http://www.annonce.cz/lodni-modelarstvi.html

Čs. a zahraniční pevnosti

Žádná data nebo nastavení...

Čs. pohraniční opevnění 1935-1938 a jeho výzbroj

  
4cm kanón vzor 1936
Největším nebezpečím v případě přepadení ČSR Německem byly jeho početně tankové jednotky. Proto pohraniční opevnění muselo zabránit průniku těchto bojových prostředků. Objekty těžkého opevnění - pěchotní sruby -měly pro tento účel dokonalou zbraň: 4cm kasematní protitankový kanón vz. 36 (kódové označení L 1). Tato zbraň vedla boční střelbu podél protitankových překážek a její granát byl schopen na kilometr prostřelit kterýkoli tehdejší tank. 4cm kanón se umisťoval ve střelecké kasematě v pancéřové střílně. Zaměřoval se dalekohledem nebo nepřímo podle údajů pozorovatele ve zvonu. Obsluhu tvořili tři muži - mířič, nabíječ a podavač. Na lafetě kanónu byl upevněn též TK VZ. 37, který mohl střílet současně s kanónem nebo samostatně. Kanón střílel protipancéřovými, i tříštivotrhavými granáty a kartáči. Jejich pohotovostní dávka v kasematě činila 600 ran, dalších 300-1 200 ran se nacházelo v muničním skla­dišti. Ve srubu byly umístěny jeden či dva kanóny podle toho, zda postřeloval jedno či obě křídla linie. V záři 1938 bylo 222 kanónů ve srubech. 4cm kanón vyráběla pod firemním označením A6 Škodovka. Měl ráži 47 mm, dostřel 5880 m a kadenci až 35 ran za minutu. Vlastní zbraň měla hmotnost 1 250 kg, střílna 1 700 kg.
9 cm minomet vzor 1938
Pro československé opevnění táhnoucí se po hřebenech pohraničních hor byly důležité zbraně střílející strmou palebnou křivkou, neboť v horském terénu vznikaly četné hluché prostory nepostižitelné přímou střelbou. K jejich pokrytí měly sloužit minomety umístěné ve speciální střelecké místnosti týlového patra vybraných pěchotních srubů. Pro ně byl určen 9 cm minomet vz. 38 objednaný ve Škodovce v počtu 54 kusů. Tato zbraň (kódové označení G) měla speciální konstrukci se stálým náměrem hlavně 45° a nabíjením zezadu. Dostřel se reguloval upouštěním části prachových plynů z hlavně v rozsahu 300-4400 m. Mina o hmotnosti 6,92 kg dokázala, při kadenci 25-30 ran za minutu účinně zasáhnout na velké ploše. Vlastní zbraň měla hmotnost 1 430 kg, střílna a ložiště dalších 5920 kg. Obsluhu zbraně tvořilo 7 mužů a výhradně nepřímá střelba se prováděla podle údajů pozorovatele. Po výstřelu hlaveň minometu profukoval stlačený vzduch a chladila ji vodní sprcha. V září 1938 zbraně nebyly k dispozici a metrová „okna“ zabudovaných střílen značně snižovala odolnost srubů. Objekty se rovněž nedočkaly vyvíjených minometů ráže 5 a 12 cm.
10 cm houfnice vzor 1938
Nejtěžší typy opevnění - tvrze - byly plánovány jako soustředěná dělostře­lecká postavení kryjící svou palbou linii a působící do předpolí proti přípravám nepřítele k útoku. Tvrzové dělostřelecké sruby měly mít ve výzbroji tří dělovou kasematní baterii 10cm houfnic vzor 38, stejnou zbraň ve dvojitém provedení pak měly nést objekty výsuvných otočných pancéřových věží. 10cm houfnice vzor 38 (zbraň F) se montovala do masivní pancéřové střílny (hmotnost 9060 kg s podstavcem). Zaměřovala se přímo dalekohledem či po­dle údajů pozorovatelů v dělostřeleckých zvonech tvrzových nebo izolovaných objektů. Odpad nábojnic do chladících kobek a výkonná ventilace umožňovaly dlouhodobou rychlopalbu - na hlaveň 15 až 20 ran za minutu. Obsluhu každé zbraně tvořilo devět mužů. Většina obstarávala zásobování střelivem. Podle pa­lebného úkolu se používaly granáty nárazové, časované, protipancéřové, šrap­nely a kartáče. Největší dostřel činil 11 950 m. Vývoj houfnice ve Škodovce se natolik opozdil, že do září 1938 se nepodařilo dodat do opevnění jediný kus. Šest vybudovaných tvrzových dělostřeleckých srubů, jakož i pět vybetonovaných věžových postavení tak zůstalo bez výzbroje. 15 z objednaných 87 houfnic bylo dokončeno spolu se dvěma dvojčaty v letech 1939-41.
Československo.
Po nebezpečných politických změnách v sousedním Ně­mecku se i Československo vážně zabývalo účinnější ochranou svých hranic. Francouzští odborníci doporučovali výstavbu stálých opevnění, obdobu Maginotovy linie. Vzhledem k neúměrně dlouhému a úzkému státnímu území a ke značné délce hranic tato koncepce nakonec zvítězila. Těžká opevnění byla stavěna na rozhodujícím, takzvaném severním válčišti na čáře Odra -Krkonoše, kde se předpokládal hlavní německý útok. Protože opevňovací program byl finančně i časově velmi náročný, vypracoval v listopa­du 1937 generál Husárek časový etapový plán výstavby opevnění, v němž byla upřesněna důležitost jednotlivých objektů. Protože opevnění mělo především chránit hospodářská a administrativní centra, těžká opevnění se nacházela v úseku Bohumín - Sládek u Opavy, v Kladském výběžku od Králík po Komáří vrch v Orlických horách, od Olešnice po Rýchory. Celkem bylo postaveno 265 těžkých pevnostních objektů v pěti stupních odolnosti. Prakticky však kolem celé republiky i ve vnitrozemí se nacházely takzvané lehké objekty vzor 37, kterých bylo postaveno přes 10 000. Tyto objekty byly určeny pro pěchotní zbraně s posádkou čtyř až sedmi mužů. Vojenští odbornici považují československé opevnění za nejmodernější a nej­dokonalejší na světě (samozřejmě měřeno rokem 1938). Na obrázku je znázor­něn izolovaný oboustranný pěchotní srub III. třídy odolnosti K-S 74, umístěný v místě zvaném Na holém na Panském poli v Orlických horách.
Dělostřelecká pozorovatelna III. třídy odolnosti
byla začleněna do sestavy dělostřelecké tvrze a nacházela se v její blízkosti na dominantní výšině, odkud bylo možné pozorovat široké okolí a účinně řídit dělostřeleckou palbu z dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží. Objekt byl stavěn ve III. třídě odolnosti, kdy strop byl tlustý 250 cm. stěna k nepříteli 275 cm a stěny se střílnami (většinou jen pro ochranu objektu) 125 cm. Dělostřelecký pozorovatel byl umístěn ve speciálním dělostřeleckém pozorovacím zvonu se stěnou silnou 300 mm, odkud speciálním periskopem ří­dil palbu. Pro pozorování mimo bojovou činnost bylo možno použít až tří průzo­rů ve stěně zvonu. Na vrcholu objektu byl zvon se šesti střílnami pro lehký kulomet vzor 26 na ochranu objektu. Pozorovatelny byly situovány asi 2 km za pevnostní linií a byly obklopeny lehkou drátěnou překážkou. V horním patře byl vstup, místnost pro velitele objektu, spojaře a dělostřeleckého důstojníka. V dolním patře pak ubikace, nezbytné agregáty, sociální zařízení, studna a schodiště. Tyto objekty měly zpravidla ještě druhé horní patro, kde byla umís­těna munice pro ochranu objektu. Pevnost betonu u všech pevnostních objektů musela být podle tehdejších přísných požadavků vojenské správy minimálně 450 kg/cm2 (45 MPa).
             

