Stavba modelů historických lodí

Konstrukce lodního trupu (1)

Lodní trup stavíme zpravidla podle plánu. Máme-li plán určité lodi a vyhovuje-li nám měřítko, v němž je nakreslen, pak nezbývá než si opatřit potřebný materiál a pustit se do stavby. Všechno závisí na naší zručnosti a pečlivosti práce. Stane se však, že máme plán, jehož měřítko nám z nějakého důvodu nevyhovuje. Potřebujeme měřítko menší nebo naopak větší. Pak vyvstává otázka, jak plán převést do požadovaného měřítka. Aby nám model vyšel a všechny součásti měly správné rozměry, musíme pracovat přesně a ne podle oka. Někdy nemáme vůbec žádný plán, nýbrž jen obrázek nějaké lodi a chtěli bychom postavit její maketu v určitém měřítku. Anebo se chceme pustit do tvůrčí práce a postavit model vlastní konstrukce. V takových chvílích stojíme před problémem, jak do toho. Mladý modelář by se neměl nechat touto otázkou odradit. Jeho práce bude úspěšná jen tehdy, nespokojí-li se s pouhým <stavěním lodiček>. I <hobby> uspokojí člověka a stane se mu opravdovým aktivním odpočinkem jen tehdy, bude-li usilovat o to, aby se v něm stal mistrem. Staří mistři si dovedou poradit sami, ale mladí modeláři namnoze nemají, na koho by se obrátili. Těm patří tyto řádky převzaté ze starších čísel MODELÁŘE.

Nejjednodušší jsou ty případy, kdy loď chceme mít dvakrát tak velkou anebo naopak jen poloviční, než jak je na plánu. Loď je např. kreslena v měřítku 1:100. Ale v tomto měřítku by se třeba nesnadno vypracovaly některé detaily: proto ji chceme zdvojnásobit, čili postavit v měřítku 1:50. V tomto měřítku bude mít model 30 m dlouhé lodi délku 600 mm, což dovoluje vypracovat všechny detaily. Nebo naopak v původním měřítku je loď příliš velká, kdežto nám by vyhovoval model jen poloviční velikosti, protože jej chceme mít jako ozdobu v bytě. Pak je nutné měřítko zmenšit na 1:200.

Základem každého plánu lodního trupu je tzv. konstrukční výkres. O tom, jak se dělá, si povíme později. Prozatím jde o to, že na tomto výkresu, který je součástí plánu, je vždy zobrazen nejen příčný profil lodního trupu, totožný s profilem hlavního žebra, které se na plánech označuje zvláštní značkou, nýbrž i tvar dalších žeber. Podle těchto žebrorysek zhotovíme šablony pro vyříznutí žeber nebo pro kontrolu tvaru trupu při jeho zpracování.

Na obr. 1 je jako příklad nakreslen žebrorysný průmět trupu olympijské závodní jachty typu Finn z r. 1950. Žebrorys pokryjeme sítí čtverečků a nakreslíme si síť o stejném počtu čtverečků, ale o dvojnásobné straně. Síť protíná žebrorysky v určitých bodech. Tyto body musíme přenést do nové sítě tak, že začneme základnou a postupujeme vzhůru po jednotlivých rovnoběžkách. Naměříme si do odpichovátka vzdálenost průsečíku žebra s rovnoběžkou od průsečíku rovnoběžky s nejbližší kolmicí po levé nebo pravé straně bodu, na pomocné přímce ji přesně zdvojnásobíme a takto získanou vzdálenost přeneseme do příslušného čtverečku nové sítě. Dostaneme tak v nové síti soustavu bodů, jež po spojení plynulými křivkami představují žebrorysy v námi požadovaném měřítku.

Opačný postup půlení na pomocné přímce je pochopitelně zdlouhavější.

Podobně bychom pracovali s bokorysem a vodorysem, ale to nebude třeba, protože tvar trupu je dán už žebry, jakmile je upevníme na kýl. Na vyříznutí kýlu si uděláme šablonu podle plánu, kde všechny rozměry opět zdvojnásobíme nebo naopak zmenšíme na polovinu. Platí to samozřejmě i o rozestupech mezi jednotlivými žebry, jež jsou vždy patrné z bokorysu nebo vodorysu, kde se žebra jeví jako rovnoběžky. Stejně tomu bude i u ostatních detailů plánu, jako jsou nástavby, kormidlo, ploutev, výška stěžnů, délka a tloušťka kulatin, průměry okének atd.

Může také nastat případ, že nám nebude záležet tolik na měřítku jako na tom, aby námi stavěný model měl určitou délku, např. 500 mm. Málokdy ovšem bude trup lodi, kterou chceme stavět, mít právě tuto délku. Zjistíme např., že délka trupu na plánu činí jen 400 mm. Musíme si tudíž zhotovit převodové měřítko. Na čtvrtku kreslícího papíru narýsujeme úsečku dlouhou 500 mm a rozdělíme ji na díly po 5 mm.

Konstrukce lodního trupu (2)

Poněkud pracnější je případ, kdy původní plán chceme převést na měřítko, které není jeho násobkem anebo podílem, např. plán nakreslený v měřítku 1:100 máme zvětšit na měřítko 1:72. Zde můžeme volit několik způsobů. Ať však použijeme kterýkoliv, musíme si napřed vypočítat převodový součinitel, jímž budeme násobit základní rozměry na původním plánu. Původní měřítko je tedy 1:100. Při převádění do měřítka 1:72 je třeba původní rozměry zvětšit v poměru 100:72, což činí 1,388, zaokrouhleno 1,39. To je převodový součinitel.

Další postup práce si zobrazíme opět na žebrorysném průmětu vzatém z konstrukčního výkresu olympijské jachty typu Finn z r. 1950. Předpokládejme, že na obr. 3 je tento žebrorys nakreslen v měřítku 1:100 (ve skutečnosti tomu tak není, ale nám jde o příklad). Obdelním, do něhož jsou žebra nakreslena, má základnu dlouhou 64 mm a výšku 24 mm. Tyto rozměry vynásobíme převodovým součinitelem, čímž získáme obdelník pro měřítko 1:72. Tudíž 64 x 1,39 = 88,96, 24 x 1,39 = 33,36. Sestrojíme tedy obdelník o základně 88,96 mm a výšce 33,36 mm.

Dalším úkolem je zanést do nového obdelníku vodorysky v novém měřítku. Abychom nemuseli každou zvlášť vypočítávat, použijeme rychlejší geometrické metody, kterou uvádí J. Baitler a spol. v příručce ABC lodního modelářství a jež je znázorněna na obr. 4. Z pravého (nebo levého) dolního rohu zvětšeného obdelníku vedemepomocnou přímku, jež s jeho výškou svírá libovolný úhel.

Na ni přeneseme vzdálenosti vodorysek z obdelníku 1:100 buď pomocí proužku papíru anebo kružítkem. Tak dostaneme na pomocné přímce řadu bodů. Poslední z nich, který odpovídá hornímu vrcholu obdelníku, spojíme s horním vrcholem nového obdelníku a z ostatních bodů vedeme rovnoběžky s touto spojnicí na stranu obdelníku. V bodech, kde rovnoběžky stranu protnou, vedeme rovnoběžky se základnou: to jsou vodorysky nového plánu.

Nyní máme do nového obdelníku přenést žebrorysky. Metoda, kterou uvádí Baitlerova příručka, je náročná na přesnost rýsování. Její princip je tento:

Z levého (nebo pravého) dolního vrcholu obdelníku vedeme pomocnou přímku svírající s jeho základnou libovolný úhel. Potom stejným způsobem, jakým jsme přenášeli do nového obdelníku vzdálenosti vodorysek, si pomocí proužku papíru nebo kružítka poznačíme body, v nichž žebrorysy protínají základnu. Na proužku musíme mít markantně vyznačeny body představující začátek a konec základny obdelníku. Poslední bod opět spojíme s koncovým bodem základny a z ostatních bodů pak vedeme na základnu rovnoběžky s touto spojnicí. Tam, kde rovnoběžky protnou základnu, jsou průsečíky základny a žebrorysek (obr. 2). Tento postup opakujeme u každé další vodorysky. Výsledné body pak spojíme plynulými křivkami. Byla-li naše práce přesná, budou nové žebrorysky opravdu plynulé a tvarově obdobné původním (na obr. 4 je pro přehlednost zakreslena jen část konstrukce). Jiný způsob přenosu žebrorysek do nového obdelníku naznačuje H. Schemm v časopisu Modellbau heute č. 12/1971. Potřebujeme k tomu převodní měřidlo, jež zkonstruujeme způsobem popsaným minule, ovšem s požadovaným součinitelem. ( V našem případě budou k sobě délky ramen v poměru 100:72, tj. 1,39:1 - obr. 5.) S měřidlem budeme pracovat takto: Vyjdeme od spodní vodorysky a změříme pomocí kratší strany měřidla (v našem případě) vzdálenost průsečíku každé žebrorysky se základnou od osy souměrnosti. Počet dílků udávající tuto vzdálenost odpovídá počtu dílků většího měřítka a vzdálenost, již udává, přeneseme do nového plánu. Tak změříme vzdálenost průsečíků žebrorysek s každou další vodoryskou od osy souměrnosti a výsledné body opět spojíme plynulými křivkami.

