Jak nabarvit a ozdobit HP
Model historické plachetnice, má-li být historicky co nejvěrnější, nemůžeme nabarvit, jak nás napadne. Nesmíme si také vzít za vzor dnešní plavidla. V různých dobách byl nátěr lodního tělesa barevně různý, podle toho, jakých nátěrových hmot se k němu použilo. Hned ze začátku je třeba říci, že téměř až do 19. století bylo zbarvení lodí individuální, podle vkusu majitele nebo kapitána. Víme však, čím se jednotlivé částí lodí natíraly a jaký barevný vzhled tedy asi měly. V detailech ovšem bude naše práce opravdu tvůrčí. Lodní trup pod KVR bylo třeba především chránit před ničivými účinky mořské vody a vodního červotoče, nazývaného šášeň lodní a také obrostem mořskými travami (algami) a mušlemi, jež značně zvyšují odpor trupu, a tím snižují rychlost lodi. Nutnost této ochrany vyvstala, když se začaly stavět velké námořní lodi, které se už nedaly snadno vytahovat na břeh jako veslice a zůstávaly trvale na vodě. Nátěr trupu závisel pak na představách lodních stavitelů a majitelů o tom, čím by bylo možno lodní dřevo co nejlépe konservovat a zamezit obrostu. Zkušenosti vynalézavých jednotlivců pak přejímali jiní.
První velkou plachetní lodí byla středověká koga a první způsob konservování lodního dna bylo opalování ohněm, což dalo podvodní části trupu téměř černou barvu. Nad KVR byly zpočátku spáry mezi plaňkami jen ucpány koudelí a zality smolou. Brzy však začali stavitelé lodí natírat celý trup dehtem z dřevěného uhlí, čímž lodní dřevo dostalo tmavohnědý, skoro černý nádech. Na modelu jej lze napodobit mořením dřeva na tmavý ořech dříve, než s ním začneme pracovat, anebo mořením hotových planěk dříve, než je začneme lepit na kostru. Dehet se stal základem několika směsí, jež se vyvinuly během novověku. Jestliže do něho na ochranu před červotočem přimísili síru, dostal trup pod KVR šedožluté zabarvení a když později použili místo síry olovnaté běloby, zbarvil se špinavě bíle. K nátěru trupu nad KVR se používalo řídkého dehtu s příměsí vosku a terpentýnu, což dalo dubovému dřevu barvu sieny pálené. Jestliže do dehtu přimísili lůj, olověnou bělobu, síru a rybí tuk anebo olej s vápnem, dostal trup barvu okrovou až zelenou. 
Jinou hmotou užívanou často k nátěru trupu nad čarou ponoru byla tzv. harpýza (Harpüse), Byla to vařená a scezená borová a jedlová pryskyřice. Ta po čase dávala lodnímu dřevu kaštanově hnědé zabarvení. Pod všemi těmito nátěry bylo vidět léta dřeva. U nepojízdného modelu lze dosáhnout věrného napodobení jen u trupů plaňkových (ne blokových a z vrstvených prkének), je-li dřevo mořené na příslušný barevný tón různě silným roztokem mořidla, ohlazeno brusným papírem a natřeno bezbarvým matným lakem. Má-li však model plout, nutno užít pro impregnaci horké (ne však vařící se - nebezpečí ohně!) fermeže a nátěr po zaschnutí opakovat. Nátěry lesklým lakem, jak často na modelech vidíváme, jsou nerealistické. Tradičním námětem modelářů jsou Kolumbovy lodi. Tak jako neznáme jejich přesnou podobu, nevíme ani, jak byly zbarveny. Jakýmsi náznakem může být model katalánské nao z r. 1450, jejíž trup byl patrně ponechán v přírodní barvě dřeva, byl tedy nejspíše tmavohnědý. Přechodná stěna mezi nástavbou a trupem na zádi má stopy libovolně volené barevné ozdoby. Zábradlí nese stopy červeného nátěru a okraj stožárového koše má červený klikatý vzorek s tečkami v rozích. Obrázky portugalských lodí z počátku 16. století ukazují bělavou barvu podvodní části trupu, pocházející od způsobu impregnování a zpevňování lodního dna, který Portugalci převzali od Číňanů: na plaňky přilepili tenkou vrstvu dřeva tmelem z vápna a rybího tuku a tu potřeli směsí vápna a oleje. Čínské lodi měly takových vrstev až pět.
