Byl vyvinut z divizního kanónu vzor 1942, se kte­rým se shodovalo mnoho částí, nejvíce se lišil hlavní. Ráže děla 57 mm; délka hlavně 4400 mm (77 kalibrů), hmotnost v bojovém po­stavení 1150 kg, za pochodu 2200 kg; praktická rychlost střelby 20-25 ran za mi­nutu; dostřel 8400 m; počáteční rychlost střely 990 m/s; střelivo: podkaliberní střely o hmotnosti 3,14 kg, které prorážely na vzdálenost 1000 m pancíř o tloušť­ce 105 mm. Kanón byl přepravován za motorovým vozidlem (40 km/h).

Protitankový kanón 76 mm „ A19“.
V letech 1939 až 1945 musely Škodovy závody přizpůsobit zbrojní výrobu požadavkům okupantů. Přesto ale, i když omezeně, pokračoval vlastní vývoj. Nutno však podotknout, že pro německou armádu význam neměl, neboť zůstal jen na papíře, případně ve stadiu prototy­pů. Důležité ale bylo, že okamžitě po osvobození mohla Škodovka pokračovat ve svém vlastním programu. V roce 1949 nabídla armádě vynikající 76mm protitankový kanón „A19“, a protože to již bylo po únorovém komunistickém puči, byl postaven na sovět­ské střelivo, které se stalo jednotícím prvkem armád sovětského bloku. Kanón byl vysoce moderní konstrukce a dosahoval výborných výsledků při zkouškách. Rychle se zvyšující mohutnost tanků však vyžadovala i použití protitankových zbraní vyšších ráží. To bylo také důvodem, proč nebyl 76mm protitankový kanón „A19“ přijat do výzbroje československé armády. Dnes je uložen ve sbír­kách Vojenského muzea v Praze a je dokladem umu našich konstruktérů. Je také posledním z děl čistě škodovácké konstrukce. Ráže 76,2 mm, hmotnost střely 6,5 kg, počáteční rychlost střely 900 m. s-1, nejvyšší dostřel 13 200 m, hmotnost děla 1 650 kg, délka hlavně 5 300 mm.

Revolverové dělo vzor 1879.
Snaha po zrychlení střelby vedla k řadě rozmanitých konstrukcí. Zajímavým řešením bylo využití svazku postupně nabíjených hlavní, které jsou použity u 37mm revolverového děla vzor 1879 francouzské vý­roby, soustavy fy Hotchkiss. Pět hlavní na společné ose se pomocí kliky na bo­ku pouzdra postupně nastavovalo do podávacího ústroji. Zároveň byly nabíjeny a po uzavření závěru odpáleny. Rychlost střelby tedy byla určována rychlostí otáčení kliky. Hlavně děla byly ocelové, rám, ve kterém se otáčely, a pouzdro závěru bronzové. Střelivo se používalo nedělené, odpálení se provádělo úderní­kem. Dělo bylo určeno jako výzbroj pevnosti, případně lodi a bylo zavedeno do vý­zbroje celé řady armád. Ráže 37 mm, hmotnost střely 0,46 kg, počáteční rychlost střely 400 m.s-1, nej­vyšší dostřel 3 000 m, hmotnost 468 kg, délka hlavně 1 190 mm.

Tarasnice.
Tyto zbraně, používané husity v polních bojích, se vyráběly jako lehké, (na obrázku), a nebo těžké. Lehké tarasnice měly hraněnou hlaveň s rozší­řenou komorou, prstencem okolo ústí a pomocí čepů kyvně připevněnou k dvounohé lávce (lafetě). Délka hlavně se pohybovala mezi metrem až metrem a půl. V místě komory hlavně byla nasazena dřevěná tyč (stvol), kterou prochá­zel ocelový pás (rožec) se stejnoměrně nad sebou řezanými otvory. Toto zaříze­ní je podobné jako nastavení náměru na lafetaci houfnice. Těžké tarasnice mě­ly hlaveň kovanou z pásů, staženou příčnými prstenci, případně odlitou. Roku 1431 byla ve Zhořelci odlita tarasnice z bronzu, která měla ráži 100 mm. Hmotnosti hlavní musely být pochopitelně přizpůsobeny i lafety. Ty byly sroubeny z trámců a silných desek. Jméno těchto zbraní je patrně odvozeno od dřevěných lafet, kterým se říkalo tarasy. Tarasnice se nabíjely zepředu a odpa­lovaly rozžhaveným háčkem. Jako střelivo se používaly nejprve kamenné, poz­ději kované ocelové a lité olověné koule. Výmetnou náplň hlavně tvořil jeden až dva kilogramy černého prachu. Ráže malých tarasnic 40 až 50 mm, ráže velkých tarasnic 50 až 100 mm, předpo­kládaný dostřel 250 až 300 m.

Walterovo dělo.
Angličan Walter de Milimete ve svém rukopisu, který vytvořil ve dvacátých letech 14. století, zobrazil jednu z prvních podob velkého děla. Zbraň nás na první pohled překvapí svým hruškovitým tvarem a střelou, kte­rá jako by příslušela ke kuši, a ne k dělu. To se nabíjelo zepředu a odpalovalo na konci zahnutým a rozžhaveným kovovým háčkem. Na vrchní části komory je patrné vyvýšení ústí zážehového kanálku (zátravky). Touto zátravkou, prosypa­nou jemným černým střelným prachem, prošlehl plamen až k náplni hlavně a zažehl ji. Příslušná dávka hrubšího střelného prachu se postarala o prudké vy­metení šípovité střely z hlavně. Podobná vyobrazení děl jsou v následujících letech stále častější a v polovi­ně 14. století jsou již ve větší části Evropy všeobecně známa.



Obrněné vozy a vlaky

 

Obrněný vůz BRDM

Významný podíl na výsledku bojových akcí má v armádě průzkum. Na průzkumníky jsou kladeny stále vyšší požadavky. Aby je mohli co nejlépe plnit, slouží jim k tomu i obrněný vůz BRDM. Neslouží však pouze pro průzkum. Je určen také k menším bojovým akcím nebo jako nosič různých zbraní, například raket.

Technická data BRDM: Rozměry: délka 5,6 m, šířka 2,55 m, výška 1,91 m, s kulometem 2,92 m, světlost      podvozku 31 cm.

Výzbroj: kulomet SGMB ráže 7,62 mm upevněný na kabině. Na některých upravených typech jsou kulomety či výzbroj jiného druhu. Pancéřový plášť chrání vozidlo a posádku před střelami pěchotních zbraní a před střepinami dělostřeleckých granátů.