Dělostřelecký srub IV. Třídy odolnosti
patřil k největším pevnostním objektům. Byl dlouhý 48 m a široký 15,30 m a ve svých kasematech měl ukrýt tři houfnice ráže 10 cm, které měly účinně postřelovat jak pevnostní linii, tak i její předpolí a nástupové prostory nepřítele. Srub byl situován na odvrácených svazích, aby bylo maximálně ztíženo postře­lování střílen nepřátelskou palbou. Podle taktických úkolů tvrze byly budovány až dva dělostřelecké sruby. Tloušťka stropu a čelních obvodových zdí byla 350 cm, stěna se střílnami hlavních zbraní byla tlustá 150 cm. Ve střeše objektu byly zabudovány dva pancéřové zvony s tloušťkou stěny 300 mm. V horním pa­tře byly umístěny houfnice a lehký kulomet pro postřelování diamantového pří­kopu, ze kterého byl umožněn i přístup do srubu, a schodiště s nákladním výtahem. Tím byla z podzemí dopravována munice. V dolním patře byla poho­tovostní ubikace, filtrovna, kancelář velitele a překládkový prostor u výtahu. Každá tvrz měla i výsuvnou otočnou dělostřeleckou věž pro dvě houfnice 10cm, které mohly postřelovat kruhově prostor kolem tvrze a po odpálení gra­nátu se vždy ukrýt. V září 1938 houfnice zatimně nahrazovaly horské kanóny před střílnami dělostřeleckých srubů, dělostřelecké otočné věže měly pouze vybetonované základy. Všechny dělostřelecké objekty byly opatřeny 4 m tlu­stou kamennou rovnaninou a obsypem.
Granátový skluz
Důmyslným a přitom jednoduchým prostředkem obrany hluchých prostorů po­dél zdí objektů lehkého a těžkého opevnění byly granátové skluzy, v té době též nazývané „granátová házeliště“. Tvořila je litinová roura zabetonovaná šik­mo do zdi tak, aby její venkovní ústí směřovalo dolů k patě stěny či dnu ochran­ného příkopu. Vnitřní ukončení mělo masivní odpérovanou záklopku, pod ústím byla betonová dopadová plošinka. Do stěny vedle granátového skluzu byl u ob­jektů těžkého opevnění montován šikmý periskop, který umožňoval pozorování podél týlové zdi i prostoru příkopu. Tímto způsobem by se zabránilo nepříteli využít prostorů nepostřelovaných přímo některou ze střílen. Pro použití v tomto zařízení byl vyvinut speciální granát VZ. 38. Těchto ručních časovaných granátů byl vyroben velký počet, ovšem jejich distribuce ze skladů se již neuskutečnila. Měly silnostěnný železný plášť, nálož 115 g výbušniny a celkovou hmotnost 356 g. Za mobilizace v září 1938 byly místo nich v objek­tech umisťovány granáty ONRG vzor 34. Tyto běžné nárazové ruční granáty se však pro použití v granátových skIuzech nehodily ani účinkem, ani spolehli­vostí.
Lehký kulomet vzor 1926
Nejrozšířenější zbraní objektů lehkého opevnění byl lehký kulomet vzor 26. Upevňoval se v pancéřové střílně pomocí speciální lafety nebo nouzově v jed­noduchém čepu. Zaměřování prováděl střelec buď přímo mířidly zbraně, nebo pomocí na lafetě upevněného palebného náčrtu podle údajů pozorovatele. Ku­lomet byl běžného pěchotního typu s dvojnožkou, standardně zavedený ve všech složkách československé armády. Ta jich měla v září 1938 celkem 34 557. Zbraň nebyla v opevnění nastálo, přinášely ji s sebou jednotky obsazující linii lehkého opevnění. V objektech se montoval jeden čí dva LK vzor 26. Obsluhu kulometu tvořili dva muži - střelec a nabíječ. Zásoba munice činila 5 000 ran na hlaveň (4 400 normálních, 500 průbojných a 100 svítících). Vystříle­né nábojnice padaly jímkou do bedny pod zbraní, odtah spálených plynů zajiš­ťoval lapač nad střílnou a ventilátor objektu. Kulomet vzor 26 vyráběla Zbrojovka Brno již od 20. let a byl tehdy nejlepší zbraní toho druhu na světě. Měl ráží 7,92 mm, praktickou rychlost střelby 200 ran za minutu a zásoboval se pomocí schránkového zásobníku na 20 nábojů. Nenabitý měl hmotnost pouze 8,8 kg a velmi snadno se s ním manipulovalo.
Lehký kulomet vzor 1926 ve zvonu
Pevně zabetonované pancéřové zvony tvořily hlavní pozorovací stanoviště ob­jektů těžkého opevnění. Pro tento účel měly po svém obvodě otvory (1-6) s vyjímací pozorovací vložkou krytou neprůstřelným sklem, umožňující rozhled v rozsahu 1,047 rad. Kruhový rozhled zabezpečoval periskop vysunovaný otvorem ve vrchlíku zvonu. V případě proniknutí nepřítele do blízkosti srubu mohl pozorovatel vyjmout vložku z pozorovacího otvoru a nahradit ji pancéřovým úchytem lafety lehkého kulometu vzor 26. Rychlo úchyt s bajonetovým uzávěrem umožňoval bleskové přemisťování LK vzor 26 z jednoho otvoru do druhého a tím plynulé postřelování okolí v celém rozsahu výhledu. Pozorovatel-střelec měl ve zvonu zásobu 20 zásobníků, tj. 400 ran, další přísun střeliva obstarával ruční výtah. Na závěr zbraně navazoval odpad nábojnic sve­dený pružnou trubicí do středu plošiny zvonu a odtud plechovou rourou do uza­vřené nádoby s vodou. V klidové poloze byl kulomet uchycen při stěně zvonu. Směrem do týlu měl objekt těžkého opevnění ve stěnách obvykle několik stří­len pro LK vzor 26. se stejnou lafetací jako ve zvonu. Tyto zbraně postřelovaly ne­přítele v případě jeho proniknutí chráněnou linií.
Lehký objekt vzor 36. typ A a B
O stavbě stálých pohraničních opevnění začal generální štáb čs. armády uvažovat krátce po změně politického klimatu v sousedním Německu, kde se v lednu 1933 dostal k moci Hitler a okamžitě naznačoval snahy o budoucí nadvládu, v Evropě. V srpnu 1933 vznikaly u zemských vojenských velitelství první opevňovací skupiny, v únoru přibyli do ČSR první francouzští poradci (čs. stálá opevnění byla budována podle francouzského vzoru) a v dubnu 1935 byla ustavena Rada pro opevňování. Do této doby se pevnostní stavby v ČSR nevyvíjely, až když čs. vojenská správa obdržela francouzskou dokumentaci, byly vypracovány první projekty lehkých objektů vzor 36. Typy A a B měly dvě v betonu modelované střílny pro lehký kulomet vzor 26. Palby byly výhradně čelní, zamířené na prostory u státních hranic. Vstup byl z týlu uzavíratelný plechovými dveřmi. Střílny bylo možno zakrýt pancéřovými 20 mm silnými deskami s pozorovacím průzorem. Nejmenší odolnost měl typ A - strop 50 cm, stěna se střílnou 50 cm, tylová stěna 20 cm. Typ B měl strop 50 cm, stěnu se střílnou 60 cm a týlovou stěnu 30 cm. Objekty byly řídce armovány.
Lehký objekt vzor 36. typ C
Tato betonová stavba měla tři betonové střílny pro čelní palbu, odkud bylo možno postřelovat velké prostory u státní hranice. Lehké kulomety vzor 26 byly i v těchto objektech umístěny na dřevěných střeleckých stolech, střílny bylo možno uzavřít pancéřovými posuvnými stěnami o tloušťce 20 mm, pro pozoro­vání sloužil průzor v desce. Vstup z týlu bylo možno uzavřít posuvnými plecho­vými dveřmi. Lehké objekty vzor 36 stavěla vojenská správa buď osamoceně, nebo na zvláště exponovaných místech ve shlucích. V žádném případě však netvořily souvislou linii jako později stavěné lehké objekty vzor 38. Krátce po postavení však vynikaly nevýhody těchto staveb, a proto bylo jejich další budování zasta­veno. V roce 1937 a 1938 obsazovaly tyto pevnůstky jednotky Stráže obrany stá­tu (SOS), které měly za úkol zadržet první útok nepřítele a poté ustoupit za linii hlavního opevněného pásma (HOP). Typ C se v našem pohraničí nachází celkem výjimečně. Strop byl z 50 cm tlusté vrstvy železobetonu, stěna se střílnou 60 cm, týlová stěna z 30 cm železo­betonu. Posádku tvořili vždy dva muži na jeden kulomet, čili čtyři až šest mužů na jeden objekt.
             