V 17. století se užívalo k nátěru trupu směsi z hovězího loje, sazí, síry a rozemletého dřevěného uhlí (tzv. ongel), což dalo trupu špinavě šedé zabarvení. Podélníky na trupu, kolmé výztuhy a žebřiny galionového koše byly temně hnědé, kobylice téměř černé. Paluby byly ponechány v přírodní barvě, avšak palubní zařízení, jako vratidla, pacholata, lešnice či úvazníky apod. a také zábradlí bylo napuštěno dehtem a mělo tudíž barvu světle nebo tmavě hnědou, podle toho, užilo-li se dehtu řidšího nebo hustšího. U modelu dosáhneme podobného zbarvení mořením dřeva na příslušný odstín. Jestliže jsme však k jejich zhotovení použili překližky, stačí jen nátěr fermeží. Vnitřní strana brlení měla u obchodních lodí stejnou barvu jako ostatní trup.U válečných lodí byla však natřena šarlatově rudou barvou, aby na ní nebylo vidět skvrny od krve, která v tehdejších bitvách tekla opravdu proudem. Rovněž i zárubně střílen a vnitřní strana a okraje jejích poklopů byly natřeny rudě, kdežto vnější strana měla barvu trupu. K těmto nátěrům lze použít fermežových barev. Děla byla natřena černě a jejich monogramy žlutě, kdežto lafety červeně; pokud byly natřeny jen dehtem, byly tmavohnědé. 
Kotvy byly černé, ale horní příčné břevno mělo temně hnědou barvu. K nátěru všech těchto součástí se hodí fermežová barva, kterou u kovových částí nanášíme na základní antikorozní (suříkový) nátěr. Stěžně a ráhna byly u kog ozdobeny vzorkem. Od 15. do 18. století měl nátěr kulatin především konservační účel. Byly pravděpodobně napuštěny dehtem, tedy temně hnědé, někdy harpýzou, do níž se přidala síra, což jim dodalo světlehnědý tón a k tomu i lesk. Máme-li kulatiny z tmavšího dřeva, z jakého se vyrábějí různé lišty pro domácnost, stačí k dosažení stejného barevného efektu nátěr horkou fermeží. Pevné lanoví (stěny, upínačky a příčky lanových žebříků) bylo natřeno dehtem a mělo barvu skoro černou. Věrného napodobení dosáhneme, moříme-li nitě, z nichž lanoví zhotovujeme, na černý ořech, protáhneme po uschnutí několikrát parafínem (kusem svíčky) a nahřejeme nad plamenem nebo horkou plotnou, aby se rozpustil a do lanka vpil. Pohyblivé lanoví, jímž se ovládala ráhna a plachty, bylo ponecháno v přírodní barvě. Plachty byly u kog pestré, červené a hnědé nebo byly sešity z různobarevných pruhů, takže byly červenobílé nebo zelenobílé. Dlouho se udržel zvyk zdobit je vzorky nebo erby a symboly. Takto vzorkovaných plachet se užívalo jen za krásného počasí, hlavně však v bitvě: podle nich poznávali bojovníci vojevůdcovu loď. Účelem byla tedy signalizace, kterou po vynalezení dalekohledu převzal systém vlajek, červené kříže na plachtách měly portugalské lodi v 15. století; na obrázcích z 16. století už je vidět není. V novověku se užívalo plachet s hnědavým odstínem. Když se'plavba rozšířila i do Tichého oceánu a prodlužovala se třeba na léta, bylo nutno hledat dokonalejší a trvanlivější ochranu lodního dna. Portugalci jako první zavedli v r. 1670 pobíjení podvodní části trupu plechem, zprvu olověným nebo zinkovým, což dalo trupu světlešedé zabarvení, jež napodobíme fermežovou barvou. Protože však olovo a zinek podléhaly v mořské vodě rychle korozi, nahradili je Angličané v r. 1761 mědí a někdy i mosazí. Na kolorovaných kresbách francouzského lodivoda Le Testu z 16. století je zpodobeno 75 lodí a každá je jinak nabarvena. Trup je ponejvíce hnědý nebo okrový- podle toho, jak hustého dehtu se použilo - a na něm jsou tmavohnědé až černé pruhy sahající až pod nejspodnější podélník. Samotné podélníky jsou modré nebo žluté. Na nástavbách se střídají žluté, růžové, modré, zelené a bílé pruhy. Galerie jsou zdobeny goticky tvrdými geometrickými vzorky, např. střídavě bílými a zelenými trojúhelníky. Tak asi byl vyzdoben Pelikán, pozdější Golden Hind Francise Drakea.