Motor: benzínový, šestiválcový, řadový GAZ-40P, obsah 3480 cm3, maximální rychlost na zemi 75-90 km/h podle nákladu a výzbroje, na vodě 8-9 km/h.

Akční rádius: na nepříliš náročném terénu přes 500 km.

Kola: 4x4, s pomocnými koly 8x8. Pomocná kola jsou zavěšena na hydraulických podvěsech. Možnost dohušťování vzduchu do kterékoliv pneumatiky za jízdy.

Celková váha: 5,6 t 

Počet členů posádky: 5

                                                                       


Obrněné auto vzor 29 (Polsko)
bylo navrženo v projekční konstruktérské kan­celáři pancéřových vojsk polské armády. Kolektiv vedl poručík Rudolf Gundlach. Jako základ byl použit sériový podvozek nákladního auta URSUS A, upravený pro tuto potřebu. Věž auta nesla poměrně silnou výzbroj - vpředu dělo, vzadu kulomet a ve střeše protiletadlový kulomet. Řízení bylo na obou stranách vozu. Po zkouškách byla v roce 1929 zahájena sériová výroba, ovšem vyrobeno bylo těchto aut jen třináct. Všechna se zúčastnila obranných bojů proti německým útočníkům. Tomuto typu patří prvenství ve zničení pancéřových německých vozi­del ve druhé světové válce, již 1. záři 1939 zneškodnil v boji u vesnice Skorupki tři německá pancéřová auta a sám zůstal jen poškozen. Technická data: délka 515 cm, šířka 185 cm, výška 248 cm, světlost 35 cm; hmotnost 4,8 t; posádka čtyři muži; výzbroj - dělo ráže 37 mm s 96 náboji, dva kulomety 7,92 mm s 4032 náboji; pancéř tIoušťky 4-10 mm; motor čtyřválcový benzínový Ursus 2A o výkonu 25,7 kW (35 k): maximální rychlost 35 km/h; dojezd 380 km.

Obrněně auto vzor 34 (Polsko)
vzniklo přestavbou polopásového obrněného auta vzor 28. postaveného na dovezeném podvozku Citroën-Kegresse B-10. Při přestavbě byly odstraněny polo pásy a nahrazeny i na zadní nápravě normálními koly. Takto bylo přestavěno okolo 90 vozidel. Všechna se zúčastnila bojů, rozdě­lená do malých jednotek přičleněných k větším jednotkám pěchoty nebo jízdy. Při vypuknutí války to však byly již zastaralé a silně opotřebované vozy. Měly pro­ to velké ztráty jak v bojových střetnutích, tak při četných přesunech. Po ukončení bojů zůstalo jen několik aut, která zničily jejich posádky, aby nepadla do rukou fašistů. Technická data (v závorce odlišná data typu vzor 34 II): délka 362 (375) cm, výš­ka 222 (223) cm. šířka 191 (195) cm, světlost 25 (23) cm; hmotnost s kulometem 2,1 t, s dělem 2,2 t; posádka dva muži; výzbroj buď kulomet ráže 7,92 mm s 2000 náboji, nebo dělo ráže 37 mm se 100 náboji; pancéř tloušťky 6-8 mm; motor čtyřvál­cový benzinový Citroën B 14 (Polski FIAT 108-111) o výkonu 14,7 kW (18,4 kW), tj. 20 (25) k; maximální rychlost 55 (50) km/h; dojezd 250 (180) km; auto překonáva­lo svah 180 a broditelnost mělo 30 cm.

Obrněný vlak Danuta (Polsko)
patřil mezi deset obrněných vlaků nasaze­ných v Polsku proti německé armádě. Danuta (jak byl pojmenován) byl postaven začátkem dvacátých let v Poznani. Skládal se z pancéřované lokomotivy, dvou pancéřovaných dělových vozů, pancéřovaného kulometného vozu a dvou ploši­nových vozů. Lokomotiva s tendrem měla hmotnost i s vodou a uhlím 103 tuny, pancéřování tl 8-20 mm. Délka byla 1617 cm. Dělostřelecké vozy byly vyzbrojeny houfnicí ráže 100 mm, dělem ráže 75 mm a devíti kulomety 7.92 mm. Pancéřování bylo 12-25 mm silné. Délka vozu 1720 cm. Kulometný vůz byl vyzbrojen čtyřmi kulomety ráže 7.92 mm a byla v něm umístěna radiostanice. Délka vozu 1060 cm. Pancéřování tI. 12-25 mm. Vlak měl maximální rychlost 65 km/h, zásoba uhlí mu stačila na dojezd 300 km, vody na pouhých 80 km. Posádku tvoři­lo 120 až 130 mužů. Tento vlak se zúčastnil bojů spolu s armádním seskupením „Poznaň“ a pak bo­jů nad Burzou. 14. až 15. září 1939 bojoval v oblasti Loviče. 16. září 1939 byl po­škozen v boji pod Řasnem a hrozilo, že padne do rukou německým okupantům. Posádka proto vlak zničila náložemi trhavin. Na kresbě je dělový vůz z tohoto vlaku.



Tanky a samohybná děla

 
 
Lehký tank 7 TP dvouvěžový (Polsko)
vznikl vývojem z anglického tanku Vic­kers E, který v počtu 38 kusů zakoupilo Polsko v roce 1932. Hlavní změnou proti původnímu tanku bylo použití Dieselova motoru a s tím souvisela i úprava korby. Dále bylo provedeno mnoho drobných změn a zesíleno pancéřování. Po zkouš­kách dvou prototypů byla zahájena sériová výroba. Od roku 1934 do konce roku 1935 bylo vyrobeno 22 těchto tanků a během roku 1936 ještě dalších šestnáct. Ty však byly později přestavěny na jednověžové. Na začátku války sloužily tyto tan­ky jako školní, ale postupně, pro nedostatek tanků na frontě, byly zařazovány do bojových jednotek. V bitvách s německými okupanty byly postupně všechny zni­čeny. Technická data: délka 488 cm, šířka 243 cm, výška 219 cm, světlost 38 cm: hmotnost 9,4 t; posádka tři muži; výzbroj dva kulomety ráže 7,92 mm s 6000 ná­boji; pancéř tI. 13-17 mm; motor šestiválcový Saurer·Oiesel VBLDp o Výkonu 81,4 kW (110 k); maximální rychlost 32 km/h; dojezd 150 km; tank překonával svah 35°, příkop 180 cm, brod 100 cm.