Lehký objekt vzor 37
Výstavbu pevnostní linie zadávala na základě výsledků nabídkových řízení jednotlivá sborová velitelství spolehlivým stavebním firmám, které zaručovaly kvalitní provedení prací ve sjednaných terminech i uchování vojenských infor­mací v tajnosti. Vojenská správa vyžadovala minimální pevnost železobetono­vých konstrukcí 450 kg/cm2 (45 MPa). Na exponovaných místech byly vystavě­ny tzv. zesílené objekty, které měly čelní stěnu a strop tlusté 100 cm, stěnu se střílnami 80 cm. Čelní stěna byla opatřena 100 cm silnou kamennou rovnaninou a obsypem, který objekt nejen chránil, ale i maskoval. Objekty v zesíleném pro­vedení byly odolné proti rážím do 150 mm, v normálním provedení do 100 mm. Na svažitých terénech byly objekty A i B výškově lomené, čímž se maximálně přimykaly k okolnímu terénu. Do vybavení objektů typu A, B, D a E patřily mj. i ruční ventilátory, které za bojové činnosti nasávaly vnější vzduch, a vzniklý přetlak uvnitř objektu vytlačoval zkažený vzduch mimo objekt.
 
  
Lehký objekt vzor 37, typ B
V tomto případě navrhli projektanti zapojení jedné ze střílen do boční palby, druhá pak postřelovala čelní palbou předpolí, hlavně terénní hřbety, úbočí a přístupové komunikace od hranic. Podle úhlu, který svíraly osy střílen, byly rozlišovány typy B 80, 90, 100 a podle situování střílny pro boční palbu (vlevo, vpravo) pak typy B 2 a B 1. Objekt měl dva periskopy, granátový skluz, ventilátor, střílnu na ochranu vchodu a zalomenou vstupní chodbičku s mřížovými a plnými pancéřovými vrátky. Strop a stěny se střílnou byly 60 cm tlusté, týlové stěny 50 cm, část čelní zdi pak 80 cm. Osádku tvořilo sedm mužů.
 
Lehký objekt vzor 37, typ D
Po konstrukční stránce jde o rozpůlený objekt typu A, který např. na vrchol­cích kopců nebyl plně schopen plnit palebné úkoly, takže byly postaveny dva objekty vůči sobě zrcadlově obrácené a označované jako D 1 a D 2. V normálním provedení měl strop a stěnu se střílnou tlusté 60 cm, čelní stěnu 80 cm a tý­lovou 50 cm. Ve směru od nepřítele byl opatřen 100 cm silnou kamennou rovna­ninou a obsypem. I zde byl periskop, ventilátor, granátový skluz a zalomený vchod. Palebný vějíř kulometu svíral 600. Posádku tvořili čtyři muži.
 