Můžeme použít ještě třetího způsobu, který je nejpohodlnější, ale vyžaduje dobré oko a pečlivost. Původní žebrorys pokryjeme sítí čtverečků o straně např. 5 mm, čím menší strana, tím přesnější je pak vlastní práce. Pomocí popsaného měřidla - které si sestrojíme v každém případě, neboť jím budeme odměřovat ostatní vzdálenosti na plánu - si sestrojíme podobnou síť o stejném počtu čtverečků, jejichž strany jsou dlouhé jako dílek odpovídající 5 mm základního měřítka. Svislé i vodorovné řady čtverečků si pro přehlednost označíme číslicemi a písmeny. Do nové sítě pak přenášíme průsečíky žebrorysek v jednotlivých čtverečcích pečlivým odhadem vzdálenosti původních průsečíků žebrorysek s přímkami pomocné sítě. Výsledné body opět spojíme plynulými křivkami. Podaří se nám to tím lépe, čím hustší projekční síť volíme. Pro kontrolu můžeme vzdálenosti některých důležitých bodů vypočítat pomocí součinitele 1,39 podobně, jako jsme si vypočetli délky obdelníku v měřítku 1:72. Jiný způsob kontroly spočívá v tom, že změříme pomocí měřidla vzdálenost průsečíků žebrorysek s kolmicemi nad základnou sítě na původním plánu a přeneseme je podle odpovídajícího počtu dílků většího měřítka do sítě nového plánu.

Když máme žebrorys hotov, nakreslíme si v novém měřítku i vodorys. Narýsujeme si úsečku odpovídající v novém měřítku délce trupu na nárysu plánu a na ni nakreslíme kolmice, představující průměty žeber. Jejich rozestupy stanovíme pomocí měřidla. Musíme pracovat pěčlivě a přesně, podle zásady ,,dvakrát měř a jednou řež,, aby všechny rozestupy odpovídaly přesně měřítku a zároveň aby jejich součet se rovnal délce trupu. To vše musíme zkontrolovat a objevené nepřesnosti odstranit, protože jinak je nebezpečí, že vzniknou nerovnosti, jež jsou na hotovém trupu velmi nápadné.

Při překreslování vodorysek můžeme postupovat stejnými metodami, jako u žebrorysu, tj. odměřovat na původním plánu všechny vzdálenosti průsečíků vodorysek s průměty žeber od osy souměrnosti trupu a přenášet je do nového plánu ve zvoleném měřítku. Z vlastní zkušenosti však doporučuji konstruovat vodorysný průmět na základě nového žebrorysu, tedy samostatně, neboť jen tak spolehlivě zjistíme, zda jsme při zvětšování žebrorysu pracovali přesně a objevíme případné nepřesnosti v průběhu žebrorysek, které hned opravíme. K tomu je ovšem třeba umět samostatně konstruovat lodní trup.

Konstrukce lodního trupu 3

Když jsme se naučily převádět do různých měřítek plán lodního trupu, který máme k dispozici, dokážeme si vypracovat v požadovaném měřítku i žebrorys nebo vodorysný průmět lodi, jejíž obrázek jsme našli v některém časopisu. Je-li na obrázku zpodoben žebrorys, zjistíme napřed, v jakém měřítku je zhotoven. K tomu je nutno znát šířku trupu lodi.

V časopise ˝Modellbau und Basteln˝ č. 4/1961 uvádí W. Hinderer příklad, na němž demonstruje celý postup.

Víme že loď je široká např. 12 m, čili 12 000 mm. Šířka žebrorysu na obrázku je 22,5 mm. Žebrorys je tedy nakreslen v měřítku 12 000:22,5 =533,3 (obr.5/1)

Nejprve se rozhodneme, jak velký chceme mít model. Jestliže např. skutečná loď je dlouhá 100 m, široká 12 m a má ponor 5 m, pak v měřítku 1:100 bude mít model délku 1 m, šířku 12 cm a ponor 5 cm. Postavíme-li jej v měřítku 1:200, budou rozměry jen poloviční: délka 50 cm, šířka 6 cm a ponor 2,5 cm, kdežto v měřítku 1:50 dvojnásobné: délka 2 m, šířka 24 cm a ponor 10 cm.

Pro nejezdící model zvolíme pravděpodobně jako vhodnější měřítko 1:200. Začneme tím, že původní žebrorys na obrázku pokryjeme obvyklou sítí čtverečků a kolem žebrorysu narýsujeme rámec odpovídající jeho šířce a výšce. Pak vedeme z levého dolního rohu pomocnou přímku a svírající se základnou rámce libovolný úhel a na ni naneseme ve stejných odstupech (např. po dvou milimetrech) tolik bodů, kolik čtverečků chceme ve vodorovném směru mít. Samozřejmě dbáme na to, aby na obou polovinách jich byl stejný počet, např. 5, při čemž opět platí zásada, že naše práce bude tím přesnější, čím hustší bude síť čtverečků, čili čím budou menší. Poslední bod na přímce (a) spojíme s pravým dolním vrcholem rámce B a z ostatních bodů vedeme s touto spojnicí rovnoběžky. V bodech, kde protnou základnu rámce, vstyčíme kolmice.

Podobně rozdělíme i výšku rámce pomocí odkloněné přímky b, kterou vztyčíme z jeho pravého dolního vrcholu (B). Výšku rámce mezi základnou a KVR rozdělíme na stejný počet dílků, např 4. Na přímku b pak odměříme od dolního vrcholu rámce (B) příslušný počet dílků po 2 mm a obvyklým způsobem spojíme body příslušející KVR a pomocí rovnoběžek sestrojíme vodorovné linky sítě /obr. 5/1).

Takto připravený žebrorys zvětšíme na měřítko 1:200 (obr.6). Protože v tomto měřítku je model široký 6 cm a má ponor 2,5 cm, musí být základna A´B´ dlouhá 6 cm. V jejích krajních bodech vztyčíme kolmice. Na jednu z nich naneseme 2,5 cm od základny a tímto bodem vedeme rovnoběžku se základnou: to bude KVR.

Pod základnou pak narýsujeme opět přímku a´pod libovolným úhlem, rozdělíme ji po 5 mm na stejný počet dílků, jako má základna rámce na původním žebrorysu - v našem případě 10 - koncový bod spojíme s dolním vrcholem rámce (B´) a s touto spojnicí vedeme ze všech bodů rovnoběžky. V bodech, kde protnou základnu, vztyčíme kolmice.

Podobnou pomocnou přímku vedeme z dolního pravého vrcholu rámce (B´), opět ji rozdělíme na dílky po 5 mm a obvyklou konstrukcí sestrojíme rovnoběžky s KVR. Do takto vzniklé sítě odhadem přeneseme průsečíky žebrorysek čarami sítě a spojíme je plynulými křivkami. Tam, kde se čáry protínají hodně šikmo, můžeme k dosažení větší přesnosti vést ještě půlící čáry mezi čtverečky (např. poblíže základny).

Pro tuto práci můžeme použít i paprskové převodní měřítko (obr.7). Vyjdeme ze shora popsané sítě: mohli bychom však této metody použít i samostatně a vyjít z vodorysek, jež bývají na žebrorysu nakresleny jako rovnoběžky s KVR. Postup je tento:

Na původním žebrorysu změříme poloviční šířku trupu š/2. Poloviční délku zvětšeného žebrorysu v měřítku 1:200 označíme Š/2. Z kreslící čtvrtky vystřihneme obdélník, jehož délka poněkud přesahuje největší šířku trupu v měřítku 1:200 a jeho výška se přesně rovná š/2+Š/2. V polovině délky obdélníku vztyčíme kolmici a na ní přesně označíme bod P, který je rozhraním mezi oběma polovičními šířkami, takže dělí papír na obdélníku v poměru š/2 : Š/2 (což je poměr měřítka 1:533,3) k měřítku 1:200, čili převodový součinitel. (Výška měřítka může být ovšem jiná, jen je třeba dodržet stejný poměr vzdáleností mezi bodem P a horním a dolním okrajem).

Měřítko přikládáme horním okrajem postupně k jednotlivým vodorovným rovnoběžkám sítě (nebo vodoryskám) původního žebrorysu a označujeme na něm průsečíky nebo dotykové body žebrorysek. Z těchto bodů vedeme paprsky přes bod P na protější okraj měřítka, kde už máme průsečíky v novém měřítku. Pak měřítko obrátíme ˝vzhůru nohama˝a získané body přeneseme na odpovídající rovnoběžku nového žebrorysu.

