Parníky‚auta,letectví,vojenská technika.

 Plány historických plachetnic v evropských vydavatelstvích

Stavba modelů historických plachetnic je jednou z nejnáročnějších modelářských zálib, soudě alespoň podle obtížnosti získávání podkladů a plánů. V Česku se vhodná dokumentace - až na velmi řídké vyjímky - neobjevuje, a tak jsou hlavním zdrojem podkladů především specializovaná vydavatelství v Německu, Polsku a v západní Evropě, v poslední době i zaslíbená země loďařství Itálie. Krátce po druhé světové válce začali kreslit plány lodí F. Gay a V. Lusci, který také v 50. létech založil ve Florencii vlastní vydavatelství. Z této dílny vzešla řada plánů lodí, jako například La Couronne (1636), San Matteo (16. stol.), Harvey (1848), HMS Victory (1805), Cacafuego (18. stol.), Alert (1818), San Felipe (1690), Le Tonnant (1793), Koenig von Preussen (1720), Le Hussart (1850) nebo Essex (1799).

   Oba autoři se však dostatečně nevěnovali důkladným historickým studiím - šlo jim spíše o kvantitu. Přesto, že jsou jejich plány historicky nepřesné a neúplné, mají své místo mezi podklady pro méně náročnou modelářskou veřejnost. Jsou poměrně levné, trh je jimi nasycen a navzdory nedostatkům stále patří k lepšímu průměru. V Itálii působí řada komerčních modelářských firem, které se věnují nejen vydávání plánů lodí, ale především výrobě stavebnic starých korábů. Nejhůře působí výrobky firem Sergal Roma, Amati, Aeropicola a Tecnomodels. Jejich modely lodí Saint Louis (1626), HMS Prince (1670), Royal Sovereign (1636), Santissima Madre (17. stol.), Le Superbe (1800) svým provedením a zpracováním spíše vnášejí do řad modelářů zmatek.

   O něco lépe jsou na tom firmy C. Mamoli, Corel, Euromodel, na jejichž modelech i plánech je patrná snaha o větší pečlivost a historickou věrnost. U některých lze dokonce vystopovat původní historické zdroje a jiné parametry. Například plány lodí Marseille (1764), La Sirene (1750), Amphion (1778), HMS Unicorn (1700), vycházejí z podkladů F. H. Chappmanna. Reale de France (1700), La Couronne (1636) a Royal Louis (1780) zase čerpají z E. Parise a dalších renomovaných autorů. Za zmínku stojí rovněž plány Constitution (1797), Rattlesnake (1781), Friesland (1663), Wappen von Hamburg (1668) a Endeawour (1768).