Lehký objekt vzor 37, typ E
I když byly střílny lehkých objektů orientovány do bočních paleb, bylo nutno (mimo objekty typu B) přímo v Iinii postřelovat ještě čelní palbou údolí vedoucí od hranic, řečiště a v neposlední řadě i komunikace. K tomu účelu sloužil typ E, který měl jednu univerzální střílnu, střeleckou místnost s periskopem a ventilá­torem, granátový skluz a zalomený vstup chráněný střílnou, mřížovými a plnými pancéřovými dveřmi. Strop i stěna se střílnou byly tlusté 60 cm, boční a týlová stěna pak 50 cm. Posádku tvořili čtyři muži. Celý objekt byl na bocích obložen 100 cm silnou kamennou rovnaninou a obsypán zeminou. Pro kryté přiblížení k objektu sloužil spojovací zákop.
Lehký objekt vzor 37. typ A
Je to nejcharakterističtější pevnostní objekt v našem pohraničí. Dokonce zá­ří 1938, kdy byly ukončeny veškeré práce na stavbě opevnění, jich bylo postaveno na 10 000. Podle zkratky ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací - byly lidově nazývány řopíky. Projekt byl vypracován celkem pro pět typů na přelomu let 1936-37. Úhel, který svírají osy střílen, udává navíc typy A 220, 200, 180, 160, 140 a 120. Objekt má dvě kulometná střeliště s univerzální celo litinovou střílnou, peri­skopy, ventilátor a zalomený vchod chráněný střílnou a mřížovými a plnými pancéřovými vrátky. Nedílnou součástí pro blízkou ochranu tvoří granátový skluz. V normálním provedení je strop a stěny se střílnami v tloušťce 60 cm, čel­ní zeď 80 cm, týlové stěny 50 cm. Ze strany od nepřítele je objekt chráněn 100 cm kamennou rovnaninou a záhozem. Posádku tvořilo sedm mužů. V linii těžkých opevnění „řopíky“ doplňovaly pěchotní sruby, v ostatních částech tvořily samostatné opevnění a linie byla stavěna v jednom až třech sle­dech.
Lehký objekt vzor 37. typ C
V pevnostní linii se nachází jen výjimečně, protože byl stavěn pro krytí hlu­chých prostorů nepostřelovaných z objektu lehkého opevnění, jako např. strží, hlubokých koryt potoku a podobně. Z jeho pomocné úlohy vyplynuly i rozměry a výzbroj. Stěna se střílnou pro lehký kulomet byla tlustá 50 cm, ostatní stěny 40 cm, vchodová partie 20 cm. Strop byl pouze z pozinkovaného plechu, který byl pokrýván vrstvou štěrku. Posádku tvořili tři muži. Zalomený vchod postrádal jakýkoli uzávěr.
 
 
 
           
 
Pěchotní srub IV. Třídy odolnosti
byl umístěn na předním okraji dělostřelecké tvrze v linii těžkých objektů. Je­ho hlavní zbraně - pěchotní a dělostřelecké - postřelovaly překážky a před­polí. Palebný vějíř svíral ve všech případech úhel 450. Podle taktických úkolů byly některé objekty stavebně připraveny pro montáž otočné kulometné věže. Sruby byly stavebně řešeny jako jednostranné nebo oboustranné - podle po­čtu kasemat s hlavními zbraněmi. Strop a čelní stěna měly tloušťku 350 cm (pa­třily tedy do IV. třídy odolnosti), týlové stěny a stěny se střílnami byly tlusté 150 a 125 cm. Ve střeše objektu byly osazeny 2 až 4 pancéřové zvony nebo kopule s tloušťkou stěny 300 mm. Některé objekty měly i dělostřelecké pozorovací zvony. V horním patře byly umístěny střelecké místnosti se zbraněmi, prostory pro munici, velitele objektu a spojaře. V dolním patře bylo sociální zařízení, nut­né agregáty, ubikace pro obsluhu, schodiště a nákladní výtah pro spojení s podzemím tvrze. Do diamantového příkopu před střílnami hlavních zbraní byl zpravidla zaústěn nouzový výlez pro hlídky a ženisty pro provádění nezbytných oprav po boji. Srub byl obložen 4 m tlustou kamennou rovnaninou a obsypán zeminou. Některé objekty byly opatřeny krycím maskovacím nátěrem.
           