Lehký tank 7 TP jednověžový {Polsko)
vznikl přestavbou dvouvěžového tanku 7 TP. Výroba jednovéžové verze byla zahájena v roce 1936 a trvala až do přepadení Polska německou armádou. Bylo vyrobeno celkem asi 130 tanků toho­to typu ve dvou variantách, lišících se tvarem věže. Na kresbě je pozdější varian­ta s prodlouženou věži. Tento typ byt nejlepším polským tankem a značně převy­šoval svými vlastnostmi i nejčastěji používané německé tanky typu Pz.Kpfw.l a II. Vinou velení polské armády však nebyly plně využity, protože nebyly soustředěny do větší jednotky. Byly jednotlivě roztroušeny v menších jednotkách u bojových útvarů. Proto nemohly docílit výraznějších úspěchů proti německým tankům útočícím v soustředěných jednotkách. I tak však měly dílčí úspěchy v akcích. Většina jich byla zničena v bojích nebo vlastními posádkami, aby nepadly do ru­kou Němců. Několik jich bylo zadrženo v Rumunsku a Maďarsku. Technická data: délka 488 cm, šířka 243 cm, výška 230 cm. světlost 38 cm; hmotnost 9,9 t; posádka tři muži; vyzbroj jedno dělo 37 mm s 80 náboji a jeden kulomet ráže 7.92 mm s 3960 náboji; pancéř 13-17 mm; motor šestiválcový Saurer-Diesel VBLDp o výkonu 81,4 kW (110 k); maximální rychlost 37 km/h; dojezd 150 km; tank překonával svah 35°. přikop 180 cm a brod 100 cm.

Lehký tank BT 7 (SSSR).
Jeho konstrukce začala vznikat v roce 1931 a první tanky s označením BT (bystrochodnyj tank) se zúčastnily přehlídky 7. 11. 1931 v Moskvě, kde udivovaly svou rychlosti. Mohly se pohybovat na kolech nebo na pásech, změna pohonu trvala pouhých 30 minut. První tanky označené BT 2, měly řadu nedostatků, zejména slabou výzbroj, proto byly překonstruovány na typ BT 5. Z těchto tanků vznikl pak postupným vývojem typ BT 7. Byl velice oblíben sovětskými tankisty, protože měl velmi dobré vlastnosti při ovládání. Sériová výroba byla zahájena v roce 1936 a trvala do roku 1940. Byly jím vyzbrojeny jezdec­ké oddíly a průzkumné jednotky větších pancéřových svazků. S těmito jednotka­mi se také BT 7 zúčastnily bojů s nacistickými jednotkami v počáteční fázi bojů. Vyznamenaly se například při obraně Oděsy. Postupně během války však byly nahrazeny tanky nových typů. Technická data: délka 566 cm, šířka 229 cm, výška 242 cm, světlost 40 cm, hmot­nost 13,8 t, posádka 3 muži. Vyzbroj - dělo ráže 45 mm se 172 náboji, kulomet ráže 7,62 mm s 2394 náboji, pancéř 10-22 mm. Motor - benzínový dvanáctiválec M 17 T o výkonu 331,4 kW (450 k}, maximální rychlost na kolech 73 km/h, na pásech 53 km/h, dojezd na kolech 500 km, na pásech 375 km, Tank překonával svah 400, příkop 210 cm, brod 120 cm.

Lehký tank M 3 Stuart I (USA).
Vznikl z tanku T 2 a 4 jako jeho vylepšená verze. Do výzbroje byl přijat v roce 1940. Sériová výroba byla zahájena v březnu 1941 a trvala až do srpna 1942, kdy byl nahrazen vylepšenou verzí M 3 A 1. Celkem by­lo vyrobeno 5 811 kusů tanků M 3. Byly zařazeny do americké armády jako vý­zbroj průzkumných jednotek a jako tanky štábní. Zúčastnily se invaze v severní Africe a bojů na tichomořském bojišti. Mnoho tanků tohoto typu bylo dodáno i ji­ným státům, například Anglie koupila 538 kusů. Do Sovětského svazu bylo dodá­no 1 683 tanků M 3, které se zúčastnily i bitvy u Stalingradu. Technická data: délka 453 cm. šířka 224 cm. výška 251 cm, světlost 42 cm, hmotnost 12,4 t, posádka čtyři muži. Vyzbroj - dělo ráže 37 mm se 103 náboji, pět ku­lometů ráže 7,62 mm s 8 270 náboji, pancéř tloušťky 12-43 mm. Motor - buď letecký benzínový typu Continental V670 - 9A o výkonu 184 kW (250 k), nebo diesel typu Guberson T-1020-4, hvězdicový devítiválec o výkonu 155 kW (210 k), maximální rychlost 57 km/h, dojezd 112 km. Tank překonával svah 300, příkop 180 cm a brod až 90 cm.

Lehký tank T 26 jednověžový (SSSR).
Vznikl vývojem z anglického tanku Vickers E, jehož licenci zakoupil Sovětský svaz v roce 1930. Sovětská varianta produkce byla značně vylepšena než původní anglické tanky. Zprvu se vyráběla dvouvěžová varianta a od roku 1933 byla zavedena do výzbroje jednověžová ver­ze. Ta je i na našem obrázku. Byla vyráběna do roku 1937, kdy došlo k záměně vě­že. Nová varianta s jiným tvarem věže byla vyráběna v roce 1938, ovšem koncem roku byla výroba zastavena. Tanky T 26 se zúčastnily bojů ve Španělsku, proti Ja­poncům a proti Finům. Ještě při útoku nacistů na Sovětský svaz byla řada pancé­řových jednotek vyzbrojena tímto tankem, ačkoliv se již nevyráběl. Technická data: délka 488 cm, šířka 241 cm, výška 208 cm, světlost 38 cm, hmot­nost 9,4 t, posádka tři muži. Výzbroj - dělo 45 mm se 100 kusy nábojů, kulomet ráže 7,62 mm se 4000 náboji, pancéř tloušťky 6-15 mm. Motor - benzinový čtyřválec o výkonu 60,2 kW (90 k), maximální rychlost 28 km/h, dojezd 175 km. Tank překonával svah 400, příkop 180 cm a brod hluboký až 90 cm.