   Přes všechnu snahu však nelze považovat plány těchto firem za špičkové, protože jsou v nich dílčí chyby. Nejzřetelnější je to na dokumentaci bohatě zdobené anglické řadové lodě Royal Wiliam (1719) firmy Euromodel, již kreslili dva autoři. Z celkem 17 listů nakreslil T. Sella tři listy, na kterých jsou žebrorysky, teoretické linie, generální pohled, paluby, řezy trupem a zdobení. Autor vycházel z admiralitního modelu, který je umístěn v námořním muzeu v Greenwichi, a nedopustil se žádné chyby. Zbytek plánu zpracoval podstatně méně pečlivě L. Böhm. Stěžně, ráhna, vedení, vázání lan a další detaily jsou velmi nepřesné a plán tak ztratil na hodnověrnosti. Velké množství komerčních modelářských firem má svá sídla v Německu, což je pro nás přece jen blíž. Firmy Krieg, Steingraber, Graupner a Simprop Elektronic se věnují především výrobě a prodeji modelů letadel, automobilů a RC souprav, nabízejí však také stavebnice historických lodí a plány.                                                                                 Graupner nemá příliš bohatý rejstřík, zato Simprop Elektronic nabízí plány HMS Victory (1805; měřítko 1:76), La Couronne (1636; 1:100), Constitution (1797; 1:75), Le Soleil Royal (1669; 1:75) a Sovereign of the Seas (1637   ; 1:72), jež oku skutečně lahodí. Při bližším studiu plánů však objevíme řadu nepřesností a drobných chyb, jež jsou mnohdy převzaty z plánů italských firem, s nimiž vydavatelství v NSR často spolupracují. Velmi slušnou úroveň mají plány historických lodí vydávané malou firmou Breisinger. Za všechny je možno jmenovat alespoň čtyřstránkový výkres Royal Catherine (1664; 1:75), v jehož textové části autor otevřeně přiznává nedostatky, na které při rekonstrukci narazil, a odkazuje modeláře na doplňkovou literaturu.                                                                                                            Nejčastěji jsou v plánech chybně zakresleny tvary žebrorysek, obšívky a velikost záchraných člunů; časté jsou také chyby v takeláži, počtu děl a v jejich ráži. Není zvláštností, že na anglickém trojstěžníku z poloviny 17. století je navěšeno lanoví francouzské, holandské nebo dokonce smíšené. Vedení lan je sice logické, ale neodpovídá danému historickému období. Můžeme se také setkat s tím, že stejná loď má na různých plánech odlišné zbarvení nebo i zdobení. Tvůrci komerčních plánů používají ke své práci předloh renomovaných autorů nebo námořních muzeí, které však často jen okopírují a upraví na nich drobné detaily či změní jméno předlohy, čímž se vyhnou placení autorských honorářů nebo soudnímu stíhání. Pokud se takové plány dostanou do rukou začátečníkovi, nebo modeláři, který se příliš nepídí po historické autenticitě, mohou se dokonce uspokojit a při troše pečlivosti působí podle nich postavený model dobrým dojmem. Vedle komerčně zaměřených firem existuje v západní Evropě několik renomovaných vydavatelství a námořních muzeí. Plány a dokumentace historických lodí nevydávají ve velkém nákladu, ale kvalitní. Tím je také dána jejich vysoká cena.

   V Itálii tvoří takovou světlou výjimku dr. Sergio Bellabarba a Ervino De Ros. Tato dvojice vydala po dlouhé práci jediný plán anglické královské jachty Royal Caroline (1749; 1:48, 4 listy). Autoři vycházeli z dobových plánů F. H. Chappmanna a z fragmentů lodi, které se dochovaly do současnosti. Vytvořili tak téměř vědeckou práci, která má i vysokou historickou cenu.                                                                      Při francouzském námořním muzeu v Paříži působí skupina badatelů, kteří kreslí plány francouzských historických plachetnic. Jsou to krásné lodě, jako například Le Phénix (1664; 1:75), Le Protecteur (1760; 1:75), La Flor (1786; 1:75) a Le Superbe (1785; 1:150). Také historikové námořního muzea v Rotterdamu se zabývají zkoumáním staré holandské mariny a připravili ke zveřejnění například plány lodě De Zeven Provincien (1665; 1:77, 14 listů), která byla vlajkovou lodí admirála de Ruytera. Na těchto plánech pracoval G. C. Dic průběžně 30 let.

   Švédské muzeum ve Stockholmu vydalo plány několika svých starých lodí a plány nádherné válečné lodi Wassa (1626; 1:100, 9 listů). Zajímavý je vznik modelářských plánů této lodě. Wasa se potopila při první plavbě v roce 1628 a z mořského dna byla vyzdvižena v roce 1961, současně s množstvím soch, které údajně stály na zábradlí záďové nástavby. První plány Wasy byly zveřejněny už v roce 1969. Při dalším výzkumu (rekonstrukce a restaurace byly ukončeny až v roce 1988) se však zjistilo, že sochy byly umístěny na bocích záďových kastelů a zdobily také prostory uvnitř trupu. Proto byly v roce 1979 vydány přepracované plány. Pracovníci muzeí maji k dispozici bohaté archívy a depozitáře. Proto jsou jejich práce bezchybné, přesné a historicky věrné. Například v britském námořním muzeu v Greenwichi jsou uloženy žebrorysky a teoretické linie všech trupů lodí postavených v Anglii od roku 1700. Je proto škoda, že toto muzeum nevydává plány, ale puze spolupracuje s několika historiky a vynikajícími autory lodních plánů. Za všechny je třeba jmenovat alespoň Davida Mac Gregora, který prostřednictvím své londýnské firmy vydává plány plachetnic postavených především po roce 1800. Jsou to například lodě HMS Victory (1805; 1:92, 12 listů), Ariel (1865; 1:96), Hurricane (1853), Mermerus (1872) a Termopylae (1863).