 
Protitankové a protipěchotní překážky
zabraňovaly proniknutí nepřátelské živé síly a bojové techniky do vnitrozemí. Dělily se na intervalové, které přehrazovaly prostor mezi jednotlivými sruby, a na obvodové, které objekty obklopovaly. Překážky proti tankům byly v linii těžkých opevnění stavěny ve vhodných tankových terénech. Po předchozích zkouškách byla zvolena těžká překážka typu A, která byla sestavena z jedné řady ocelových jehel (nosník typu U zapuštěný do betonového prahu) a jedné řady ocelových rozsocháčů. Tyto prvky byly doplněny ostnatým drátem na podporách z betonářské oceli. Tato překážka byla v blízkosti pěchotních srubů doplněna protitankovým příkopem širokým 520 cm s dvoumetrovou železobetonovou stěnou. Trasy všech překážek a příkopy byly přímo postřelovány hlavními zbraněmi ve srubech. V lesních oblastech byly budovány pouze lehké tří· až šesti řadové překážky z ostnatého drátu. Při křížení silničních komunikací byly překážky zesilovány. Za mobilizace v září 1938 byly veškeré komunikace vedoucí od hranic přehrazeny a hlavní železniční tratě v hraničním pásmu ničeny.
Samostatný pěchotní srub 2. třídy odolnosti
patří k objektům s nejnižší odolností. Byly stavěny v lesních a horských oblastech, zvláště pak v Orlických horách, kde byly objekty i palebné průseky chráněny před přímou palbou nepřítele. Hlavní zbraně těchto objektů byly kulometná dvojčata vzor 37 a výjimečně též protitankové kanóny vzor 36. Vedlejší zbraně pak tvořily lehké kulomety vzor 26 pro postřelování týlu objektu. I tyto objekty měly dvě podlaží. V horním patře byl zalomený vstup chráněný střílnou, mříží a tlakovými pancéřovými dveřmi, střelecké místnosti, prostory pro munici a otvor v podlaze pro vstup do dolního patra. Zde byly ubikace pro posádku, studna, sociální zařízení a agregáty pro výrobu elektrické energie a filtrováni vzduchu. Objekt byl rovněž napojen na telefonní kabelovou síť, další spojení bylo tehdy používanou zemní telegrafií. Tloušťka stropu byla 150 cm, tloušťka čelní stěny k nepříteli 175 cm, stěny se střílnami měly 80 cm. Ze střechy vyční­val jeden zvon pro lehký kulomet s tloušťkou stěny 150 mm. Kamenná rovnani­na měla tloušťku 300 cm a celý objekt byl vhodně obsypán. Tyto objekty odolá­valy všem tehdy používaným zbraním. Boje ve druhé světové válce také proká­zaly, že pevnostní objekty byly těžko zasažitelné i při nasazení střemhlavých bombardérů.
Samostatný pěchotní srub I. třídy odolnosti
se nachází v lesních oblastech, kde nemohl být zasažen přímou dělostřelec­kou palbou, nicméně byl v hlavním směru předpokládaného nepřátelského úto­ku. Železobetonové konstrukce mají již silnější stěny než „arabské“ typy (odol­nost 1 a 2), a protože se vyskytují i odolností II, III a IV, patří do tzv. „římských“ typů. Strop je tlustý 150 cm, čelní stěna k nepříteli 175 cm, stěny se střílnami 100 cm. Čelní stěna je opatřena 3 m tlustou kamennou rovnaninou a obsypem. Hluché prostory v bezprostřední blízkosti srubu i diamantového příkopu před střílnami bylo možno účinně krýt spouštěním ručních granátů tzv. granátovými skluzy. Srub měl jeden až tři zvony pro lehký kulomet o síle stěny 200 mm. Po­kud se v okolí pevnostní linie vyskytovaly terénní nerovnosti, které nebylo mož­né přímo postřelovat, byly hlavní zbraně objektu (těžké kulometné dvojče a 4 cm kanón) doplněny o 9 cm minomet, který byl umístěn v dolním patře ob­jektu v samostatné střelecké místnosti. V tom případě pak většinu prostoru pa­tra zabíraly sklady minometné munice a dále pak ubikace, studna, sociální zařízení, agregáty. Horní patro obsahovalo zalomený chráněný vchod, střelecké místnosti, místnost velitele, spojaře a sklady munice.
Samostatný pěchotní srub II. třídy odolnosti
patří mezi nejčastěji se vyskytující pevnostní objekty na čs. hranicích, kde by­ly stavěny jako jednostranné nebo oboustranné. Při II. třídě odolnosti měly strop tlustý 200 cm, stěnu k nepříteli 225 cm a týlové stěny včetně stěn se stříl­nami hlavních zbraní pak 100 cm. Pouze v lesních oblastech byly sruby vyzbro­jeny jen kulomety vzor 37 sólo nebo v dvojčitém provedení, jinak měly tyto objekty jako hlavní výzbroj kulometné dvojče a protitankový kanón spřažený s těžkým kulometem. Ve střeše objektu byly zabudovány jeden až tří pancéřo­vé zvony se silou stěny 200 mm. Hlavní zbraně byly zaměřeny do palebné pře­hrady, tj. do boční palby. Ze zvonů nebo kopule bylo možno vést palbu do předpolí. Objekt byl dvoupodlažní, v horním patře byl zalomený vchod chráně­ný střílnou, mříží a dvěmi tlakovými pancéřovými dveřmi. Dále střelecké míst­nosti, sklady munice, místnost pro velitele objektu a spojaře a schodiště do dolního patra, kde byly ubikace, studna, sociální zařízení a agregáty na výrobu elektrického proudu a filtrování vzduchu. Čelní stěna byla opatřena 4 m tlustou kamennou rovnaninou a srub byl směrem k hranici opatřen obsypem, který ob­jekt nejen chránil, ale i maskoval.
Těžký kulomet vzor 1924
Tam, kde v linii lehkého opevnění terénní konfigurace vyžadovala mohutnější postřelování, montoval se ve střílnách místo lehkého kulometu vzor 26 kulomet těžký. Opět šlo o standardní zbraň československé armády, kterou si osádka přinášela s sebou při obsazování objektu. Těžký kulomet vzor 24 byl vyráběn v Janečkově zbrojovce (Jawa) podle vzoru starého rakouského kulometu Schwarzlose. V továrně se adaptovaly též původní kulomety na ráži 7,92 mm Mauser - měly označení vzor 7/24. Celkem měla armáda 7 141 kulomet obou vzorů. Těžký kulomet vzor 24 se uchycoval bez podstavce ve stejné lafetě jako LK VZ. 26. Tam, kde toto zařízení nebylo k dispozici, stavěl se kompletní i s trojnož­kou na dřevěné stolky. Zaměřování se provádělo obdobně jako u LK vzor 26, stej­ný byl i odpad nábojnic a ventilace. Obsluhu tvořili dva muži - střelec a poda­vač. Těžký kulomet vzor 24 byla robustní zbraň s vodním chlazením hlavně, což vyža­dovalo montáž nádrže s vodou pro doplňování chladiče. Zbraň bez podstavce měla hmotnost 22 kg., kompletní 40 kg. Rychlost střelby 560 ran za minutu, ku­lomet se zásoboval tkaným pásem s obsahem 100 nebo 250 nábojnic. Tuto za­staralou zbraň měl postupně nahradit těžký kulomet vzor 37.
Těžký kulomet vzor 1937
Hlavní kulometnou výzbroj objektů těžkého opevnění tvořily těžké kulomety vzor 37 v jednoduché (zbraň D) nebo dvojité montáži (zbraň M). Boční přehradná palba z těchto zbraní se vedla z pancéřových střílen kasemat „pod batonem“. Buď zde montovali kulomety samotné, nebo vedle nich též smíšené dvojče ­ PT kanón a TK vzor 37 (zbraň L 1). „Pod pancéřem“ neboli v pancéřových kopu­lích se umisťovaly zbraně D a M tam, kde to vyžadovaly terénní poměry. Pancé­řové kopule byly zapuštěny do stropu objektu. Ve výrobě byly též otočné pan­céřové věže s dvojicí TK VZ. 37, ale ani jedna z plánovaných osmi se na místo určení již nedostala. Těžký kulomet VZ. 37 se ve střílně upevňoval v lafetaci umožňující přímé (dale­kohled) či nepřímé (pal. náčrt) míření, odpad nábojnic mimo objekt, přičemž zbraň obsluhovali dva muži - střelec a nabíječ. Zásoba munice v objektu činila 40 000 nábojů u srubů „arabských“ a 80 000 u „římanů“ (na hlaveň). Těžký kulomet vzor 37 byl vyvinut a vyráběn Zbrojovkou Brno a v září 1938 jich měly těžké objekty 1 087, dalších několik set tvořilo výzbroj objektů lehkého opevnění. TK vzor 37 měl vzduchové chlazení, ráži 7,92 mm, rychlost střelby 550/750 ran za minutu, vážil 19,1 kg a zásoboval se kovovými pásy se 100 nebo 200 náboji.
           
 
 
Vchodový objekt IV. Třídy odolnosti
Nejodolnějšími prvky obrany v pevnostní linii byly dělostřelecké tvrze tvoře­né soustavou pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minomet­ných věží (otočných). Objekty byly v podzemí vzájemně propojeny chodbami a na povrchu byly obklopeny soustavou překážek. Na rozdíl od francouzské koncepce zajišťoval vstup do podzemí pouze jediný objekt postavený jako celá tvrz ve IV. třídě odolnosti a umístěný vždy na odvrácené straně svahu směrem do vnitrozemí, aby byl chráněn před přímým ostřelováním. Stěny a strop byly tlusté 350 cm, stěny se střílnami 125 cm. Z objektu vyčnívala jen přední část s vjezdem do podzemí, vchodem pro posádku, střílnami a dvěma pancéřovými zvony. Zbytek byl zapuštěn do svahu. Vlastní vstup byl chráněn mříží, dále vy­souvacími vraty a plynotěsnými vraty. Za nimi byl prostor, kde se materiál pře­kládal z automobilů na vozíky polní železnice a rozvážel dále do skladů tvrze. K objektu vedly z vnitrozemí zásobovací komunikace dlouhé až 5 km. V horním patře objektu byly kasematy, překladiště, vjezd, kontrola vchodu, v dolním pak sociální zařízení, ubikace obsluhy strojního zařízení, filtry, sklad munice a mo­hutná potrubí pro přívod čerstvého vzduchu do nitra tvrze.
 