Lehký tank T 50 (SSSR).
Vznikl vývojem z obojživelného tanku T 40. Sériová výroba byla zahájena v roce 1940 a v témže roce byly první tanky tohoto typu za­řazeny k jednotkám. Při napadení Sovětského svazu nacistickým Německem byly ve výzbroji mechanizovaných sborů a účastnily se bojů s útočníkem v první polo­vině Velké vlastenecké války. Výroba tohoto typu byla zastavena koncem roku 1941, kdy do výroby byl zařazen zlepšený typ T 60. Technická data: délka 520 cm, šířka 247 cm, výška 216 cm, světlost 35 cm, hmotnost 13.5t, posádka čtyři muži. Vyzbroj - dělo ráže 45 mm se 150 náboji, kulo­met 7,62 mm se 4000 náboji, pancéř tloušťky 15-37 mm. Motor - šestiválcový diesel typu W-4 o výkonu 220,8 kW (300 k), maximální rychlost 52 km/h, dojezd 350 km, Tank překonával svah 350, příkop hluboký až 220 cm a brod s hloubkou vody až 90 cm.

Lehký tank T 70 (SSSR).
Vznikl vývojem z tanku T 60 v roce 1942 a byl vyráběn ve velkých sériích až do konce druhé světové války. Byl ve výzbroji průzkumných sovětských jednotek ve všech tankových svazcích Rudé armády v druhé polovině války. 10 tanků typu T 70 dostala do výzbroje i rota lehkých tanků tankového praporu 1. československé samostatné brigády v SSSR. Tato rota se vyznamenala při osvobozování Kyjeva a její velitel podporučík Tesařík byl za tento boj vyznamenán titulem hrdina Sovětského svazu. Technická data: délka 429 cm. šířka 232 cm. výška 205 cm, světlost 30 cm, hmot­nost 9,8 t, posádka dva muži. Výzbroj - dělo ráže 45 mm s 90 náboji, kulomet rá­že 7,62 mm s 945 náboji, pancéř tloušťky 10-60 mm. Motory - dva šestiválcové benzínové typu GAZ 203 o výkonu 52 kW (70 k) každý. Maximální rychlost 45km/h, dojezd 350 km. Tank překonával svahy 34°, příkopy 170 cm a brody 90 cm.

Rychlý tank Comet (Anglie)
Byl nejmodernějším anglickým tankem v druhé světové válce. Vznikl poměr­ně dlouhým vývojem z tanku Cromwell, který měl slabé pancéřování a málo vý­konné dělo, takže nemohl odolat novým německým tankům. Proto bylo posta­veno několik přechodných typů, ze kterých vznikl koncem roku 1944 rychlý tank Comet, vyzbrojený dělem 77 mm, střílejícím speciálními protipancéřovými střelami Sabot. Toto dělo mohlo již účinně ničit německé tanky všech typů. Do vý­zbroje bojových jednotek se však do konce války dostalo pouze málo těchto tanků. Po skončení války byly ve výzbroji tankových jednotek několika armád, v letech 1946 až 1947 se uvažovalo o zavedení těchto tanků i v naší armádě, ale záměr nebyl uskutečněn. Technická data: délka s dělem 750 cm, délka trupu 643 cm, šířka 307 cm, výš­ka 270 cm, světlost 46 cm, hmotnost 33,5 t, posádka 5 mužů. Výzbroj: dělo 77 mm se 61 nábojem, 2 kulomety ráže 7,92 mm s 5175 náboji, pancéř 26 až 101 mm. Motor benzínový dvanáctiválcový typu Rolls-Royce Meteor III o výko­nu 442 kW (600 k), chlazený vodou, maximální rychlost 55 km, dojezd 180 km. Tank překonával svah 300 příkop 240 cm, stěnu 75 cm a brod 100 cm.

Rychlý tank Cromwell IV. (Anglie)
Práce na konstrukci středního rychlého tanku, který byl nazván Cromwell, by­la zahájena v Anglii v roce 1942. Konstruktéři vycházeli ze zkušenosti získaných při stavbě předchozích typů rychlých tanků. Po jejich zařazení do výroby však produkce pokračovala poměrně pomalu a první série tohoto tanku byly vyrobe­ny teprve koncem roku 1943. Nejdříve byl zařazen do výzbroje průzkumných pluků a teprve později jim byly vyzbrojeny řadové jednotky. Byl to tank s dobrý­mi technickými vlastnostmi, které však na počátku snižovala slabá výzbroj. Te­prve zavedení nového zdokonaleného děla 75 mm do výzbroje odstranilo tento nedostatek. Tento tank byl ve výzbroji Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, která jich měla celkem 198 a s nimi se vrátila do vlas­ti. V československé armádě se pak používaly k výcviku až do padesátých let. Technická data: délka s dělem 680 cm, délka trupu 635 cm, šířka 290 cm, výš­ka 224 cm, světlost 41 cm, hmotnost 27 t, posádka 5 mužů. Výzbroj: dělo 75 mm s 65 náboji, kulomet 7.92 s 3 750 náboji, pancéř 27 až 80 mm. Motor: benzínový dvanáctiválcový typu RolIs-Royce Meteor o výkonu 442 kW (600 k), chlazený vodou, maximální rychlost 64 km/h, dojezd 160 km. Tank překonával svah 300, příkop 250 cm, stěnu 74 cm a brod 100 cm.

Rychlý tank MK VI Crusader (Anglie)
Projekt tohoto tanku vznikl v roce 1939 a do sériové výroby se dostal v roce 1940. Svůj bojový křest prodělal v severní Africe v Libyi 7. prosince 1940 proti italským jednotkám, útočícím na Egypt. Proti jejich slabě vyzbrojeným tankům se osvědčil, ale situace se změnila s příchodem německého Afrikakorpsu na africké bojiště. Německé tanky se ukázaly jako silnější a snadno ničily anglické tanky. Proto také došlo k úpravě pancéřování (zesílení) těchto tanků a byl vyvinut tank Crusader III s dělem větší ráže. Ale ani tyto úpravy nepomohly, proto byl r. 1942 tento tank vyřazen z produkce. Tanky Crusader III byly původně zařa­zeny do výzbroje československé samostatné obrněně brigády ve Velké Britá­nii. Technická data (v závorce technická data tanku Crusader III): délka 620 cm (629 cm). šířka 265 cm, výška 220 cm (224 cm), světlost 40 cm, hmotnost 19.7 t, posádka 4 (3) muži. Výzbroj: dělo 40 mm (57 mm) s 110 (65) náboji, kulomet 7.92 mm s 5000 (3755) náboji, pancéř 20 až 31 mm (23 až 51 mm). Motor dva­náctiválcový benzínový typu Nuffield-Liberty, výkon 250 kW (340 k), chlazený vodou, rychlost 45 (60) km/h, dojezd 350 (180) km. Tank překonával svah 300, příkop 240 cm, stěny 76 cm a brod 97 cm.