Tento postup opakujeme u každé rovnoběžky nebo vodorysky. Pokaždé však musíme body smazat (jednou můžeme měřítko obrátit), aby se nám nepletly s novými, anebo si zhotovíme více měřítek. Získané body opět spojíme plynulými křivkami, jež budou udávat tvar žeber. Třeba zdůraznit, že metoda se uplatní pouze za podmínky, že rýsujeme s největší přesností.

Konstrukce lodního trupu 4

Znalost zhotovení konstrukčního výkresu lodního trupu je naprosto nezbytná především pro modeláře, který chce konstruovat samostatně. Je však nutná i pro toho, kdo chce postavit model z vrstvených prkének a nemá plán, na němž by byly šablony jednotlivých vrstev už nakresleny. Musí si je tedy zhotovit sám a pak stojí před otázkou, jak do toho. Ve sporých modelářských příručkách se toho mnoho nedoví a při tom je jisté, že zejména mladý modelář potřebuje vysvětlit hlavně to, jak si má počínat, aby obdržel ony tvara vodorysek nebo bočních rovin, jež má okopírovat na prkénka a vyřezat. Nelze zapomenout ani na to, že tvary budou záviset i na tloušťce použitých prkének, neboť řezy vedené uvažovaným trupem mají rozestup rovný tloušťce prkének. Pokusím se tedy tuto mezeru vyplnit podle zásady "jak já to dělám".

Víme, že lodní těleso není tvořeno rovnými, nýbrž zakřivenými a ječtě častěji zborcenými plochami. Průměty rovinných řezů lodním trupem tvoří tedy křivky různého tvaru. Konstruktér, který loď projektuje, musí svoji představu o jejích tvarech přenést na papír v podobě výkresu, ale také umožňuje zobrazit na něm ve třech průmětech kterýkoli bod ležící na jeho povrchu. Podle takového výkresu je už možné vypočítat výtlak lodi a tedy stanovit, jakou největší váhu nesmí hotová loď s plným zatížením překročit, aby její ponor nepřestoupil danou mez. Lze z něho vypočítat i polohu těžiště a zkontrolovat, zda loď bude mít požadovanou příčnou i podélnou stabilitu. To platí o všech základních elementech lodního tělesa, jež musí konstruktér sám předem znát, aby svůj záměr dokonale přeměnil v čin.

Konstruktéru-modeláři bude stačit znalost základů deskriptivní geometrie. Je však nesporné, že jednou z podmínek úspěšné práce i odborně vzdělaného lodního konstruktéra, která ho dodnes spojuje s minulýmí generacemi lodních tesařů-umělců, je talent, který se projevuje prostorovou představivostí, výtvarnými schopnostmi a citem pro eleganci křivek a tvarů. Ale i zde platí to, co Cicero řekl o řečníkovi,- že i tam, kde není zvláštní nadání, dá se usilovným cvikem dosáhnout slušných výsledků.

Větší nebo menší stupeň nesnadnosti konstrukce lodního trupu je dán jeho tvarem a proto si napřed řekneme několik slov o něm. Výtlačné lodní trupy se dělí na šarpie a oblé, či S-trupy.

Šarpie je takový trup, u něhož přechod mezi dnem a boky tvoří hrany - outory. Jeho profil je buď obdélníkový, nebo lichoběžníkový (obr.8), může se však i několikrát lomit (obr.9).

Čím více lomů má profil trupu, tím více se přibližuje k oblým trupům.

Oblé trupy mají profil buď polokruhový, parabolický či ve tvaru podobných křivek s různým poměrem výšky k šířce (obr.10). Sestrojení konstrukčního výkresu oblého trupu je pochopitelně mnohem nesnadnější než šarpie, kde nám outory práci velmi usnadňují, neboť spoluurčují tvar trupu. Boky a dno jsou většinou jen zakřivené plochy, jež se v žebrorysu jeví jako přímky. Při kreslení konstrukčního výkresu oblého trupu však takovou oporu nemáme.

Na konstrukčním výkresu je tvar lodního trupu zpodoben na základě tří, případně čtyř pohledů. Díváme-li se na lodní trup s boku a promítneme si jeho tvary na svislou rovinu za ním, dostaneme jeho bokorys, díváme-li se na něj zhora a promítneme si jeho tvary na vodorovnou rovinu, dostaneme jeho vodorys a konečně díváme-li se na něj zpředu či ze zadu a promítneme jej na třetí hlavní rovinu, kolmou k oběma předchozím, dostaneme žebrorys (obr.11). Předpokládá se samozřejmě, že bokorysná rovina je rovnoběžná s podélnou osou lodi a vodorysná rovina rovnoběžná se zamyšlenou vodoryskou. Lodní trup je těleso souměrné podle svislé roviny, proložené osou souměrnosti vodorysu. Při vodorysném průmětu stačí tedy narýsovat jen jednu polovinu trupu. Totéž platí i o žebrorysu, neboť levá půlka žeber musí být zrcadlovým obrazem jejich pravé půlky. Příď a záď jsou však tvarově odlišné, takže i záďová žebra mají jiný tvar než příďová.

Proto do žebrorysu kreslíme oba průměty, a to tak, že levá polovina žebrorysu znázorňuje pohled od zádě, kdežto pravá pohled od přídě (obr.12).

Tyto průměty ovšem ke zpodobnění tvarů trupu nestačí, protože představují jen jeho vnější obrysy. Kdybychom jednu polovinu trupu (levou či pravou) rozřezali řezy rovnoběžnými s rovinou souměrnosti, obdrželi bychom křivky, které by zpodobovaly tvar lodního tělesa v místě řezu: dohromady by dávaly představu o podélném tvaru lodního boku. Průběh tvarů co do šířky bychom poznali, kdybychom danou polovinu trupu rozřezali řezy rovnoběžnými se základní vodoryskou, která bude představovat maximum ponoru a nazývá se konstrukční vodoryskou (KVR). Podobným postupem bychom obdrželi i žebrorysky, jež jsou korunou konstruktérova snažení, neboť udávají tvar žeber, ta zase jsou základním stavebním elementem budoucího trupu.

V představe tu tedy provádíme operaci, která je právě opačná, než ta, jež nás čeká při stavbě trupu. Jestliže trup jakoby rozřežeme podle bočních rovin vzdálených mezi sebou např. 10 mm, obdržíme právě ony křivky, jež musíme obkreslit na 10 mm tlustá prkénka a vyřezat, stavíme-li trup vrstveně, stejně tomu je, vrstvíme-li trup podle vodorysných rovin. Totéž by bylo i u žebrorysných rovin, jenže tak trup nestavíme. Vyřežeme jen určitý počet žeber, jež utvoří spolu s páteřníkem a oběma vazy kostru, již pak pokryjeme plaňkami.

Konstrukce lodního trupu 5

Na obr.13 máme všechny tyto řezy znázorněny na trupu jachty Carina z r. 1955: vodorysky přerušovaně, bokorysky čerchovaně a žebrorysky tečkovaně. Teoreticky je počet řezů nekonečný. V praxi však stačí projektovaný trup protnout v každém průmětu několika rovnoběžnými rovinami, které se vždy ve dvou průmětech jeví jako přímky a v jednom jako křivky. Bokorysky se jeví ve vodorysu a žebrorysu jako rovnoběžky s rovinou souměrnosti a jen v bokorysu jako křivky. Vodorysky se jeví v bokorysu a žebrorysu jako rovnoběžky, kdežto ve vodorysu jako křivky. A konečně žebrorysky se jeví ve vodorysu jako rovnoběžky kolmé na podélnou osu lodi a v bokorysu jako rovnoběžky kolmé na kýl (v obou těchto průmětech v přesně stejných rozestupech), kdežto v žebrorysu se jeví jako křivky - žebra. Na obr.14 je to demonstrováno na konstrukčním výkresu francouzské fregaty z r. 1780.

Konstrukční výkres projektovaného modelu je nejlépe rýsovat v měřítku 1:1, při větším modelu v polovičním měřítku. Kreslí se tak, že nahoře je bokorys, a to přídí napravo, pod ním je vodorys a napravo od bokorysu žebrorys. Koncové body bokorysu a vodorysu musí ležet na společných kolmicích, což samozřejmě platí i o průmětech žeber v bokorysu a vodorysu. Žebrorys je umístěn výškově shodně s bokorysem.

Základem bokorysu je obrys lodního trupu při pohledu z boku: vypracujeme na něm prohnutí paluby neboli prošlup a průběh outorů, u modelu historické plachetnice schoďovité uspořádání palub předního a zadního kastelu a průběh podélníků a střílen dělových baterií. Zpodobíme na něm též tvar kýlu či kýlní ploutve a kormidla.