Evropské pevnosti a opevnění

 
Belgie.                                                                      
Belgická vojenská správa, poučena průběhem počáteční fáze první světové války, kdy Německo porušilo belgickou neutralitu a přes Belgii zaútoči­lo na Francii, rozhodla od roku 1930 opevnit své hranice. Pevnostní linie využí­vala modernizované staré pevnosti i přírodní překážky, hlavně však takzvaný Albertův kanál mezi řekami Maasou a Šeldou. Linie byla dlouhá zhruba 130 km a bylo na ni vybetonováno na 120 objektů. Zvláštní zařízení chránila i mosty a systém byl doplněn překážkami proti tankům. Největší a nejlépe vyzbrojenou belgickou pevností byla Eben Emael, stavěná v letech 1932 až 1935. Obsahovala 18 pěchotních a dělostřeleckých objektů, otočných střeleckých věží i postavení velkorážních protileteckých kulometů. Německý útok na tuto pevnost začal 10. května 1940. Poprvé v historii vojenství útočník nasadil kluzáky, kterými na povrch stopatnáctihektarové tvrze dopravil výsadkáře i s vojenskou technikou. Později se německý velitel výsadku vyjádřil, že pro Němce bylo velkým štěstím, že Belgičané nepřevzali zkušenosti česko­slovenských odborníků a povrch tvrze neopatřili překážkami proti pěchotě. Tak­ to byla pevnost dobyta za 36 hodin. Dnes je z ní památník a je otevřena pro veřejnost. Na obrázku vidíte vchodový objekt zmíněné tvrze.
Finsko - Mannerheimova linie.
Finsko opevnilo hranici jen na jihu, v tak­zvané Karelské šíji, kde sousedilo se Sovětským svazem. Stavitelé opevnění pl­ně využili vhodný terén s velkým výskytem jezer, bažin, vodních toků a lesů. Obranná linie byla značně hluboká (až 60 km) a skládala se z předpolí, dvou hlavních postavení a týlového pásma. Vlastní opevnění bylo kombinací zesíle­ných krytých polních postavení pro kulomety a děla, polních postavení a žele­zobetonových bunkrů pro kulomety a děla. Odolnost opevnění, zejména železo­betonových objektů, byla vysoká. Opevnění se osvědčila v obranných bojích rusko-finské války v zimě 1939 až 1940. Útok sovětských vojsk tehdy skončil totálním neúspěchem. Teprve na ja­ře roku 1940 byla linie prolomena, díky přesile živé síly, ovšem za cenu obrov­ských ztrát pro sovětskou stranu. Bývalá Mannerheimova linie se nyní nachází na území SSSR. Na obrázku je znázorněn kulometný objekt pro postřelování pevniny mezi dvěma jezery.
Francie - Maginotova linie.
Legendární Maginotova linie byla budována v letech 1928 až 1939 v délce 450 km od švýcarských hranic až po hranice Bel­gie jako ochrana před případným německým útokem. Šlo o mohutný komplex železobetonových objektů s děly a kulomety, doplněný velkým množstvím pě­chotních a dělostřeleckých tvrzí, které tvořily páteř ochrany. Celá linie obsahu­je asi 5800 objektů, z toho 49 tvrzí, 296 dělostřeleckých srubů, 3 216 objektů pro kulomety, 472 bunkry na protitankové kanóny, 936 pevnůstek pro děla a kulo­mety, 222 menší objekty k ukrývání, 94 pozorovatelny a 205 speciálních objektů pro spojení. Bylo vyraženo přes 100 km chodeb, na stavbě pracovalo asi 15 000 dělníků a techniků a bylo přemístěno přes dvanáct miliónů kubických metrů horniny. Maginotova linie se však nakonec ukázala neúčinnou, neboť Němci zaútočili z jiného směru (stejně jako za první světové války přes Belgii). Nicméně tuhé boje o Maginotovu linii probíhaly v druhé polovině roku 1944, kdy ji dobývaly americké jednotky. Tentokrát v ní ale byli ukryti Němci. Nyní je většina zacho­valých tvrzí využita jako muzea pro turisty a některé dosud slouží francouzské armádě. Na obrázku je vchodový objekt do dělostřelecké tvrze s názvem Hackenberg.
Francie - opevnění proti Itálii.
Z obavy před možným obejitím Maginotovy linie z jihu opevnila Francie i hranice s Itálií. Vzniklo tak opevnění od švýcar­sko-německé hranice až po Středozemní moře. Zde se však v žádném případě nejednalo o souvislou linii, nýbrž o jednotlivé vyzbrojené body odporu. Protože opevnění mělo probíhat v divokém alpském terénu a ve značné nadmořské výš­ce, tyto skutečnosti nutily stavitele vybavit objekty účinným elektrickým vytá­pěním, a hlavně zajistit přístupové komunikace pro zásobování. Výhodou však bylo, že v takovém terénu stačilo bránit jen přístupy k údolním komunikacím a horské průsmyky. Z toho důvodu také bylo přikročeno k modernizaci starších pevností z konce 19. a začátku 20. století, které byly doplňovány novými objekty a moderními fortifikačními prvky. Celý záměr nebyl do června 1940 splněn, a tak ještě dnes je možno v Alpách spatřit nedokončené objekty či uložené pancéřové zvony, případně masívní minometné střílny určené k zabudování. Za druhé světové války na tato opevnění bez úspěchu útočili Italové. Pevnosti jsou dodnes v provozuschopném stavu, včetně těžkých zbraní a vnitřního technologického vybavení. Na obrázku je dělostřelecký srub tvrze Castillon v Alpách.
Holandsko.
Přes svoji neutralitu také Holandsko zabezpečovalo své hranice pomocí pevnosti. Od roku 1935 byly budovány celé pevnostní linie, které hojně využívaly přirozené přírodní překážky, hlavně pak vodní toky a kanály. Součas­ně byla modernizována i stará opevnění z první světové války. Předpokládá se, že tehdy Holanďané postavili asi 2500 různých železobetonových objektů, a to většinou pro kulomety. Objekty určené pro protitankové kanóny byly stavěny pro ochranu důležitých mostů a hrází. Holandské pevnosti nevynikaly velkou odolností a většinou měly jen jedno podlaží. Posádka čítala 13 mužů, a protože Holandsko nemělo dostatek pev­nostní výzbroje, hodnota opevnění byla iluzorní. Pořád se přece jen spoléhalo na statut neutrálního státu. Při útoku německé přesily 10. května 1940 bylo opevnění proraženo, nepřítel se brzy zmocnil důležitých nepoškozených mostů a záhy obsadil celou zemi. Na obrázku je kulometný objekt u Kornwerderzandu s charakteristickým maskováním. Je postaven na umělém návrší na břehu řeky Ijsel meer.
Jugoslávie.