L. Arenhold popisuje barevný nátěr lodí 16. století takto: Pod střílnami byl černý, nad nimi žlutý, zábradlí bylo ponejvíce světlemodré nebo tmavomodré, někdy zlacené. Horní okrouhlé střílny byly lemovány pozlacenými věnci. Stěžně byly natřeny žlutou barvou, přes niž byly vedeny černé pruhy. Čeleny a ráhna byly černé. Předchůdkyně fregaty - fleuta a pinaysa 17. století - nebyla barevně chudší a navíc se vyznačovala bohatou figurální a reliéfní ornamentikou, která ozdobu měnila přímo v nádheru. U holandských lodí té doby byly stěny nástaveb stavěny klinkerovým způsobem a měly barvu olivovou až tmavozelenou. Anglické a francouzské lodi měly i nástavby stavěny kravelovým systémem a byly natřeny černě nebo tmavomodře. Francouzi jim dávali světlemodrý odstín. Trupy těchto lodí byly vesměs hnědé a podélníky tmavohnědé.
Ozdoby na přídi a hlavně na zádi byly někdy pozlaceny (nikdy postříbřeny), ale protože to bylo velmi drahé, nahrazovalo se zlato žlutou barvou. Lidským a zvířecím figurkám se dávaly přírodní barvy, což právě vytvářelo nesmírnou pestrost a živost. Na přídi byla tzv. galionová figura, jež symbolizovala jméno lodi nebo vlastnost, kterou přáli lodi a její posádce. Např. na holandských lodích byl symbolem odvahy a síly lev, jehož tělo bylo natřeno červeně, avšak hříva, drápy a konec ocasu pozlaceny. Zadní kastel se skládal z několika nástaveb stoupajících stupňovitě k zádi a tvořících několika palub nad sebou. Přepážky, jimiž byly tyto nástavby ukončeny a uzavřeny, měly barvu světlehnědou, zelenou, šedou nebo tmavočervenou. Rámy oken a dveří v nich byly však od ostatní stěny vždy odlišeny tmavším tónem barvy. K úplnosti dodejme - ač to bude mít praktický význam jen pro nemnohé modeláře - že vnitřní stěny kajut byly natřeny zeleně. Na horním záďovém zrcadle se v ornamentálním barokním orámování obrazově a barevně zpodoboval název lodi. Příkladem celkem chudé výzdoby může být zrcadlo lehké fregaty Berlin z roků 1674. Mělo modrý podklad á na něm znak města Berlína - černého medvěda v bílém poli, nad nímž byl kurfiřtský klobouk. Orámování mělo podobu žlutých a zlacených hermelínových draperií. Pro utvoření názoru, jak taková ornamentika zvyšovala náklady na stavbu lodi, stačí uvést, že u lodi Prince Royal z roku 1610 stály řezbářské práce přes 440 liber Šterlinků a malby a zlacení přes 860 liber št., což v tehdejší chudé době bylo veliké jmění. Jsou-li na plánku modelu, který stavíme, figurální ozdoby, nezbývá nám nic jiného, než vzít špalík lipového dřeva a ostrý nůž a zkoušet se v umění řezbářském. Ne sice tak dlouho, až z nás budou mistři řezbáři, ale přece jen tolikrát, aby náš výrobek byl aspoň trochu k světu. Ze všeho nejvíce potřebujeme trpělivost, neboť figurky bývají modelově velmi titěrné.