   Nelze však zcela jednoznačně říci, že by všechny tyto plány byly přesně zpracované, neboť mnohdy nebylo možné všechny detaily vystopovat. Zájemci o stavbu modelů si však mohou pomoci několika teoretickými pracemi téhož autora, především knihami The Tea Clippers, Fast Sailing Ships 1775 - 1875 a Square Rigged Sailing Ships.

   Dalším významným autorem a vydavatelem je Harold A. Underhill. Pro modeláře má připravenou celou škálu z nichž stojí za zmínku především výborně propracovaný plán 74-dělové fregaty, která byla postavena celkem pětkrát pod jmény Black Prince, Cornwallis, Redoudable, Weilelev a Melville (1813; 1:66, 6 listů). Dalšími lahůdkami jsou plány Cookovy expediční lodě Endeawour (1768 až 1848, 4 listy), Cutty Sark (1869; 1:96, 4 listy), Curiolanus (1867), Cromdale (1891) a mnoho dalších. Jako doplňující materiál připravil stejný autor přehled výzbroje anglických lodí z různých období, pro modeláře cennou pomůckou jsou také plány všech typů zýchranných člunů. H. A. Underhill je autorem řady odborných publikací, jako jsou Sailing Ships Rigs and Rigging s plánovanou přílohou, Masting and Rigging the clipper ship and ocean carrier a dvoudílný návod s radami pro modelář Plang-on-Frame Models and scale masting and rigging.                                                                                 S menším počtem plánů vystupuje R. J. Collins. Jeho nejlepší prací je rekonstrukce lodě HMS Gloucester (1736; 1:71, 9 listů). Také plány Rattlesnake (1780) a Cutty Sark (1869; 1:128, 3 listy). F. G. Cambbella jsou jedny z nejlepších.

   Snad nejuznávanějšími vydavateli plánů historických plachetnic jsou Francouzi Jean Boudriot a Hubert Berti, kteří nezpracovávají jen samotné plány, ale doplňují je bohatou textovou přílohou. Kvalitě ovšem odpovídá také cena publikace o fregatě La Venus (1782; 1:78) se 74 stranami textu a 13 listy plánu stojí 198 DM. La Salamandre (1753; 1:48) se 138 stranami a 34 listy výkresů 279 DM. (přepočet roku 1990). Také jednoduchému lugeru Le Coureur (1776; 1:48) věnovali takovou péči, že má 64 stran a sedm listů plánů za 128 DM. Velmi obsáhlá čtyřdílná dokumentace francouzské 74-dělové fregaty stojí dokonce 800 DM.                                            Mezi státy východní Evropy jsou největšími vydavateli námořní historické literatury Německo a Polsko. V Německu je to především nakladatelství VEB Hinstorf Verlag z Rostocku, které vydalo řadu kvalitních historických publikací s výkresovými přílohami. Jsou to například Risse von Schiffen des 16. und 17. Jahrhunderts s plány lodí od J. Hoeckela. L. Jorberga a H. Wintera. Winterova publikace Der Hollandische Zweidecker von 1660/1670. Do detailu je zpracovaný Wappen von Hamburg od E. Quingera (1668; 1:75, 38 stran a 4 listy výkresů). Noel C. L. Hackney je autorem HMS Victory (1668; 1:100, 98 stran, 3 listy). Také Princ Willem (1651; 1:100, 133 stran, 4 listy) je výborně rekonstruován v knize H. Kettinga. Rostocké vydavatelství však pamatuje i na teoretickou přípravu modelářů a vydalo pro ně knihy Modelbau von Schiffen des 16. und 17. Jahrhunderts od R. Hoeckella a Bamastung und Tackelung von Schiffen des 18. Jahrhunderts K. H. Marquardta. Obě pojednávají o stěžních, lanoví a plachtoví historických lodí. Námořní výzbroj je zastoupena publikací A. Aufheimera Schiffbewaffung.

   V Polsku vydalo varšavské nakladatelství časopisu Modelarz několik velmi dobrých plánů lodí v edici Plány modelarskie. Nejlepší z nich jsou plány lodí HMS Victory (1805; 1:100) od S. Hebdy a výkresy ruských korábů Priediestinacja (1700; 6 listů) a Ingermanland (1715; 6 listů) od ing. Rosinského, který vycházel z archivních materiálů leningradského muzea admirality.