Také Jugoslávci byli nuceni opevňovat své území, a to převážně proti Itálii. Opevnění se táhla od Rakouska až po Rijeku. Nejsilnější opevnění využívalo horský terén, přičemž pevnostní linie byla zesílena několika tvrzemi. V průběhu času Jugoslávci ve snaze chránit hlavní město Bělehrad opevnili hranici s Rakouskem, Maďarskem, Rumunskem i Bulharskem. Posléze byly opevňovací práce zahájeny i na hranicích s Albánií a Řeckem. Na jadranském pobřeží byly chráněny obchodní a válečné přístavy. Jugoslávská opevnění byla konstruována na vedení bočních kulometných pa­leb, přičemž na konstrukci se podílela i naše Škodovka. Dělostřelecké sruby se vyskytovaly jen málo. V době útoku na Jugoslávii (duben 1941) nebylo opevně­ní ještě dokončeno ani plně vyzbrojeno. Bylo proto v krátké době poraženo a útočník postupoval do nitra země. Na obrázku je kulometný objekt na hranici s Itálií.
Německo - Atlantický val.
Po porážce Francie začalo německé velení vážně uvažovat o obraně atlantického pobřeží. Již v roce 1940 začaly probíhat dílčí práce a v roce 1942 se akce rozběhla naplno. Začal se budovat Atlantický val, což bylo betonové opevnění sahající od mořského pobřeží u polárního kru­hu přes Dánsko, Holandsko, Belgii a Francii až po Španělsko. Většinou se ne­jednalo o souvislou linii, ale pás obranných uzlů různé odolnosti, dlouhý bezmá­la 4 000 km. Budovalo jej do roku 1944 asi sto padesát až sto sedmdesát tisíc pracovníků. Skládal se z železobetonových pozorovatelen, objektů pro kulome­ty a protitankové kanóny, ale hlavně z mohutných staveb, které v sobě ukrývaly děla různých ráží k ostřelování moře. Největší objekty byly vybudovány pro dě­la ráže 400 mm. Nevýhodou však bylo, že zejména dělostřelecké zbraně pochá­zely z výstroje různých evropských armád a tudíž se v mnohých případech vyskytoval nedostatek munice. Navíc ani posádky těchto děl nepatřily k elitním jednotkám. Atlantický val je silně poznamenán tehdejší bojovou činností, nicméně stále je velkým lákadlem pro turisty. Malé pevnůstky, postavené na písečných bře­zích, však pomalu, ale jistě pohlcuje moře. Na obrázku je jeden ze čtyř srubů dělostřelecké baterie Lonques Sur Mer pro kanón ráže 155 mm.
Německo - opevnění východní hranice.
Mezi řekami Odrou a Wartou, tedy v místech, kde bylo od německo-polské hranice nejblíže k Berlínu, posta­vili Němci v letech 1925 až 1941 takzvaný Meziříčský opevněný rajón. Jeho kří­dla se opírala o přírodní překážky a vlastní linie byla postavena v několika pásmech. Objekty prvního pásma byly v podzemí a byly vzájemně propojeny sítí chodeb. Byly zde také vybudovány sklady a kasárna. Délka opevnění činila asi 50 km, hloubka až 30 m. Povrchové objekty měly střílnu pro kulomet, posád­ka byla kryta pancéřovou deskou. Ve střeše srubu bylo zpravidla vyústění hlav­ně minometu, pozorovací zvon a pancéřový zvon pro kulomety. Dělostřelecká výzbroj však zcela chyběla, jen děla menších ráží byla ukryta v izolovaných ob­jektech druhého a třetího sledu. , Mezi Meziříčským rajónem a Baltem se nacházel takzvaný Pomořanský val, dlouhý bezmála 257 km, stavěný v letech 1934 až 1939. Byl posílen v závěru vál­ky (v letech 1944 až 1945), přičemž opevnění využívalo přirodní překážky, zejmé­na jezera a lesy. Jeho železobetonové objekty různých velikostí i odolnosti byly vesměs vyzbrojeny kulomety pro čelní palbu. Protitankové překážky zde tvořily betonové „ježky“, dovezené z našich pohraničních opevnění. Opevnění na Odře bylo stavěno v letech 1925 až 1939, avšak mělo jen málo objektů (převážně kolem Vratislavi). U objektů stavěných v roce 1939 již byly použity prvky z ukořistěných československých opevnění (například pancéřové zvony, střílny pro kulomety, vchodové střílny či tlakové pancéřové dveře). Na obrázku je znázorněn mezilehlý pěchotní srub z Meziříčského opevněného rajó­nu u obce Wysoka.
Německo - Západní val (Siegfriedova linie).
Na německé západní hranici byl v letech 1936 až 1939 vybudován takzvaný Západní val, údajná protiváha Maginotovy linie. Jeho délka byla zhruba 600 km, hloubka obrany 30 až 80 km. Západní val se skládal z velkého množství železobetonových objektů různých tvarů i určení, přičemž jejich hustota byla až pět objektů na jeden kilometr. V předpokládaných směrech útoku byly vystavěny vícepodlažní pěchotní sruby a v nejsilnějších částech opevnění byly vybudovány dělostřelecké tvrze s roz­sáhlým podzemím. Jako překážka byla poměrně hojně využívána jižní část řeky Rýna. Pevnostní objekty byly železobetonové, se značným množstvím pancéřových prvků. Zvláštností německých objektů bylo využívání celých pancéřových stěn tloušťky 100 mm se střílnou pro kulomet a pozorovacím průzorem. Ve vhodném terénu Němci postavili překážky proti tankům, takzvané dračí zuby, což byly že­lezobetonové kolmé jehlany různé výšky, zakotvené v pěti zdvojených řadách v betonovém roštu. Celým systém byl navíc propleten ostnatým drátem. V současné době se na území Německa zbytky této linie vyskytují jen spora­dicky (jedná se o důsledek útočných operací Spojenců za druhé světové války), takže k jejich nalezení musí milovníci starých opevnění vynaložit značnou ná­mahu. Na obrázku je bojové stanoviště se dvěma pancéřovými zvony a pozoro­vací kopulkou, které bylo umístěno poblíž brodu přes řeku Haksendorf.
Polsko - opevnění proti Východnímu Prusku.
Poláci opevňovali i sever­ní hranici, sousedící s Východním Pruskem. Pro severní opevnění bylo využito několik starých frontových pevností z 19. století a modernizovaných před první světovou válkou, navíc pak bylo přikročeno k výstavbě nové pevnostní linie. Ta však byla v době vypuknutí druhé světové války ještě rozestavěna. Těžké objekty se stavěly na vhodných přístupových směrech, například ve dvou sledech u Nowogradu na řece Narvě. Poměrně rozsáhlá linie lehkých ku­lometných železobetonových objektů byla postavena severně od města Mlawa. Těžké objekty byly palebně konstruovány pro boční ostřelování lehkými i těžkými kulomety, bylo však možno použít i plamenomety. Sruby byly jednopodlaž­ní, s jedním až třemi zvony o tloušťce stěn do 10 cm. Lehké objekty byly jen krytá kulometná střeliště bez pancéřových prvků. Když Němci zaútočili na Polsko, neměli ještě zkušenosti s dobýváním pev­ností. Proto byl jejich útok zastaven, i když kompletní 21. pěší divizi v sile 17 000 mužů čelilo jen 700 Poláků. Obránci pevnosti opustili až tehdy, když Němci za­čali linii obcházet po bocích a posádkám hrozilo obklíčení. Na obrázku je jednostřílnový objekt pro kulomet severně od Mlawy.