Prošlup bývá obvykle (u historických a moderních dopravních a nákladních lodí výlučně) positivní: v tom případě paluba od středu trupu směrem k zádi a přídi stoupá. Může však být též negativní, jestliže naopak nejvyšší bod palubního oblouku leží ve středu nebo před středem lodi. Volba prošlupu (positivního nebo negativního) není pro modeláře-kontruktéra věcí pouhého vrtochu. K. Schulze poučuje o jeho významu pro modely závodních plachetnic: lodi s negativním prošlupem jsou ve výhodě na menších vodních plochách, kde se tvoří menší vlny: protože mají celkově nižší boky a tím vůbec nadvodní část trupu, kladou větru vanoucímu z boku a zepředu menší odpor. Na velkých vodních plochách, kde je značné vlnění, jsou tyto nízké trupy v nevýhodě, neboť jejich paluba je zaplavována vodou, což zvětšuje odpor trupu a zmenšuje rychlost lodi. Mimo to při krusu k větru se příď příliš zařezává do vody. Příkladem negativního prošlupu je katamaran Thai MK4 z r. 1960 (obr.15).

Nejširší obrys žebrorysu je totožný s profilem nejširšího žebra, které se nazývá hlavním žebrem a označuje se značkou (ležatý křížek v kroužku). V levé půlce jsou pak tvary žeber směrem od hlavního žebra k zádi a v pravé tvary žeber směrem k přídi. Přídní špice splývá s osou souměrnosti trupu.

Ať kreslíme šarpii či oblý trup, začínáme vždy bokorysem, do něhož narýsujeme tlustou čarou konstrukční vodorysku a na ni kolmice, jež budou představovat průměty žeber. Tyto kolmice protáhneme dolů do vodorysu. Žebra narýsujeme ve stejných rozestupech, jen na zádi a na přídi volíme rozestup menší, je-li to třeba k přesnému znázornění zakřivení přídě a zádě (obr.16). J. Brož doporučuje lichý počet žeber ve stejných vzdálenostech od sebe, aby mezi nimi vznikl sudý počet dílů o stejné délce: to je nutné tehdy, chceme-li vypočítat výtlak trupu a jeho těžiště. Totéž platí i o počtu vodorysek pod KVR, tedy podvodní části trupu.

Takto narýsovaná žebra jsou pro konstruktéra skutečné lodi pouze pomosnými konstrukčními žebry, jež mu slouží jen k přesnému určení tvaru trupu. Na stavebním plánu jsou nakreslena skutečná žebra, která jsou umístěna mnohem hustěji, aby trup měl požadovanou pevnost. Trup lodního modelu však není vystaven takovému namáhání jako trup velkého vzoru, a proto naše konstrukční žebra budou současně i stavebními žebry. musíme být proto pamětlivi toho, že jejich tvar bude platit pro střed tloušťky žeber (musíme jim dát správné zkosení) a nesmíme zapomenout ani na tloušťku obšívky.

K. Schulze doporučuje rozestup mezi žebry podle velikosti modelu 70-100 mm. Žebra je třeba průběžně očíslovat směrem od zádě k přídi. Na výkresech historických lodí je označování žeber poněkud jiné: od označeného hlavního žebra k zádi jsou žebra očíslována řadovími číslovkami (zprava doleva), kdežto směrem k přídi byla označována velkými písmeny v abecedním pořádku (ten však nebyl vždy přesně dodržován).

Je zřejmé, že při rýsování konstrukčního výkresu budeme nuceni kreslit nejrůznější křivky. K tomu nám při větším modelu nebude stačit křivítko, a proto budeme muset použít ohebných lišt různých průřezů, jež si jemným brusným papírem ohladíme. S takovými lištami pracují i konstruktéři velkých lodí, kteří jejich průběh zajišťují speciálními těžítky. Nám budou stačit obyčejné modelářské špendlíky. Doporučuji předvrtat do lišt otvory, jimiž špendlíky prostrčíme a zatlačíme do podložky, na níž rýsujeme, takže nám při kreslení nepřekáží.

Konstrukce lodního trupu 6

Vlastní zhotovení konstrukčního výkresu lodního trupu si nejlépe osvojíme na nejjednodušším příkladu - šarpii. Za vzor nám poslouží trup lodi Snipe z r. 1931 (obr. 17).

Začneme tím, že narýsujeme bokorysný obrys konstruované lodi a pod něj obrys vodorysu. Stanovíme krajní body udávající délku trupu, na bokorysu stanovíme největší výšku trupu, na vodorysu pak jeho největší šířku.

Má-li znázorňovaná loď positivní prošlup, bude nejvyšším bodem trupu (nade dnem či nad spodní hranou kýlu) jeho špice: má-li prošlup negativní, bude nejvyšší bod trupu pravděpodobně kousek před jeho středem. Zvolený typ Snipe má pozitivní prošlup, jehož nejnižší bod leží za středem trupu. Když jsme tento bod určili, ztvarujeme mezi ním a koncovými body křivku paluby a potom i křivku dna. Postupujeme buď podle obrázku lodi, jejíž model chceme stavět anebo podle představy, kterou o podobě lodi máme, jestliže navrhujeme samostatně. Tato představa je ovšem formována hydrodynamickými vztahy, jež se pochopitelně váží i na určitý druh lodi.

Podobně na vodorysu určíme největší šířku trupu, jež bývá něco před středem. Příď vždy vyústí ve více nebo méně ostrou (u historických lodí naopak tupou) špici, zvanou přední vaz, kdežto záď bude podle typu lodi buď zaoblená nebo bude tvořena plochou, nazývanou zrcadlem, jako je tomu právě u šarpie. Mezi koncovými body a bodem udávajícím největší šířku trupu, kde bude také umístěno hlavní žebro, vytvarujeme opět křivku paluby.

Poté bokorys a vodorys protneme kolmicemi, jež udávají polohu žeber a žebra očíslujeme: v našem příkladu jsou to průměty žeber 1 až 5, při čemž žebro 3 je hlavní. Kolmice 0 je v našem případě jen pomocná a ohraničuje poslední díl trupu před zrcadlem. má význam pro výpočet výtlaku apod. Na kolmici 6 se promítá špice, kterou končí přední vaz: špice se promítá v bokorysu a vodorysu jen jako bod.

Do obou průmětů nyní umístíme obrysy outorů. Protože outory dávají žebrům lomený profil, bude jejich umístění závislé právě na tom, jaký profil chceme trupu dát. Na hlavním žebru v žebrorysu je vidět, jak vysoko nad spodní hranou dna leží lom (nebo lomy, je-li mezi dnem a palubou více outorů) hlavního žebra. V žebrorysu odměříme vzdálenost mezi lomem )outorem) a osou souměrnosti a přeneseme ji na hlavní žebro ve vodorysu (na obrázku tlusté přerušované čáry). Tím dostaneme bod B. Podobně naneseme výšku outoru nade dnem na hlavní žebro v bokorysu (na obrázku tlustá čára) a dostaneme bokorysný průmět bodu B. Tímto bodem vedeme nárys outoru s přihlédnutím k prošlupu konstruovaného trupu. Jeho průběh směrem k přídi a zádi bude záviset na tom, jaký tvar a profil chceme přídi a zádi dát. Není to pochopitelně jen otázka elegance, ale řídí se to - jak už bylo řečeno - tím, jaké plavební vlastnosti má trup mít.

Koncové body outoru ve vodorysu najdeme tak, že z průsečíků outoru s obrysem trupu na přídi a na zádi v bokorysu (body A a C) spustíme kolmice na osu souměrnosti ve vodorysu. Těmito body a bodem B, který jsme před tím stanovili na hlavním žebru, proložíme křivku tak, aby "ladila" s křivkou vodorysného obrysu trupu a byla plynulá, bez prudkých změn průběhu.

Pak už se můžeme pustit do nejdůležitější části práce - konstruování profilu žeber uvnitř žebrorysu. Připomeneme si znovu, že nalevo od osy souměrnosti rýsujeme žebra záďová, napravo příďová. Výšku každého žebra udává bokorys, šířku vodorys a to průsečníky kolmic 1 až 5 s obrysem trupu v bokorysu a vodorysu. U každého žebra postupujeme takto: z průsečníků roviny žebra s horním obrysem trupu, s outorem a se dnem v bokorysu vedeme rovnoběžky s konstrukční vodoryskou do žebrorysu a v něm na ně od osy souměrnosti přeneseme z vodorysu vzdálenosti průsečíků příslušného žebra s osou souměrnosti, outorem a okrajem trupu. (Na obrázku jsou např. body D, B, E, které se ovšem v bokorysu kryjí). Jde-li o žebro příďové, nanášíme body napravo od osy souměrnosti, jde-li o žebro záďové, nanášíme je nalevo od této osy. Když potom tyto tři body spojíme, dostaneme profil příslušného žebra a nakonec i záďového zrcadla, u něhož postupujeme obdobně, jako u žeber.

Když takto dostaneme všechna žebra, spojíme body, v nichž se lomí, čímž dostaneme žebrorysný průmět outorů. Ten musí tvořit mírně prohnutou plynulou křivku zdola nahoru od okraje trupu k ose souměrnosti. Případné nepravidelnosti svědčí o tom, že jsme nepracovali přesně a musíme je opravit.