   Ve vnitrozemském Maďarsku se objevilo několik rekonstrukcí historických lodí: HMS Resolution (1667; 1:100, 3 listy) a velmi zdařilý výkres 24-dělové anglické fregaty HMS Lyme (1740; 1:50, 9 listů). Jejich autorem je L. Beczura.

   Kvalitní pomocná modelářská literatura je na evropském trhu poměrně bohatě zastoupena. V Česku je nejznámější Schiffsmodelbau O. Curtiho, určená pro začátečníky i pokročilé modeláře. Na našem trhu se ovšem objevila v ruském překladu pod názvem Postrojka modelej sudov. Svým propracováním a hloubkou informací předčí O. Curtiho kniha Historische Schiffsmodelle od W. Mandfelda, který ja také autorem vynikajícího plánu švédské válečné lodě Wasa (1628) a řady dalších prací. Výbornými podklady pro vážné zájemce jsou práce starých teoretiků a konstruktérů plachetních lodí. Jedním z nich je F. H. Chappman, který svou knihu Architectura Navalis Mercatoria vydal ve Stckholmu již v roce 1768. Také publikace admirála E. Parise Segelkriegsschiffe des 17. Jahrunderts a Linienschiffe des 18. Jahrunderts, vydané již v minulém století, jsou velmi kvalitní. Většina modelářů chce stavět velké, bohatě zdobené lodě. Proto jsou nejžádanější plány slavných lodí Sovereign of the Seas (1637), HMS Prince (1670), Le Soleil Royal (1669), San Felipe (1790) a několika dalších. I když jsou to lodě známé a mnohokrát popsané, nelze v současné době získat opravdu věrohodné podklady pro jejich stavbu. Nikdo totiž neví, jak tyto koráby ve skutečnosti vypadaly. Proto se také do jejich kreslení dosud nepustil žádný z renomovaných autorů. Nejkvalitnější a nejobsáhlejší dosud vydaná literatura popisuje několik málo historických lodí, jež se dochovaly až do současnosti. Jsou to například švédská Wasa (1628), americká fregata Constitution (1797), která stojí v bostonském přístavu, a clipper Cutty Sark (1869), umístěný v suchém doku v londýnském Greenwichi. Stohy papíru byly popsány o vlajkové lodi admirála Nelsona Victory (1805), umístěné nyní jako britský námořní památník v Portsmouthu.   

ZMĚNA MĚŘÍTKA stavebního plánu

Zpracovali M. MALIŠ a ing. Z. TOMÁŠEK  1962

Na loď, již chceme stavět jako model, se nám málokdy podaří získat plán právě v té velikosti (měřítku), jež se nám hodí. Platí to především o maketách. Proto bývá nutno překreslit plán na jiné rozměry lodi, čili změnit měřítko. Mnozí modeláři si nevědí s touto prací rady a často z toho důvodu stavějí raději jiný model, třeba méně vhodný, jen když nemusí plán překreslovat. Těm, kdož nejsou zruční v počítání nebo nemají měřítkové kružítko, můžeme doporučit osvědčený pracovní postup: jestliže plán, jejž máme k dispozici, je nakreslen např. v měřítku 1:100 (v po­měru k rozměrům skutečné lodi) a chceme-li jej zvětšit do měřítka 1:75, musíme zvětšit všechny míry na plánu v poměru 100:75, čili 1,33krát.

Nejobtížnější je nakreslit v nové veli­kosti žebra lodního trupu - začneme tedy jimi. Obrysy půlek žeber bývají na plá­nech lodí nakresleny jako na (obr. 1); zaují­mají plochu obdélníka. V našem případě jsou na původním plánku (M 1:100) strany obdélníka 60 a 83 mm dlouhé. Na novém plánu M (1:75) musíme strany zvětšit 1,33krát, čili 60 X 1,33 = 79,8 mm a 83 X 1,33 = 110,4 mm (viz obr. 2).