Samohybné dělo SU 76 M (SSSR).
Vzniklo v roce 1942 na podvozku lehkého tanku T 70 a stalo se vedle středního tanku T 34 nejznámějším sovětským obrněným vozidlem. Na prodlouženém podvozku lehkého tanku T 70 bylo postaveno protitankové dělo ZIS 3 ráže 76,2 mm vzor 1942. Celkem bylo postaveno 1 167 ku­su. Výroba byla ukončena teprve v roce 1945. Od roku 1943 se zúčastnilo všech bitev na východní frontě a války s Japonskem. Doprovázelo pěchotu v každé bit­vě, ničilo úkryty, kulometná hnízda a tanky nepřátelských fašistů. V poválečné době ještě dlouho sloužilo v řadě dalších armád socialistických zemí. Také naši vojáci povalečné armády je znají. Technická data: délka 500 cm, šířka 274 cm, výška 220 cm, světlost 30 cm, hmotnost 11,2 t, posádka čtyři muži. Výzbroj - dělo ráže 76.2 mm se 60 náboji, pancéř tloušťky 10-35 mm. Motory - dva spřažené řadové šestiválcové typu GAZ 70 o výkonu každý 52 kW (70 k), u později vyrobených děl typu GAZ 203 o výkonu 63 kW (85 k) každý. Maximální rychlost na silnici 45 km/h, v terénu 10-25 km/h, dojezd po silnici 265 km, v terénu 190 km. Dělo překonávalo svah 340, příkop 200 cm a brod 90 cm.

Samohybné dělo SU 85 (SSSR)
Vzniklo v roce 1943 na podvozku tanku T-34. Osvědčilo se zejména v bojích proti německým tankům a jako podpůrný prostředek tankových jednotek. V ro­ce 1944 bylo hlavní výzbrojí jednotek samohybných děl sovětské a polské ar­mády v SSSR. Jeho výroba byla zastavena, když byly zavedeny do výroby tan­ky T-34-85 s dělem stejné ráže, jako mělo toto samohybné dělo. Ve výrobě bylo nahrazeno dělem SU 100, které bylo konstrukčně stejné, ale bylo vyzbrojeno dělem 100 mm. Dvě děla tohoto typu byla také v době karpatsko-dukelské ope­race ve výzbroji 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR. Technická data: délka s dělem 815 cm, délka trupu 593 cm, šířka 300 cm, výš­ka 245 cm, světlost 40 cm, hmotnost 29,6 t, posádka 4 muži. Výzbroj: dělo 85 mm s 48 náboji, pancéř 45 až 75 mm. Motor: dvanáctiválcový naftový typu W 2-34 o výkonu 368 kW (500 k), maximální rychlost 55 km/h, dojezd 300 km. Dělo překonávalo svah 350, přikop 250 cm, stěnu 73 cm a brod 130 cm.

Samohybné dělo SU 152 (SSSR)
Vzniklo v roce 1944 na podvozku těžkého tanku IS-2. Bylo vyzbrojeno kanóno­vou houfnicí vzoru 37 ráže 152 mm. Těmito děly byly vyzbrojeny těžké pluky sa­mohybných děl Sovětské armády a polských jednotek v SSSR. Vzhledem ke svým kvalitám bylo toto dělo používáno i po skončení války až do padesátých let v řadě armád, mimo jiné i v československé lidové armádě. Technická data: délka s dělem 985 cm, délka trupu 680 cm, šířka 325 cm, výška 245 cm, světlost 44 cm, hmotnost 45,5 t, posádka 5 mužů. Vyzbroj: kanónová houfnice 152 mm s 20 náboji, pancéř 50 až 60 cm. Motor: dvanáctiválcový nafto­vý, typu W 2-K, výkon 368 kW (500 k), maximální rychlost 43 km/h, dojezd 330 km. Dělo překonávalo svah 360, příkop 250 cm, stěnu 90 cm a brod 130 cm.

Střední tank M3A3 General Grant (USA)
Vznikl v roce 1940 z tanku M 3 General Lee na základě požadavků britské vojenské mise. Změny proti předchozímu tanku byly ovlivněny zkušenostmi z války v severní Africe a vyžádaly si mimo jiné i konstrukci nové věže. Na začátku roku 1942 byly tímto tankem vyzbrojeny anglické jednotky v severní Africe. V průběhu bojů se ukázalo, že tyto tanky jsou lepší než německé, nasazené na tomto bojišti. Po přezbrojení novými děly však německé tanky znovu získaly převahu. Tanky M3A3 General Grant byly od té doby používány pouze na bojiš­tích menšího významu. Proto také výroba skončila v roce 1943. Na jejich pod­vozcích bylo postaveno několik typů samohybných děl, pancéřových transpor­térů a různých technických vozidel. Technická data: délka 555 cm, šířka 268 cm, výška 307 cm, světlost 43 cm, hmotnost 28,3 tuny, posádka 6 mužů. Výzbroj: dělo 37 mm se 178 náboji ve věži, dělo 75 mm se 46 náboji v trupu. 3 kulomety ráže 7,62 s 9 200 náboji, pancéř 26 až 88 mm. Motory: dva šestiválcové naftové typu GM 6-716046 o výkonu 276 kW (375 k), chlazené vzduchem, maximální rychlost 46 km/h, dojezd 256 km. Tank překonával svah 350, příkop 200 cm, stěnu 60 cm a brod 100 cm.

Střední tank M 3 - General Lee (USA)
Vznikl v roce 1940 jako kompromis mezi požadavky pěchoty, které stačilo dě­lo 37 mm, a jezdectva, které vyžadovalo dělo 75 mm. Proto byl na základě tanku M 2 zkonstruován nový typ, který měl ve věži dělo 37 mm a v trupu dělo 75 mm, to však mělo velmi malé pole střelby. V roce 1942 byly tyto tanky zařazeny do výzbroje anglických jednotek v severní Africe, kde se ukázalo, že jsou lepší než tehdejší německé tanky. Angličané pojmenovali tank General Lee. V dalším ro­ce však již tyto tanky ztratily svůj náskok, proto byly v roce 1943 vyřazeny z vý­roby a nahrazeny novými typy. Tank procházel vývojem, vyobrazen je typ vyrá­běný v letech 1940 až 1941. Technická data: délka 555 cm, šířka 268 cm, výška 307 cm, světlost 43 cm, hmotnost 27 t, posádka 6 mužů. Výzbroj: dělo 37 mm se 178 náboji, dělo 75 mm se 46 náboji, 3 kulomety 7,62 mm s 9200 náboji, pancéř 22 až 56 mm (u pozdějších sérií zesílen až na 88 mm). Motor: devítiválcový benzínový Continental R 975-EG 2. výkon 249 kW (340 k),  chlazený vzduchem, rychlost 42 km/h, dojezd 300 km. Tank překonával svah 35°, příkop 200 cm, stěnu 60 cm a brod 100 cm.