Podobně spojením horních konců žeber dostaneme žebrorysný průmět křivky paluby, která končí na ose souměrnosti v bodě, do něhož se promítá špice přídě. Ten leží na kolmici 6, která se v žebrorysu promítá na osu souměrnosti.

Žebrorys udává vnější tvar průřezu trupem. Skutečná žebra jsou menší o tlošťku obšívky. Zde nesmíme zapomenou na to, že i když tloušťka obšívky je stálá, její průmět do roviny žebra bude záviset na tom, jaký úhel svírá obšívka v tom či onom místě s rovinou žebra. I když v našem případě u lodi Snipe bude rozdíl zanedbatelný, není tomu tak vždy. Na tloušťku obšívky však nesmíme zapomenout při konstrukci skutečného tvaru předního vazu, k němuž přiléhá obšívka pod ostrým úhlem.

Konstrukce lodního trupu 7

Zhotovení oblého trupu je mnohem nesnadnější než tomu bylo u šarpie. Zatímco u šarpie nám pomohly průměty outorů, u oblého trupu takovou oporu nemáme a musíme proto hledat jiné východisko. Naším úkolem bude opět odvodit profil trupu - žebrorysky. Za příklad si vezmeme již známý trup jachty Finn z r. 1950.

I zde si napřed narýsujeme průměty obrysů trupu, jež jsou dány tvarem, který chceme lodi dát. To ovšem záleží i na druhu a typu lodi, kterou konstruujeme. Potom si vyznačíme konstrukční vodorysku (o ní si však z instruktivních důvodů promluvíme později) a do nárysu a vodorysu narýsujeme průměty žeber.

Na našem příkladu (obr. 18) vidíme, že na levé (záďové) straně žebrorysu je žebro (č. 3) něco nad přímkou, která se dotýká dna trupu a představuje jakousi základnu (je rovnoběžná s KVR).

Je to tím, že od žebra 4 k zádi dno stoupá. Pravá strana udává průmět hlavního žebra č. 4. Na levé straně bychom mohli narýsovat průmět téhož žebra při pohledu zezadu, takže obrázek by pak byl naprosto souměrný, ale tento průmět by byl jen zrcadlovým obrazem pravé strany. Stačí však rýsovat jen jednu půlku žeber, a proto na levé straně žebrorysu začínáme nejbližším dalším žebrem směrem od hlavního žebra na záď, tedy žebrem č. 3. Jeho výšku v žebrorysu najdeme tak, že z průsečíku žebra s dolním obrysem trupu v bokorysu vedeme rovnoběžku se základnou na osu souměrnosti v žebrorysu (body 3₁ a 3₂). Podobně určíme na ose souměrnosti v žebrorysu průměty nejvyšších bodů přídě a zádě a konečně i nejnižš bod zádě a´₁ a a´₂. Záď tvoří ploché zrcadlo, jak vyplývá z kolmice 0 v nárysu i vodorysu.

Když si nyní v žebrorysu naneseme na rovnoběžku, končící na ose souměrnosti bodem a₁ šířku zrcadla, kterou nám udává jeho vodorysný průmět na kolmici 0, dostaneme dva opěrné body, mezi nimiž můžeme zkusmo nakreslit žebrorysný průmět zrcadla tak, že se přidržujeme tvaru krajního žebra 3.

To je základ, který je celkem jasný a snadný. Obtížnější bude do tohoto plošného obrazce narýsovat křivky, jež nám znázorní tvar povrchu trupu a přenesou na papír prostorovou představu, kterou o něm máme.

Staří mistři-konstruktéři plachetnic měli už takový cvik, že dovedli narýsovat vodorysky "z hlavy" a podle nich pak konstruovali tvar jednotlivých žeber. Měli ovšem pevná pravidla, jež platila pro jednotlivé typy plavidel a ta úzkostlivě dodržovali. My se tomu musíme teprve učit.

Nejprve musíme zakreslit bokorysné roviny. Vysvělili jsme si, že to jsou roviny rovnoběžné s rovinou souměrnosti lodního trupu, jimiž trup podélně protneme. Zpravidla úplně postačí tři takové roviny, ale je jasné, že čím jich bude více, tím přesněji se nám podaří určit tvar trupu. Roviny musí být od sebe stejně vzdáleny, jinak si práci zkomplikujeme. Protože ve vodorysu a v žebrorysu se jejich průměty jeví jako rovnoběžky s osou souměrnosti, narýsujeme si je do obou těchto průmětů.

Na obrázku 19 máme zobrazenou pro lepší přehlednost a znazší pochopení výkladu jen jednu tuto rovinu, a to nejbližší k ose souměrnosti, označenou písmenem C. Její pronik s trupem se v bokorysu jeví jako křivka - bokoryska. Chceme-li vyšetřit tvar této křivky, najdeme nejprve ve vodorysu krajní body průmětu roviny C s trupem na přídi i na zádi a přeneseme je do bokorysu. Jsou to průsečíky průmětu roviny C s předním a zadním okrajem vodorysného obrysu trupu, tedy body c₁a c₂. Z nich vztyčíme kolmice, jež nám protnou obrys bokorysu v bodech c´₁ a c´₂: tyto body nám vymezují bokorysný pronik roviny C s trupem vpředu a vzadu. Ke stanovení bokorysu to ještě nestačí a musíme hledat další body. Jsou jimi průsečíky roviny C s žebroryskami 3 a 4 - body c₆ a c₅. Z těchto bodů vedeme do bokorysu rovnoběžky se základnou a ty nám protnou bokorysné průměty žeber 3 a 4 v bodech c´₅ a c´₆. Bod c´₆ leží téměř na spodním obrysu trupu a bod c´₅je jen nevysoko nad ním: je to tím, že dno trupu je značně ploché. Zrcadlo nám v žebrorysu protne rovina C v bodě c₇, po přenesení na průmět zrcadla v bokorysu dostaneme bod c´₇.

Z takto stanovených bodů už můžeme bokorysku zkonstruovat. Protože záď tvoří zrcadlo, je jasné, že křivka se bude k němu povlovně zvedat z bodu c´₅ ke koncovému bodu c´₇. Na přídi je více možností, ale obecně platí, že křivka bude z krajního bodu c´₂ tím plošší, tj. bude tím rychleji uhýbat nazad, čím ostřejší bude příď. Naopak, je-li trup plný a příď tupá, jako je tomu vesměs u historických plachetnic, bude křivka sledovat obrys předního vazu. Jak vydíme na vodorysu, je u našeho Finnu příď středně ostrá, proto křivka zpočátku téměř sleduje obrys předního vazu, ale potom uhýbá prudce k bodům c´₅ a c´₆.

Zda tato zkusmo nakreslená křivka je opravdu přesná, ukáže další práce, podle jejíchž výsledků ji musíme případně poopravit. K tomu však potřebujeme vodorysky, které musíme nyní do našeho výkresu zakreslit. Na obr. 20 mají pořadová čísla od 1 do 6, přičemž vodoryska 4 je KVR. Konstruujeme-li samostatně, musíme KVR narýsovat do bokorysu a žebrorysu hned, jakmile jsme určili nejširší obrysy trupu. Určuje totiž ponor a tedy i tvar podvodní části trupu se zřetelem na optimální plavební vlastnosti, jakož i poměr mezi výškou zanořené části trupu a volného boku: tento poměr bude rozhodující pro to, jakou šířku musíme trupu na čáře ponoru dát apod.: jen z důvodů instruktivních ji zavádíme teprve nyní s ostatními vodoryskami.

Konstrukce lodního trupu 8

Zda takto zkusmo nakreslená křivka je opravdu přesná, ukáže další práce, podle jejíchž výsledků ji musíme případně poopravit. K tomu potřebujeme vodorysky, které musíme nyní do našeho výkresu zakreslit. Na obr. 20 mají pořadová čísla od 1 do 6, při čemž vodoryska 4 je KVR.

Konstruujeme-li samostatně, musíme KVR narýsovat do bokorysu a žebrorysu hned, jakmile jsme určili nejširší obrysy trupu. Určuje totiž ponor a tedy i tvar podvodní části trupu a volného boku, tento poměr bude rozhodující pro to, jakou šířku musíme trupu na čáře ponoru dát apod.

Vodorysky se v bokorysu i žebrorysu jeví jako rovnoběžné přímky. Vodoryska 1 začíná na přídi v bodě 1´, protíná křivku c v bodě 1´´ a končí na zrcadle. Ve vodorysu musíme najít body, jež odpovídají bodům 1´ a 1´´. Bod 1´leží na předním vazu, který se ve vodorysu promítá do osy souměrnosti: spustíme z něj kolmici na tuto osu, čímž dostaneme počátek vodorysky 1. Vzhledem k tomu, že přední vaz je dost strmý, spadá nám tento bod téměř do vodorysného průmětu přídní špičky ležící na kolmici 9. Poté spustíme kolmici z bodu 1´´, ale protože ten leží na křivce C, musí odpovídající bod ve vodorysu ležet rovněž na průmětu křivky C. Když nyní tyto dva body ve vodorysu spojíme (při čemž se přidržujeme tvaru vodorysného obrysu), dostaneme část vodorysky 1. Stejným postupem určíme průsečíky ostatních vodorysek s přídí a s bokoryskou C a spuštěním kolmic na osu souměrnosti a průmět roviny C ve vodorysu najdeme jejich první části.