K svislé straně obdélníka na původním plánu přiložíme proužek papíru č. 1 a na­neseme na něj vzdálenosti vodorysek V1 - V6 (obr. 1). U zvětšeného obdélníka ve­deme z pravého nebo levého dolního rohu přímku pod libovolným úhlem (obr. 2). Na tuto přímku přeneseme z proužku pa­píru č. 1 vzdálenosti vodorysek V1 - V6. Bod V6 spojíme s příslušným horním ro­hem obdélníka a s touto spojnicí vedeme rovnoběžky z bodů V1 - V5 tak, aby pro­tnuly kratší stranu zvětšeného obdélníka. Rovnoběžky se základnou obdélníka, ve­dené z bodů protnutí, jsou nové vodorysky (viz obr. 2). Jestliže jsou vzdálenosti mezi vodoryskami na původním plánu stejné, musí zůstat i na novém plánu stejné a naopak.

Pomocí proužku papíru č. 2 odměříme na původním plánu (obr. 3) na základně obdélníka body základního tvaru žeber a očíslujeme je shodně s čísly žeber.

Tuto první řadu bodů, určujících spodní konce žeber, přeneseme obdobným způ­sobem (z papíru č. 2) na přímku vedenou pod libovolným úhlem z levého dolního rohu většího obdélníka na novém plánu (obr. 4). Pomocí rovnoběžek se spojnicí posledního bodu s druhým dolním rohem obdélníka získáme potřebné body, jež ur­čují spodní konce zvětšených žeber.

Na obrázcích 5 a 6 je ještě jednou zopa­kován popsaný postup pro další řadu bodů, určujících tvar žeber lodního trupu; pracujeme zde s pomocí proužku papíru č. 3.

Postupně takto proměříme na původ­ním plánu všechny vodorysky a body, v nichž je protínají žebra, přeneseme ve změněném měřítku na nový plán. Získané průsečíky žeber s vodoryskami na novém plánu spojíme plynulými křivkami (obr. 7) a získáme tvar žeber v novém (v po­pisovaném případě větším) měřítku.

Základní postup při překres­lování kormovce ve změněném (v našem případě větším) mě­řítku je opět týž jako u žeber lodního trupu. Navíc jsou zde jen pomocné kolmice, jež na původním plánu (obr. 8) spustíme z průsečíků vodorysek s kormovcem a na zvětšeném plánu (obr. 9) je z po­mocných bodů na základně vztyčíme. Prů­sečíky kolmic s vodoryskami určují tvar kormovce. Změna měřítka klounovce je obdobná.

Při kreslení bokorysu a půdorysu lodi ve směněném měřítku nám pomůže spe­ciálně upravené úhlové měřidlo (obr. 10), jež zhotovíme z kladívkové čtvrtky takto: na papír narýsujeme vodorovnou úsečku, např. 500 mm dlouhou, rozdělíme a ozna­číme ji po 1 mm (snadnější a méně přesné dělení po 2 mm) jako normální měřítko. Z bodu 0 vedeme pod libovolným úhlem (např. 30°) dlouhou úsečku o délce, odpo­vídající potřebnému novému poměrnému měřítku výkresu. Příklad A: původní plán M1:100 potřebujeme překreslit na M1:75. Při délce vodorovné úsečky 500 mm bude délka šikmé úsečky 100:75 x 500 = 665 mm.             Příklad B: původní plán M 1:75 měníme na M 1:100. Délka šikmé úsečky bude 75:100 x 500 = 375 mm.                                                                                          Spojíme koncové body vodorovné a šikmé úsečky. S touto spojnicí vedeme rovnoběžky ze všech bodů měřítka na vodorovné úsečce, čímž získáme na šikmé úsečce novou stupnici v hledaném měřítku. Trojúhelníkové měřidlo přesně vyřízneme a označíme, o jaký převodní koeficient jde. S měřidlem pracujeme tak, že v původ­ním plánu odměřujeme dolní stupnicí (Obr. 10) měřidla a do nového kresleného plánu přenášíme tytéž míry podle horní stupnice. Měřidlo používáme hlavně při převádění vodorovných rozměrů lodě. U svislých rozměrů detailů nástaveb, jako například průlezů, zdvižných jeřábů, dveří, lodních okének, ohrazení člunů, záchranných kru­hů a podobně, je třeba si zhotovit v příslušném měřítku šablonu postavy člověka (výška 1,7 m), vycházet z rozměrů na původním plánu a kontrolovat, zda se při změně měřítka vlivem nepřesnosti nezměnily detaily lodních nástaveb tak, že jsou nepoměrné k člověku.