Střední tank M 4 - General Sherman (USA)
Vznikl v roce 1941 vývojem z tanku M 3, byl vyráběn v řadě verzí a stal se nej­rozšířenějším tankem na západní frontě. Bylo vyrobeno celkem 49 234 kusů. Po­prvé byl použit v létě 1942 v bitvě u al-Alameinu, kde se mu podařilo snadno přemoci německé tanky zde nasazené. Později však proti nejmodernějším německým tankům nestačil. Byl také používán jako výcvikový u československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. Tímto typem byla při invazi a v bojích na západě a v Itálii vyzbrojena převážná část pancéřových jednotek. Na jeho podvozku byla postavena řada speciálních vozidel a samochodných děl. Byl stavěn v řadě verzí, obrázek a data platí pro verzi vyráběnou v roce 1942. Technická data: délka 580 cm, šířka 257 cm, výška 270 cm, světlost 43 cm, hmotnost 30 t, posádka 5 mužů. Výzbroj: dělo 75 mm se 75 náboji, kulomet 12,65 mm s 300 náboji, 2 kulomety 7,62 mm s 6750 náboji, pancéř 25 až 76 mm (u pozdějších sérií zesílen až na 100 mm). Motory: dva devítiválcové benzínové Continental R 975-C1,  výkon 260 kW (353 k), chlazené vzduchem, rychlost 39 km/h, dojezd 192 km. Tank překonával svah 350, příkop 220 cm, stěnu 65 cm a brod 90 cm.

Střední tank T-28 (SSSR)
Konstrukční práce na tomto tanku byly zahájeny v roce 1931. Byl to první sovětský střední tank a první tank v SSSR s více věžemi. Sériová výroba, zaháje­ná v roce 1932, trvala až do roku 1940. Celkem bylo vyrobeno více než 600 tanků tohoto typu. Poprvé byl nasazen do bojů proti bílým Finům v letech 1939/40. Při těchto bojích se ukázalo, že jeho pancéřování je slabé. Proto byl koncem roku pancéř zesílen. Tato varianta byla však vyrobena pouze v několika desítkách kusů a označována bývá T-28 M. Bojoval i na začátku Velké vlastenecké války, z první linie byl vyřazen v roce 1942. Výzbroj nesl ve třech věžích, v hlavni bylo dělo a dva kulomety, dvě menší nesly každá jeden kulomet. Technická data: délka 744 cm, šířka 281 cm, výška 282 cm, světlost 56 cm, hmotnost 28.5t (T·28M 32 t), posádka 6 mužů. Výzbroj: dělo ráže 76,2 mm se 70 náboji. 3 až 4 kulomety 7,62 mm se 7 938 náboji, pancéř 11 až 30 mm (T-28M 23 až 80 mm). Motor: dvanáctiválcový benzinový čtyřtakt typu M-17L, chlazený vo­dou, o výkonu 368 kW (500 k) při 1450 otáčkách, maximální rychlost 37 km/h (T-28M - 23 km/h), dojezd 220 km. Tank překonával svah 430, příkop 270 cm, stěnu 96 cm a brod 80 cm.

Střední tank T -34-85
Vznikl v roce 1943 z tanku T-34 montáží nové věže s dělem ráže 85 mm a ně­kterými dalšími úpravami drobného charakteru. Stal se základní výzbrojí tanko­vých svazků Sovětské armády a symbolem osvobození nacismem porobených národů. Je pokládán za nejlepší střední tank druhé světové války a byl vyráběn ve velkých sériích již v roce 1944, krátce po zařazení do výroby. Celkem bylo vy­robeno 11 000 strojů. O jejich kvalitě svědčí, že ještě dlouho po válce byly ve výzbroji řady armád mnoha států. V ČSSR byly také vyráběny v licenci. 1. čes­koslovenská tanková brigáda v SSSR měla před zahájením ostravské operace ve svém stavu 52 těchto tanků (mimo další vozy). Technická data: délka s dělem 815 cm, délka trupu 607 cm, šířka 295 cm, výš­ka 260 cm, světlost 40 cm, hmotnost 32 t, posádka 5 mužů. Výzbroj: dělo 85 mm s 56 náboji, 2 kulomety 7,62 mm s 1953 náboji, pancéř 75 až 45 mm. Motor: naf­tový dvanáctiválcový, chlazený vodou, typu W-2-34, výkon 368 kW (500 k), ma­ximální rychlost 55 km/h, dojezd 300 km. Tank překonával svah 35Q, příkopy o šířce 250 cm, stěny o výšce 73 cm a brod 130 cm.

Střední tank T -34 (SSSR)
Nejznámější tank druhé světové války. Vznikl vývojem z prototypových tanků A-20, A-30 a A-32. Jeho konstruktérem byl M. I. Koškin a první prototypy byly postaveny v březnu 1940 v charkovské lokomotivní továrně „Komintern“. První sériové tanky odtud vyjely v září 1940. Do konce června 1941 jich bylo vyrobeno 1 110. Tanky se v prvních bojích velmi osvědčily a záhy se staly postrachem nacistů. Během výroby byt tento typ neustále zlepšován, zejména byl upravován tvar věže. Tank na obrázku je varianta vyráběná v letech 1941 až 1942. Tyto tanky byly také ve výzbroji čs. tankových jednotek v SSSR. Technická data: délka 592 cm, šířka 300 cm, výška 245 cm, světlost 40 cm, hmotnost 28 t, posádka 4 muži. Výzbroj: dělo 76.2 mm se 77 náboji, 2 kulomety 7,62 mm s 3150 náboji, pancéř 40 až 60 mm. Motor: naftový dvanáctiválcový, chlazený vodou, typu W·2·34, výkon 368 kW (500 k), maximalní rychlost 53 km/ho dojezd 300 km. Tank překonával svah 350, příkop 250 cm, stěnu 73 cm a brod 130 cm (data platí pro variantu vyráběnou v letech 1941 až 1942).