Na první pohled se zdá, že nelze napodobit kudrlinkovou barokní nebo rokokovou ornamentiku. Mohli bychom ji sice na model namalovat, ale pak by neměla plastiku. Osvědčila se mi tato metoda: do kornoutku z tužšího papíru vytlačím i patřičné množství malířské olejové barvy (kadmium žluté stř.) a ponechám dole otvůrek o průměru asi 1 mm. Na příslušné plochy si měkkou tužkou předkreslím linie ozdob a potom nanáším barvu z kornoutku a utvářím ozdobu plasticky. Když barva trochu ztuhne (což trvá několik týdnů), dotvářím jednotlivé drobnosti na ozdobě špachtličkou, za niž dobře poslouží obyčejné zubní párátko. Po úplném zaschnutí možno ozdoby natřít zlatou bronzovou barvou. Jméno lodi na záďovém zrcadle bylo do 18. století sestavováno z reliéfních písmen. Ta lze přesně napodobit nanášením olejové barvy špičkou špendlíku. Fregata 18. Století architektonicky odpovídá přísnému klasicistickému stylu. Kus po kuse padají barokní ozdoby - i na opětované příkazy vlád, které nechtějí platit na válečných lodích zbytečnou parádu - a s nimi mizí zvolna i pestrost nátěrů. Ale až do druhé poloviny století se lodi pořád natíraly podle osobního vkusu kapitánů a střídala se barva černá, zelená a žlutá. Zbytky příďových a záďových ornamentů se pozlacovaly. Vnitřní strana brlení, doposud červená, dostala tmavozelený nátěr a při tom už zůstalo. Nástavby měly barvu živě modrou nebo červenou, kastel byl bleděmodrý nebo byl ozdoben šarlatovým pruhem lemovaným zlatem. Stěžně a ráhna byly žluté. Teprve roku 1773 se přestalo používat dehtu a trupy se natíraly jen barvou. Koncem století byl zásluhou admirála Nelsona zaveden u všech válečných i obchodních lodí jednotný střízlivý nátěr: trup byl černý včetně poklopů a střílen a přes střílny dělových baterií se táhly okrové pruhy, takže už na dálku se dala poznat třída a palebná schopnost lodi. Toto zbarvení převzaly postupně všechny námořní národy, takže jejich lodi se mezi sebou téměř nelišily. Avšak časté bitvy mezi Angličany a Francouzi měly za následek, že Angličané před bitvou natírali stěžně a ráhna bíle, kdežto Francouzi černě, aby dělostřelci v oblacích dýmu rozeznali, koho mají před sebou a nepálili do vlastních řad. Roku 1815 byl okrový pruh přes dělové baterie nahrazen bílým, a tak tomu už zůstalo až do konce éry dřevěných lodí. Podvodná část trupu byla pobíjena měděným nebo mosazným plechem. U modelu jej napodobíme tím, že do hnědého nebo žlutého laku příslušného odstínu přimísíme bronzový prášek. Čluny byly až do 18. století natírány vně i uvnitř tmavohnědě, kdežto rošty na jejich dně a havlinky byly ponechány v přírodní barvě. Pod okrajem byl barevný pruh, jehož zadní část měla řezbářské ornamenty; zejména kapitánův gig byl tak vyzdoben. V 18. století se čluny začaly natírat bíle s černým pruhem pod okrajem, aby byly na vodní hladině už z dálky viditelné.