Polsko - opevnění ve Slezsku.
Polská opevnění patřila v Evropě k nejslab­ším a konstrukčně k nejjednodušším. Výstavba opevnění byla zahájena v roce 1933, ale omezené možnosti dovolily výstavbu jen na nejdůležitějších místech, jako například v Horním Slezsku. Opevnění bylo tvořeno takzvanými obrannými uzly, rozmístěnými zhruba po 40 km. Jednalo se o shluky železobetonových ob­jektů s různými konstrukčními prvky, zejména o pozorovatelny a kulometné ob­jekty. Jen na nejdůležitějších místech stály pěchotní sruby, doplněné kasema­tami pro polní děla, případně speciální čtyřstřílnové dělostřelecké sruby pro dvě polní děla ráže 75 mm. Kulometné objekty měly tloušťku zdi a stropu 100 až 200 cm, střílny byly celolitinové, s lafetami pro těžký kulomet. Značná část pev­nůstek byla opatřena pancéřovým zvonem pro lehký kulomet a měla navíc dvě podlaží a nejnutnější vzduchotechnické vybavení. Spojení bylo zajišťováno ka­belovou sítí. V linii se občas vyskytovaly i klamné objekty. Celkem bylo ve Slez­sku postaveno 140 pevnostních objektů. O slezská opevnění se v roce 1939 nebojovalo, neboť útočící německá armá­da obešla linii na severu a posádky pevností v obavě před zajetím pevnosti opustily. Proto jsou objekty dodnes nepoškozené, se zachovalým vnitřním vy­ bavením. Na obrázku je dělostřelecky srub, který byl součástí obranného uzlu Bobrowniki v Horním Slezsku.
Řecko - Metaxasova linie.
Řecko své hranice převážně opevnilo v horna­tém terénu na severu země. Byla to takzvaná Metaxasova linie, dlouhá zhruba 300 km. V letech 1936 až 1941 zde bylo zbudováno 1 200 opevnění. Objekty byly železobetonové, tloušťka stěn 0,6 až 2 m. Vzhledem k horskému terénu zde byla převážně použita výzbroj pěchotní, ale také minomety, děla a protiletadlové ku­lomety. Na hranici s Albánií mělo Řecko jen polní postavení. Toho 27. 10. 1940 využili Italové a z této strany na Řecko zaútočili. Řecká armáda útok odrazila a dokon­ce útočníky pronásledovala. Na pomoc Italům zahájila německá armáda útok ze severu. Probíhaly tvrdé boje a útočník musel likvidovat jednotlivé pevnůstky. Jen slabší dělostřelecká výzbroj obránců způsobila, že Němci také nebyli odra­ženi. Některé tvrze však odolaly až do kapitulace Řecka a Němci ocenili hrdin­ství obránců tím, že si řečtí důstojníci mohli při odchodu do zajetí ponechat osobní zbraně. Na obrázku je kulometný srub tvrze Rupesko v nadmořské výšce 1 828 m.
SSSR - Molotovova linie.
Po obsazení části Polska Sovětským svazem za­čala sovětská armáda okamžitě budovat novou linii. Stavební práce byly zahá­jeny na čáře Kaunas – Osowiec - Kamenec Podolski. Délka byla asi 1 300 km. Literatura uvádí, že bylo postaveno celkem 2 500 objektů různé technické úrov­ně. Nacházely se zde moderní objekty s lafetací a vzduchotechnikou vedle ob­jektů použitelných jen pro krytí kulometů a polních děl. Práce byly přerušeny v červnu 1941, kdy byl Sovětský svaz napaden. Prudký útok wehrmachtu nedo­končená Molotovova linie nezachytila ani nezpomalila. Boje se většiny objektů ani vážně nedotkly, což se tragicky projevilo při obraně na druhé Stalinově linií. Pro úplnost je možno dodat, že 26. června 1941 se bojů o tato sovětská opevně­ní zúčastnila i jednotka Slovenského státu. Po skončení druhé světové války a následném vyrovnání polských hranic se část objektů dostala na polské území (na řece San), ale ty při ústupu sovětská armáda zničila. Na obrázku je zachycen jednopodlažní objekt u obce Kalniko­wo.
SSSR - Stalinova linie.
V letech 1931 až 1934 byla vybudována na Ukraji­ně a v Bělorusku takzvaná Stalinova linie, řetěz obranných uzlů a opevněných prostorů na čáře Karelie – Pskov – Minsk – Kyjev - Tiraspol. Uzly odporu byly od sebe vzdáleny 7 až 20 km a mezery byly vyplněny polním opevněním. Uzel obrany byl široký do 10 km, hluboký 5 až 10 km. Hlavní objekty byly vícepodlaž­ní železobetonové, střelecké místnosti ukrývaly lafetované protitankové kanó­ny, lehké a těžké kulomety. Dále byla zbudována lehčí železobetonová palebná stanoviště pro kulomety s kanóny, a navíc i otevřená polní palebná postavení. Po agresi Sovětského svazu proti Polsku se však tato linie dostala do hlubo­kého týlu. Proto v roce 1940 byly zahájeny práce na nové, takzvané Molotovově linii, do které byla přesunuta výzbroj z linie předcházející. Že to byla velká chy­ba, se Sověti přesvědčili již v roce 1941, kdy Hitler porušil svůj pakt se Stalinem a Sovětský svaz napadl. Wehrmacht snadno prorazil Molotovovu linii a lehce překonal i málo vyzbrojenou linii Stalinovu, přestože byla dokonalejší. Nicméně některé objekty sovětští vojáci bránili statečně, doslova do posledního muže. Na obrázku je dvoupodlažní pěchotní srub u vesnice- Babinje.
Švýcarsko.
I neutrální Švýcarsko budovalo před druhou světovou válkou svá opevnění. Vysokohorský terén umožňuje případný útok konvenčními zbra­němi jen údolími a řekami, případně průsmyky. O švýcarská opevnění se v důsledku respektované neutrality nemuselo bojovat a po válce byla ještě moder­nizována. Dnes jsou důležitou součástí obrany země. Dokonalé komunikace v horských údolích je možno v krátké době přehradit připraveným zařízením, uzávěry údolí jsou hotovy a z tvrzí, mistrně ukrytých ve skalních masívech, je možno vést účinnou dělostřeleckou palbu. Zahraniční vo­jenská literatura uvádí, že v opevnění je možno umístit třetinu počtu švýcarské armády. Vzhledem k současnému využití pro obranu země není o švýcarských opev­něních mnoho známo. Na obrázku vidíte dělostřelecká kasemata pro 7,5cm ka­nón tvrze Vallorbe, severně od pohoří Jura.