Tančík TK-3 (Polsko)
vznikl vývojem z tančíku TK-1, projektované mjr. ing. T. Trzeciakem a rotmistrem E. Karkozem v roce 1930. Zlepšením tančíku vznikl typ TK-2, který po odstranění nedostatků a dořešení některých částí byl zařazen do sériové výroby jako tančík TK-3. Sériová výroba byla zahájena v roce 1931 a trvala do roku 1933. Za toto období bylo vyrobeno přes tři sta tančíků TK-3. Po přepadení Polska německými fašisty se tančíky uplatnily nejčastěji jako prů­zkumné, ale zúčastnily se i přímých bojů, včetně protiútoků, ačkoliv k tomu ne­měly vhodné vlastnosti. Většina jich byla zničena v bojích (45%) nebo vlastní po­sádkou, protože se nedaly opravit (38%), případně pro nedostatek paliva (10 0/0). Jen několik tančíků bylo zadrženo v Rumunsku a Maďarsku. Technická data: délka 258 cm, šířka 178 cm, výška 132 cm, světlost 30 cm; hmotnost 2,43 t; posádka dva muži; výzbroj - jeden kulomet ráže 7.92 mm s 1800 náboji; pancéř  6-8 mm; motor FORD A o výkonu 29,4 kW (40 k); maxi­mální rychlost 46 km/h; tančík překonával svah 370, příkop 122 cm a brod 50 cm.

Tančík TKS (Polsko)
vznikl dalším vývojem tančíku TK-3. Sériová výroba byla zahájena v roce 1933 a trvala až do roku 1936. Celkem bylo vyrobeno 280 strojů. Z nich bylo šest prodáno Estonsku, zbytek byl zařazen do výzbroje polské armá­dy. Asi 20 tančíků bylo v roce 1939 zmodernizováno a vyzbrojeno dělem ráže 20 mm. Na začátku války byly používány pro průzkum a podporu protiútoků. Pro útok však neměly vhodné takticko-technické vlastnosti. Většina z nich byla z růz­ných příčin zničena, pouze několik jich bylo zadrženo v Rumunsku a Maďarsku po porážce polské armády. Technická data (v závorce údaj pro tančíky pozdějších sérii): délka 256 cm. šířka 178 cm, výška 133 cm, světlost 33 cm; hmotnost 2,57 t (2,65 t); posádka dva muži; výzbroj jeden kulomet ráže 7,92 mm s 2400 (2000) náboji; pancéř  6-10 (8-10) mm; motor Polski FIAT 122 o výkonu 32,3 kW (44 k); maximální rychlost 47 (40) km/h, dojezd 200 km; tančík překonával svah 380, příkop 110 cm a brod 50cm.

Tančík TKS s dělem 20 mm (Polsko}                            
vznikl přestavbou z tančíku TKS. Pře­stavby byly zahájeny v květnu 1939 a mělo jimi projít celkem 150 tančíků TKS. Práce však pokračovaly pomalu a v době útoku Německa na Polsko bylo hotovo pouze asi deset strojů a přestavba deseti tančíků byla urychleně dokončena již během války. Tyto tančíky byly přiděleny 10. brigádě jízdy a varšavské pancéřo­motorové brigádě. Zúčastnily se bojů proti fašistickým okupantům s dobrými vý­sledky. Osvědčily se zejména v bojích proti slabě pancéřovaným německým leh­kým tankům a pancéřovým autům. V prudkých bojích však byly tančíky TKS postupně všechny zničeny. Technická data: délka 300 cm, šířka 116 cm, výška 133 cm, světlost 33 cm; hmotnost 2,65 t; posádka dva muži; výzbroj jedno dělo ráže 20 mm s 250 náboji; pancéř  8-10 mm; motor Polski FIAT 122 o výkonu 32.3 kW (44 k); maximální rychlost 40 km/h, dojezd 200 km; tančík překonával svah 380, příkop 110 cm a brod 50 cm.

Tank pěchoty Mk IV Churchill (Anglie)
Vznikl vývojem z tanků typu Matilda na základě zkušeností z bojů v severní Africe. Tak vznikla řada prototypů, ze kterých se vyvinuly tanky Churchill, vyrá­běné ve větších sériích. Tento tank byl základním typem určeným pro spoluprá­ci s pěchotou. Měl být výzbrojí pancéřových brigád určených pro pěchotu. Tank prodělal značný vývoj, byl stavěn v několika verzích, lišících se umístěním výzbroje. Na obrázku je uvedena verze z roku 1940, která měla výzbroj dvou děl, dělo 40 mm ve věži a houfnici 76,2 mm v trupu. U dalších verzí byla houfnice v trupu vypuštěna a zůstalo pouze dělo 40 mm ve věži, později nahrazené dělem 57 mm, u poslední verze dělem 75 mm. Technická data (platí pro verzi vyráběnou v roce 1940 a 1941): délka 745 cm, šířka 325 mm, výška 249 cm, světlost 51 cm, hmotnost 38.5 cm, posádka 5 mužů. Výzbroj: dělo 40 mm se 150 náboji, houfnice 76.2 mm s náboji, kulomet 7.62 mm s 4 950 náboji, pancíř 16 až 102 mm (u pozdějších verzí 20 až 152 mm). Motor: dvanáctiválcový benzinový Bedford, chlazený vodou, výkon 257 kW (350 k), rychlost 24 km/ho dojezd 150 km. Tank překonával svah 300, příkop 280 cm, stěnu 113 cm a brod 110 cm.

Tank pro pěchotu Matilda II (Anglie).
Vznikl z tanku Matilda I v roce 1937. Jeho určením bylo doprovázet a bezprostředně podporovat útoky pěchoty. Byl stavěn podle vzoru francouzských tanků. Sériová výroba byla zahájena v roce 1938 a trvala do roku 1940. Zúčastnil se bojů proti fašistům ve Francii, kde také byla většina těchto tanků zničena. Několik těchto tanků se rovněž zúčastnilo bojů proti německým fašistům, kteří pronikli do severní Afriky. Technická data: délka 512 m, šířka 252 cm, výška 257 cm, světlost 83 cm, hmot­nost 25 t, posádka čtyři muži. Vyzbroj - dělo ráže 40 mm s 93 náboji, kulomet rá­že 7,62 mm s 2 925 náboji, pancéř tloušťky 20-80 mm. Motor - šestiválcový diesel typu AEG A 183 o výkonu 64,1 kW (87 k), maximální rychlost 25 km/h, dojezd 250 km. Tank překonával svah 240, příkop 230 cm a brod 108 cm.