K určení jejich dalšího průběhu potřebujeme další bokorysné roviny B a A a příslušné bokorysky (obr. 21).

Nakreslíme je opět nejdříve zkusmo, abychom je mohli opravit, kdyby se na vodoryskách objevily lomy. Při tom neustále porovnáváme bokorys s vodorysem. Máme-li např. určit tvar bokorysky A na zádi, musíme vzít v úvahu, že loď má zrcadlo a že v místě, kde křivka A končí, je loď dost široká, třebaže místo leží blízko zrcadla: pohled na vodorys a žebrorys nás poučí, že na zádi bude tudíž křivka A hodně strmá.

Další postup práce je stejný jako tomu bylo u roviny C (na obr. 20). Sledujeme postupně, ve kterých bodech protínají vodorysky 1 až 6 (jež jsme si do obr. 21 nenarýsovali, abychom nezhoršili jeho názornost) přední a zadní strany té které bokorysky a z těchto průsečíků vedeme kolmice na příslušné průměty bokorysných rovin ve vodorysu. Tak obdržíme pro každou vodorysku ve vodorysu řadu bodů a spojíme je plynulými křivkami. Objeví-li se na nich lomy, je to důkaz, že v těch místech bokorysky neprobíhají správně a musíme je v bokorysu opravit. Je třeba dosáhnout toho, že křivky ve všech souvisejících průsečísích v obou průmětech běží plynule. Hotový bokorys a vodorys ukazuje obr. 22.

Doporučuji pracovat poctivě a neopravovat křivky v místech lomů libovolně a násilně je nutit do plynulosti bez porovnání s bokorysem, vodorysky jsou totiž východiskem ke konstrukci žebrorysek a pak dále základem pro stavební plán lodního trupu.

Postup práce ukazuje obr. 22. počneme od přídě, a to od žebrorysky 8 a budeme postupovat podle vodorysek. Na vodorysu vidíme, že vodoryska 6 se na žebru 8 dotýká osy souměrnosti. Dolní konec žebrorysky 8 bude v žebrorysu končit na ose souměrnosti. Pak vezmeme do kružítka vzdálenost průsečíku vodorysky 5 od osy souměrnosti na vodorysu žebra 8 a tu přeneseme do žebrorysu na odpovídající vodorysku 5 na pravou stranu od osy souměrnosti. Tuto operaci opakujeme postupně u všech vodorysek. Když takto získané body spojíme, musíme dostat plynulý obraz žebrorysky 8. Její horní konec najdeme tak, že z průsečíku žebra 8 s horním okrajem trupu v žebrorysu vedeme rovnoběžku s vodoryskami k žebrorysce 8 v žebrorysu. Když jsme všechna žebra tímto postupem odvodili, (záďová žebra 1 až 3 narýsujeme na levou stranu žebrorysu), spojíme jejich horní koncové body a dostaneme žebrorysný průmět prošlupu trupu, jak se jeví od přídě i od zádi.

Tím máme konstrukční výkres v podstatě hotov. U oblých trupů se však zavádějí ještě průměty dalších pomocných rovin, jimiž se kontroluje plynulost povrchu trupu, tzv. senty neboli sečny.

Konstrukce lodního trupu 9

Poslední prací na konstrukčním výkresu oblého lodního trupu je zhotovení průmětu senty čili sečny. Je to pronik povrchu lodního trupu s vhodně vedenou rovinou, jehož tvar nám dá názor o plynulosti tvaru trupu. Zpravidla se zavádí jedna senta: může jich být i několik podle toho, na kolika místech si chce konstruktér zkontrolovat podélně tvar trupu. To zase závisí na tvaru žeber.

V modelářských příručkách, pokud je o sentách vůbec zmínka, se zpravidla nedočteme o postupu při jejich konstrukci. Senty však nelze podceňovat: konstrukční výkres by bez nich nebyl úplný. Kontrolní sečnou rovinu vedeme šikmo k bokorysným a vodorysným rovinám. Senta protne lodní trup v křivce - sečně - kdežto rovinu souměrnosti trupu v přímce, jež se nám v žebrorysném průmětu jeví jako bod. Je-li sent několik, mohou pronikat rovinu souměrnosti ve společné přímce, ale mohou být také mezi sebou rovnoběžné. Vždy se však tyto pomocné roviny jeví jako přímky pouze v žebrorysu, v ostatních dvou průmětech se jejich pronik s trupem jeví jako křivka.

Konstruuje-li se jen jedna senta, prokládá se pomocná rovina trupem tak, aby jej proťala v místě největšího zaoblení, jež tvoří přechod mezi dnem a bokem.

Postup konstrukce můžeme sledovat na obr. 23, na němž je konstrukční výkres motorové jachty. Máme v něm dvě kontrolní roviny S₁, jež se tu jeví jako dvě šikmé přímky vycházející z určitého bodu na průmětu roviny souměrnosti a protínající všechna žebra v místě největšího zakřivení. Na obrázku splývá tento bod s průsečíkem roviny souměrnosti s vodoryskou 7. Jde sice jen o jednu rovinu, ale v žebrorysu je její průmět dvakrát - napravo při pohledu od přídě, nalevo při pohledu od zádi. Oba průměty musí tedy s rovinou souměrnosti svírat týž úhel.

V zásadě je tu možný dvojí postup: popíšeme si nejprve ten, jenž se dnes výlučně používá. Představme si, že máme lodní trup protnut kontrolní rovinou. Podél křivky, v níž trup protíná, rovinu odřízneme a sklopíme ji do vodorovné polohy. Tím jsme obdržely tvar senty. Ve skutečnosti tuto operaci provedeme ve svém konstrukčním výkresu velmi jednoduše. Do odpichovátka vezmeme z žebrorysu vzdálenost mezi průsečíky senty s rovinou souměrnosti P a obrysem patřičného žebra a přeneseme ji na příslušný průmět žebra ve vodorysu. Dostaneme řadu bodů, jejichž spojením má vzniknout plynulá křivka. Koncové body senty jsou v našem případě totožné s body, v nichž v bokorysu protíná obrys trupu vodorysnou rovinu 7.

Je-li křivka plynulá, je to důkaz, že trup má správný tvar, čili že žebra jsou přesná. Není-li tomu tak, musíme tvar žeber opravit tak, aby senta tvořila plynulou křivku.

Vše, co bylo řečeno o sentě S₁, platí i o sentě S₂, která protíná osu souměrnosti v rovině KVR a je rovnoběžná s S₁: její koncové body ve vodorysu leží tudíž na koncových bodech KVR.

Jelikož takto získané senty nevznikly průmětem, nýbrž sklopením sečné roviny na vodorysnou rovinu, přesahuje často senta u nejvíce zakřivených žeber vodorysný obrys v jeho nejširších místech. Není to tedy omyl, jak by se mohlo na první pohled zdát. Aby se nezhoršovala přehlednost vodorysu, kreslíme senty, obvzláště je-li jich více, na opačnou stranu než vodorysky. Vidíme to i na obr. 23.

Na obr. 24 je konstrukční výkres obchodní fregaty East-Indiaman, jaké ve druhé polovině 18. století používala britská Východoindická společnost. Chapman konstruoval lodní trup tak, že jeho dno nebylo rovnoběžné s KVR, nýbrž směrem k zádi povlovně klesalo: záď měla tedy o něco větší ponor než příď. (Takto nakloněné dno mělo podobný účinek jako dna klouzavých člunů - vytlačovalo při stoupající rychlosti příď lodi z vody a tím působilo proti silám, které se snaží ji zanořit.). Chapman situoval trup tak, že dno bylo rovnoběžné s vodorysnou průmětnou, takže vodorysky šly k průmětně poněkud šikmo. Pak se ovšem v žebrorysu nemohly promítat jako přímky, ale jako křivky a to jiné při pohledu od zádi než při pohledu od přídě. Od zádi se jevily v mírném podhledu, od přídě naopak v mírném nadhledu. Průměty žeber ve vodorysu nebyly sice přesně kolmé na rovinu souměrnosti, ale díky malému úhlu byla odchylka zanedbatelná.

Při Chapmanově způsobu projekce dostaneme žebrorysný průmět KVR (a podobně všech ostatních vodorysek) tak, že na osu souměrnosti (průmět roviny souměrnosti trupu) naneseme výšky, v nichž KVR protíná příď i záď v bokorysu: na obr. 24 jsou tyto výšky vyznačeny tečkovaně. Na kolmice vztyčené z roviny dna trupu podél nejširšího žebrorysného obrysu trupu naneseme výšku KVR nade dnem na hlavním žebru: odměříme ji z bokorysu. Tyto krajní body spojíme s příslušnými body na ose souměrnosti křivkami, jež se jen málo liší od přímek (při konstrukci KVR si můžeme vypomoci i dalšími body na ostatních žebrech).

Sečné roviny konstruoval Chapman tak, že jejich průměty v žebrorysu vycházely z průsečíků KVR s osou souměrnosti na přídi i na zádi. Jelikož průsečík KVR s osou souměrnosti byl na zádi výše než na přídi, musel Chapman použít dvou rovin, jedné pro příď (S₂) a jedné pro záď (S₁): rozhraní mezi nimi tvořilo hlavní žebro. Protože na žebrorysnou průmětnu se promítá rovnoběžně s vodorysnou průmětnou, nemohou se sečné roviny a tím ani senty v rovině hlavního žebra setkat. Když tyto roviny sklopíme, shledáme, že přídní a záďová část senty se nesetkávají na hlavním žebru v jednom bodu. Není to chyba, protože i tak splňuje senta svůj účel: ukazuje, zda trup má plynulý tvar. Nesmí tedy modeláře překvapit, že na většině Chapmanových výkresů nalézá ve vodorysu dvě křivky, jež se v místě hlavního žebra míjejí. Na obr. 24 jsou tyto senty označeny písmeny S₂.

V konstrukčním výkresu lodi použil Chapman i druhého způsobu konstrukce senty, který poskytuje i její bokorysný průmět. to pak dává nejlepší obraz o tvaru lodního trupu. Průsečíky sečné roviny se žebry se v tomto případě promítnou do vodorysu i do bokorysu, takže senta je vždy uvnitř trupu. Chapman zde používá pouze jednu rovinu, jejíž pronik s rovinou souměrnosti splývá v bokorysu s KVR. V žebrorysu to však bude komplikovanější. Jelikož sečná rovina není rovnoběžná se dnem a tedy ani se směrem, jímž promítáme na žebrorys, neprojeví se nám v žebrorysu jako jediná přímka, ale jako rovnoběžky, z nichž každá bude náležet k určitému žebru. Počátek této přímky bude tak vysoko nade dnem, jak vysoko je KVR nade dnem u příslušného žebra.

Postup při konstrukci průmětů senty je přerušovanými čarami zobrazen v žebrorysu na průsečíku senty se žebrem 12. Vodorovná přímka udává vzdálenost průsečíku od roviny souměrnosti: naneseme ji na vodorysný průmět příslušného žebra. Svislice udává výšku průsečíku nad rovinou dna a proto ji naneseme na příslušné žebro v bokorysu. Spojnicí bodů získaných takto na každém žebru je senta (na obr. 24 označena jako S₁).

Tento druhý způsob projekce senty lze doporučit u historických lodí, jejichž trupy mají členité tvary, na rozdíl od prostých oblouků, jež tvoří žebra takových jachet, jako je např. Finn 1950. U historické lodi je proto důležité zkontrolovat správnost a plynulost zaoblení trupu nejen v šířce, nýbrž i ve výšce, neboť na něm závisí ladnost jeho formy, aby byl dodržen správný a věrný tvar.

Chapman kombinoval oba způsoby konstrukce senty: prvního používal téměř výlučně u vodorysu, kdežto druhého požíval vesměs u bokorysu, kde prvého způsobu nelze s úspěchem použít.

Zhotovení kostry

Při stavbě trupu modelu historické lodě velmi záleží na tom, jaké máme plány předlohy. Nejlepších výsledků dosáhneme, pokud za základ stavebního výkresu zvolíme žebrorysky, tedy příčné teoretické linie trupu. Stavbu modelu si velmi usnadníme, máme-li výkresy předlohy s již rozkreslenými jednotlivými žebry, na nichž jsou vyznačeny paluby, výška nástaveb a zářezy pro kýl. Také kýl bývá rozkreslen se zářezy pro žebra. Můžeme se však setkat s plány, na nichž je pouze teoretické rozkreslení trupu s podélnými a příčnými liniemi. V tom případě si můsíme konstukci kostry modelu navrhnout sami.

Základem pro konstrukci žeber jsou žebrorysky, které překreslíme na tvrdší papír (obr. 1). Z vnějšku přitom "ubereme" asi 2 mm (tloušťku obšívky) a zmenšíme je rovněž o tloušťku palub, jež bývají vyznačeny přerušovanou čarou na žebroryskách nebo na podélných liniích. Polohu palub můžeme také odečíst z podélných nebo příčných řezů trupem. Pamatujeme však na to, že žebra nekončí zároveň s palubou, ale jsou protažena až do výše plného brlení úzkým proužkem, který později vylomíme (obr. 2).

Kýl (obr. 3) vyřežeme z překližky potřebné tloušťky. Aby měl pěkný vzhled, je dobré jej nad čarou ponoru (v části zadního a předního vazu a klounovce) polepit nejlépe javorovou dýhou. V tom případě však kýl o tloušťku dýhy ztenčíme. Lze však také tyto části vynechat, vyřezat je dodatečně z kvalitního dřeva a připevnit na viditelné části kýlu.

Před zalepením do kýlu položíme žebra na sebe, stáhneme a provrtáme.Při sesazování kostry do těchto otvorů zalepíme kulatiny, které zabrání kroucení kostry při další stavbě.

Podle plánu vyřízneme do kýlu zářezy pro žebra. Aby se na přídi později dobře pokládala obšívka, vložíme mezi první žebro a přední vaz dřevěný hranol, který opracujeme do potřebného tvaru (obr. 4) a hrany několika předních žeber srazíme (obr. 5). V předním a zadním vazu zhotovíme zářezy, do nichž bude později zapadat obšívka.

Po sestavení žeber a kýlu se může stát, že kostra není zcela přesná. Chyby při překreslování či vyřezávání se totiž projeví až na hotové kostře a některá žebra pak vybočují nebo jsou výš čí níž, než je třeba. Nedostatky odstraníme obroušením vystupujících žeber, dolepením odřezků na "propadlé" díly nebo podložením žeber tak, aby trup byl pravidelný a obšívka bez nerovností.

Na evropském kontinentě byly trupy lodí stvěny z tvrdého dubového dřeva, paluby ze smolných borových prken.

Tato dřeva jsou však pro zhotovení obšívky modelu zcela nevhodná, neboť neodpovídají měřítku modelu. Přesvětčit se o tom můžeme jednoducho úvahou. Jestliže při stavbě obšívky skutečné lodě byla použita například prkna široká 20 cm, pak v modelové velikosti je třeba je zmenšit 50 až 100krát. Přirozená kresba dřeva, póry a letorosty se tak nahustí a zmenší, že je nerozeznáme. Podobně je tomu při stavbě paluby.

Z toho vyplývá, že pro stavbu modelu je třeba zvolit takové dřevo, které nemá žádnou kresbu a na podélném řezu je téměř čisté. V našich podmínkách jsou to především lípa, osika, topol, javor a hruška. Přitom lípa, topol a javor jsou téměř bílé a je nutno je vhodně namořit, osika a hruška jsou tmavší a můžeme je ponechat v přirozené barvě. Bukové dřevo můžeme použít pouze, pokud bude překryto barvou.

Nejlépe se ohýbají osika, lípa, topol a buk, hruška poněkud hůře. Velmi špatně ohebný javor je třeba vařit delší dobu ve vodě.

Obšívka

Pokud jsme podle kvalitního plánu zhotovili kostru lodě a vybrali vhodný materiál, můžeme se pustit do obšívky. Na lodích rozlišujeme dva základní druhy obšívky: kraweelovou, kdy jsou prkna pokládána natupo těsně k sobě, a obšívku klingerovou, kdy jsou prkna pokládána přes sebe, podobně jako tašky na střeše (obr. 1). Prvním způsobem jsou stavěny všechny větší lodě, druhým malé lodě, záchranné čluny a záďové nástavby holandských lodí.

Při stavbě modelu použijeme podle jeho velikosti lišty o tloušťce jeden až tři milimetry, jež se budou také lišit šířkou. W. Mandfeld uvádí, že při stavbě velkých lodí byla používána prkna až 40 cm široká. Vezmeme-li v úvahu, že průměrné prkno bylo asi 30 cm široké, bude v měřítku 1:100 jeho šířka 3 mm, v měřítku 1:75 3,9 mm a v měřítku 1:50 6 mm.

Na plánech, kde není obšívka vyznačena, si musíme šířku lišt určit sami. Změříme vzdálenost mezi jednotlivými oděrovými lištami, kam by se měl vejít určitý počet prken. Při zpětném přepočtu z měřítka do skutečné velikosti by pak neměla šířka prken u řadové lodi první třídy (75 až 100 děl) přesáhnout 40 cm, u řadové lodi druhé třídy (50 až 70 děl) 30 cm a u lodí menších a malých 20 cm.