Tank pro pěchotu Valentine III (Anglie).
Vznikl vývojem z tanků Matilda II. Valentine I a Valentine II v roce 1939. Sériová výroba byla zahájena v roce 1940 a typ se stal základem výzbroje anglických jednotek tankových vojsk až do roku 1942. Bojoval především v severní Africe. Ačkoliv měl slabší pancéř než jeho předchůdci, převyšoval je svou obratností a rychlostí a snadno se pohyboval na méně únosném terénu, nebo měl menší hmotnost. U posádek byl velmi oblíben. Technická data: délka 542 cm, šířka 263 cm, výška 227 cm, světlost 45 cm, hmot­nost 16 t, posádka čtyři muži. Výzbroj - dělo ráže 40 mm se 60 náboji, kulomet ráže 7.92 mm s 3150 náboji, pancéř tloušťky 16-65 mm. Motor - benzinový šestiválec typu AEG A 189 o výkonu 95.7 kW (130 k), maximální rychlost 32 km/h, dojezd 150 km. Tank překonával svah 300, příkop 250 cm a brod 70 cm.

Těžký tank IS-1 (SSSR)
Vznikl postupným vývojem z tanku KV-l přes tank KV-2, KV-85. Byl značně modernizovaný, ale v praktickém použití se ukázalo, že ráže děla je pro tento tank nedostatečná, proto byl vyzbrojen dělem 100 mm a označen IS-100. Později byla ráže děla ještě zvýšena na 122 mm a tato varianta byla označena jako IS-2. Tyto tanky byly spolu s tanky T-34-85 od roku 1944 základní výzbrojí sovět­ských tankových brigád a samostatných pluků těžkých tanků. Osm tanků toho­to typu bylo předáno naší tankové brigádě v SSSR těsně po skončení bojů, tak­že se již 17. května 1945 zúčastnily slavnostní přehlídky v Praze. Tanky IS-2 byly také zařazeny do výzbroje povalečné československé armády. Technická data (v závorce data IS-2): délka s dělem 856 cm (962 cm), délka trupu 677 cm, šířka 307 cm, výška 273 cm, světlost 46 cm, hmotnost 44 t (45 t), posádka 4 muži. Výzbroj: dělo 85 mm (122 mm) s 59 (28) náboji. 3 kulomety 7.62 mm s 2 520 (2 330) náboji, pancéř 60 až 160 mm (45 až 105 mm). Motor: dva­náctiválcový naftový, typu W2-IS, výkon 383 kW (520 k), maximální rychlost 37 km/h, dojezd 150 km. Tank překonával svahy 300, příkop 250 cm, stěnu 100 cm a brod 130 cm.

Těžký tank KV-1 (SSSR)
Projekt tohoto tanku vypracovala v roce 1938 konstrukční skupina pod vedením Ž. A. Kotina. Nový tank byl nazván Kliment Vorošilov a byl označen KV·1. Prototyp byl postaven na začátku roku 1939 a po urychlených zkouškách byla v prosinci 1939 zahájena sériová výroba, která se však rozbíhala pomalu, a tak v roce 1939 bylo vyrobeno pouze 242 strojů. Celkem bylo vyrobeno do roku 1942, kdy byl nahrazen modernějším typem KV-85, 3728 tanků. Během výroby procházel různými změnami a úpravami, vyžádanými bojovým použitím. Byly používány s velkým úspěchem ve všech bojích v první polovině Velké vlaste­necké války, poslední jejich bojové použití bylo ve velké tankové bitvě u Kur­ska. Jejich největší předností bylo velmi kvalitní pancéřování, proti kterému byla zpočátku bezmocná všechna německá tanková i protitanková děla s výjim­kou protiletadlového děla ráže 88 mm. Technická data: délka 675 cm, šířka 332 cm, výška 271 cm, světlost 45 cm, hmotnost 43,5 t, posádka 5 mužů. Výzbroj: dělo 76,2 mm se 114 náboji, 3 kulo­mety 7,62 s 3024 náboji, pancíř 30 až 90 mm (u pozdějších sérií zesílen až na 110 mm). Motor: dvanáctiválcový naftový, typu W-2K, výkon 404 kW (550 k), maximální rychlost 35 km/h, dojezd 250 km. Tank překonával svah 360, příkop 280 cm, stěnu 90 cm, brody 145 cm.

Těžký tank KV-2 (SSSR)
Jeho projekt vznikl v roce 1939 na základě zkoušek s tankem KV-I. Tato verze měla sloužit jako tank palebné podpory pro svazky tanků KV-1. U původního tanku KV-1 byla nahrazena věž novou, nesoucí u prototypu kanónovou houfnici 122 mm a u sériových tanků pak houfnici 152 mm. Tento tank dostal označení KV-2 a byl v menších množstvích stavěn souběžně s tankem KV-l. V roce 1943 byl nahrazen těžkým samohybným dělem ISU-152, postaveným také na pod­vozku KV-1. Technická data: délka 680 cm, šířka 335 cm, výška 325 cm, světlost 45 cm, hmotnost 52 t, posádka 6 mužů. Vyzbroj: kanónová houfnice 152 mm s 36 nábo­ji, 3 kulomety 7,62 mm s 3 089 náboji, pancéř 30 až 100 mm. Motor: dvanáctivál­cový naftový typu W-2K, výkon 404 kW (550 k). maximální rychlost 26 km/h, do­jezd 250 km. Tank překonával svah 300, příkopy o šířce 270 cm, stěny 120 cm a brody 160 cm.

Těžký tank T-35 A (SSSR)
Konstrukční práce na tomto tanku byly zahájeny v roce 1931. Byl to největší sériově vyráběný tank Sovětské armády. Sériová výroba byla zahájena v roce 1933. O dva roky později byla zavedena do výroby zlepšená verze, označená T-35 A. Byla vyráběna až do roku 1939. V charkovském lokomotivním závodě bylo těchto tanků vyrobeno kolem stovky. Tank T-35 A se zúčastnil bojů v první fázi Velké vlastenecké války, zejména bitvy u Moskvy, z první linie byl vyřazen v roce 1942. Výzbroj nesl v pěti věžích, ve třech byla děla a ve dvou pouze kulomety. Technická data: délka 972 cm, šířka 320 cm, výška 343 cm, světlost 53 cm, hmotnost 45 t, posádka 10 mužů. Výzbroj: houfnice 76,2 mm se 76 náboji, 2 děla 45 mm s 220 náboji, 5 kulometů 7.62 mm s 10 080 náboji, pancéř 11 až 30 mm. Motor: upravený letecký čtyřtaktní dvanáctiválcový typu M-17M, chlazený vo­dou, výkon 368 kW (500 k) při 1 450 otáčkách, maximální rychlost 30 km/h, do­jezd 150 km. Tank překonával svah 200, příkop o šířce 460 cm, stěny 120 cm a brody 120 cm.



 

 

TOPlist