Většina lodí se směrem k přídi poněkud snižovala, což si ověříme tak, že změříme vzdálenost oděrových lišt na zádi a na přídi. Pokud se tato vzdálenost zmenšuje, musíme prkna rovněž zúžit. Přesně opracované lišty lepíme na hotovou kostru. Nejprve ale musíme obšít zadní zrcadlo (obr. 2), protože podélníky se přetahují přes ně. Pak přilepíme první lištu těsně na hranu zábradlí nebo bortu horní paluby a další lepíme směrem k čáře ponoru. Směrem k přídi, kde je loď zaoblena, lišty ohneme v páře nebo v horké vodě a před přilepením je necháme dobře proschnout.

Jednotlivé lišty obšívky musíme dobře přitahovat k sobě. Stačí například přetáhnout přes trup pásy gumy a lišty pod ně zastrkávat. Napříč kostrou též prostrčíme o něco delší laťky, které z každé strany gumičkou přitáhneme k první horní liště. Tyto laťky nám pak pomáhají podélníky stahovat k sobě.

Není vhodné připevňovat obšívku k žebrům špendlíky či hřebíčky. Pokud je v lištách ponecháme, jsou jejich hlavičky příliš velké, pokud je vytáhneme, zůstanou po nich ve dřevě otvory. Špendlíky můžeme použít, jen když je zatlučeme do žebra těsně pod podélník.

V místech oděrových lišt vynecháme volné místo o šířce příslušné oděrky, nebo použijeme podélník menší tloušťky, aby oděrová lišta zapadla do obšívky. Dosáhneme tak toho, že prkna obšívky budou rovnoběžná s oděrovými lištami. Je velkou chybou, když oděrky obšívku protínají.

Budoucí vodoryska je rovná a trup lodě je směrem k přídi a zádi prohnutý (prošlup). Tento tvar sledují i oděrové lišty, je proto nutno udělat část obšívky i pod spodní oděrovou lištou na přídi a na zádi (obr. 3).

Na hotové boky si podle papírové šablony, na které je překreslen celý bok lodi, vyznačíme polohu dělových otvorů. Pokud je pod střílnou žebro, musíme do něj vyříznout otvor, do nějž později vsuneme maketu kanónu nebo alespoň hlavně.

Při stavbě větších lodí použijeme tzv. první obšívku. Na 1 mm tlustou překližku přeneseme podle šablony vzhled celého boku lodě od spodní oděrové lišty až po okraje nástaveb. Je vhodné nakreslit si na překližku i polohu jednotlivých prken obšívky tak, jak budou probíhat od přídě k zádi. Směrem k přídi překližku nařežeme na úzké proužky, aby se snáze ohýbala. Takto připravenou překližku přilepíme ke kostře, případně přitlučeme špendlíky, které po zaschnutí lepidla vytáhneme.

Po dokončení první obšívky začneme například od spodní oděrky obšívat trup. Aby lišty těsně přiléhaly k sobě, zhotovíme si jednoduchý přípravek: pod malé šroubové očko připájíme kovovou podložku. Upravená očka pak zašroubujeme pod jednotlivá okna do žeber a přitahujeme jimi obšívku. První ošívka má tu výhodu, že na ni máme předem vyznačené dělové otvory a nemusíme přes ně přetahovat podélníky v celku, ale obšívku lepíme po částech mezi ně.

Spáry mezi prkny byly u skutečných lodí vyplňovány koudelí máčenou v dehtu a smůle. Můžeme je na trupu též naznačit, jestliže k lepení obšívky použijeme obarvené lepidlo Herkules. Po vybroušení trupu do hladka se spáry objeví na povrchu a skladba obšívky se tak zvýrazní.

Při stavbě modelu musíme dbát toho, že ani na skutečných lodích nebyla prkna obšívky od přídě k zádi. W. Mondfeld udává, že nejdelší prkna mohla být na velkých lodích až šest metrů dlouhá a na menších pochopitelně kratší. Pokud není délka prken vyznačena na plánu, musíme si ji opět odvodit. U fregat se stovkou děl by v měřítku 1:100 měla mít délku 50 až 60 mm, v měřítku 1:75 délku 66 až 79 mm. Fregaty se 75 děly měly prkna dlouhá 4 až 5 metrů, což je v měřítku 1:75 53 až 66 mm. U malých lodí by prkna měla být dlouhá 30 až 40 mm, respektive 39 až 53 mm.

Jestliže mají být zvýrazněny nejenom spáry podélné, ale i svislé, použijeme na obšívku lišty předem nařezané na potřebnou délku. Na průběžně položené liště spáry naznačíme naříznutím a spáru vyplníme obarveným lepidlem. Po zaschnutí lepidla okolí spáry už jenom začistíme jemným brusným papírem.

Prkna obšívky nebyla nikdy pokládána pravidelně jako třeba cihly. Aby nedocházelo přitloukáním prken k oslabení žeber, byly rozestupy svislých spár obšívky co nejdále od sebe, vždy ob několik prken. Tím docházelo k zdánlivé nepravidelnosti, ve které však při podrobnějším studiu objevíme určité zákonitosti (obr, 4).

Na starých lodích se prkna obšívky připevňovala k žebrům dřevěnými čepy nebo kolíky, které se zatloukaly do předvrtaných otvorů. Jejich průměr byl podle šířky prken 40 až 60 mm, tedy dost na to, abychom je mohli na modelu znázornit například vsazením tenkých bambusových štěpin do předvrtaných otvorů. Kolíky zhotovíme z tenkých bambusových štěpin o délce asi 20 cm, které protahujeme menšími a menšími otvory v plechu tak dlouho, až získáme tenkou bambusovou kulatinu potřebného průměru (obr. 5). Kolíky namočíme do lepidla Herkules, vsuneme do ovoru a těsně nad trupem seřízneme skalpelem. Po začepování povrch přebrousíme.

Zarážení kolíků je velmi pracné a časově náročné, proto můžeme vyzkoušet metodu jednodušší, i když ne tak efektní: spojovací čepy naznačíme na vybroušeném trupu injekční jehlou, z níž odřízneme špičku a konec obrousíme do ostří. Pro případ ucpání ponecháme v jehle zastrčený drátek. Když trup moříme a lakujeme, neteče do otvorů mořidlo s lakem a kolíky se tak mírně zvýrazní.

Problém je pro stavitele určení množství čepů a jejich vzdálenost od sebe. Staré lodě měly velký počet žeber, která byla poměrně blízko sebe (vzdálenost mezi nimi se rovnala přibližně jejich šířce). Obšívka se přibíjela v místě styku k žebru podle šířky prken buď jedním nebo dvěma čepy: H. Ketting dokonce uvádí, že u velmi širokých prken se používaly až tři čepy (obr. 6). Z toho vyplývá, že čepů mohlo být podle velikosti lodi až několik tisíc.

Při obšívání nástaveb postupujeme podobně jako při stavbě trupu, ale od již dokončené obšívky směrem nahoru. Můžeme též vynechávat místo pro podélné lišty.

U holandských lodí byly přední i zadní nástavby obšity klinkerovým způsobem a byly velmi často zdobené a různobarevně zdobené. Nemusíme na nich proto zvýrazňovat spáry a zatloukat čepy. Vyplatí se nám opět začít obšívání první obšívkou, která zvýrazní hrany a tvar nástavem.

Obšívku trupu pod ponorem nemusíme dělat zvlášť pečlivě a z kvalitního dřeva, protože trupy byly natírány silnou vrstvou barvy. Spodní část lodi proto vytmelíme směsí nitolaku a dětského zásypu, kterou nanášíme na trup. Tmel naneseme v pěti až šesti vrstvách a po proschnutí jej obrousíme do hladka. Pokud se neprobrousíme až na dřevo, ponecháme trup bez nátěru.

Model lodě, která měla dřevěnou obšívku pod čarou ponoru viditelnou, se staví mnohem obtížněji. Loď má toriž ve spodní části proudnicový tvar, který je na přídi zaoblený, na zádi špičatý a uprostřed tvoří objemné břicho. Délka obvodu žeber ve středu trupu je větší než žeber na přídi nebo na zádi, proto se na střední žebra vejde více prken. Lišty, které pokládáme pod spodní oděrovou lištou, musíme směrem k přídi mírně seříznout: část jich dokonce nedosáhne ani k přednímu vazu (obr. 7).

Na zádi měly lodě většinou rovné zrcadlo, které bylo obvykle tvarově shodné s posledním žebrem, jen bylo do kýlu zasazeno šikmo. Pod zrcadlem lišty pokládáme až do zářezu v zadním vazu.

Pod posledním žebrem však už je třeba mezi některá prkna vkládat klíny (obr. 8).

U lodě, která má zaoblenou záď bez rovného zrcadla, postupujeme podobně jako při plaňkování přídě. Postup je však pracnější, protože lišty musíme více ohnout přes hranu posledního žebra. Obšívka končí pod příčnou lištou na úrovni spodní oděrky. Jakmile dojdeme k zadnímu vazu, postupujeme jako v předchozím případě (obr. 9).

Parníky‚auta,letectví,vojenská technika.