Parníky‚auta,letectví,vojenská technika.

  Další část seriálu o lodích 16. a 17. století pojednává o vnitřním vybavení lodních trupů. Umístění některých dílů tohoto vybavení je přehledně znázorněno na obr. 1, představujícím známou anglickou plachetnici Golden Hind.

   Úvazové sloupky (pacholata)

sloužily k uchycení a uvázání lana ráhnové spoště předního, hlavního a latinského ráhna (obr.2A). Šířka hlavního úvazového sloupku se odvozovala od délky lodi měřené od klounovce ke kormovci v poměru 1 palec šířky na 8 stop délky.

     Přední úvazový sloupek měl šířku asi 0,9 hlavního úvazového sloupku, oba si byly navzájem podobné; byly umístěny na hlavní palubě za svými stožáry. Ve spodní části měly čtyři kladkové kotouče, na boku byl upevněn čep s okem. Tři kladkové kotouče byly určeny pro lano ráhnové zdviže (spouště) spodních ráhen; začátek lana byl upevněn v čepu s okem a nakonec byl uvázán na hlavě (někdy umělecky tvarované) úvazového sloupku. Čtvrtý kladkový kotouč byl vyhrazen pro různá napínací lana. Hlavní a přední úvazový sloupek byl umístěn za stožárem a ukotven hluboko uvnitř trupu lodi.

     Úvazový sloupek křížového stožáru byl ukotven přímo na palubě před stožárem a byl poměrně menší s pouze dvěma kladkovými kotouči. Ještě menší úvazové sloupky byly na vnitřní straně brlení (obr.2b). Měly pouze jeden kladkový kotouč a sloužily pro zvratičky spodních ráhen.

     Úvazníky

   se umísťovaly před stožárem (obr.3). V podstatě to byly dva hluboko uvnitř trupu lodi ukotvené sloupky, které nesly lešnice s poutacími kolíky. Kotevní úvazník (obr.4) byl umístěn na spodní palubě (umenších lodí na hlavní palubě);jeho výška byla na úrovni kotevní průvlačnice. Skládal se ze dvou zvláště pevných sloupků, na které se uvazovalo kotevní lano. Ke sloupkům byl upevněn v přední části zaoblený příčník. Sloupky zezadu podpíraly dlouhé, pevné výztužné klíny upevněné k palubnici (nosníky, na nichž je paluba) šrouby. Rozměry úvazníků se řídily velikostí lodi.

Křižatky                                                        Tak se nazývá druh úvazníků, upevněných na vnitřní straně lodního brlení. Sloužily k uvázání lan pro ovládání hlavní a přední plachty. Jejich rozměry, rozpětí v horní části a sklon k brlení byly dosti rozmanité (obr.5).

   Lešnice

   V podstatě to byly dřevěné lavice upevněné stejně jako křižatky na vnitřní straně lodního brlení a opatřené určitým počtem poutacích kolíků (obr.6). Sloužily k uvázání tenčích lan nutných k ovládání horních plachet (košových, bramových atd.). Rozměry lešnic a počty kolíků byly různé podle počtu lan potřebných k uvázání.

   Rohatinky

byly zhotoveny ze dřeva (někdy i bronzu) a sloužily k ovíjení ovládacích (pohyblivých) lan. Umisťovaly se na boku lodi (obr.7C), na stožáry (obr.7A) nabo se pevně uvazovaly na lana upínaček (obr.7B). Velké rohatinky, upevněné na boku lodi (obr.7C), měly uprostřed malý kladkový kotouček, přes nějž procházelo napínací lano vedené na palubu. Rozměry rohatinek byly různé a přizpůsobovaly se k velikostem ovíjených lan.

     Vratidla

   sloužila ke zdvihání ráhen, vytahování kotev a k spouštění a vytahování člunů. Většinou se používala vratidla jednoduchá (obr.8a). Existovala však i vratidla dvojitá (obr.8b), která byla nad sebou na dvou palubách a byla spojena jedním hřídelem velkého průměru. V horní části hřídele byly tři otvory pro tyče, o jejíchž každý konec se opírali čtyři muži posádky (celkem tedy 24). Dvojité vratidlo obsluhovalo 48 mužů a vytahovaly se jím kotvy třípalubníků těžké až 3 tuny.

Ležaté(bubnové) vratidlo

mělo hřídel umístěný vodorovně. Obsluhu tvořil jen malý počet lidí a proto se jich používalo na menších lodích (obr.9).

     Čerpadla

   sloužila k vyčerpávání vody z vnitřku lodi. Nebyla to jen voda dešťová a mořská, která natekla do lodi palubou, avšak byla to i ta mořská voda, která skrze trupy starých dřevěných lodí prosakovala a shromažďovala se v nejspodnější části lodi. Čerpadla se proto umisťovala v prostoru před křížovým stožárem. Malé lodi měly pouze jedno čerpadlo, velké lodi dvě až čtyři. Čerpadla byla umístěna poněkud mimo osu lodi, aby sací roura nemířila na kýlovou vaznici. Jinak by totiž sací roura nedosahovala dostatečně hluboko. Další čerpadla se umisťovala na spodní paluby, které byly těsně nad úrovní vodorysky. Z těchto čerpadel vytékala voda palubním odtokem.

   Starší čerpadla se skládala z dlouhých skříněk složených ze čtyř vzájemně do sebe zalícovaných prken a z pístu čtvercového průřezu. Ventily se zhotovovaly z tlustých kožených desek. Brzy se přišlo na to, že je jednodušší vyhloubit podélně rozříznutý kmen a utěsňovat pouze dvě mezery místo čtyř (obr.10).

     Některá čerpadla se umisťovala do čtvercových nádrží, jejichž vnitřek byl vypln+n olovem. Z těchto nádrží pak voda vytékala do moře dřevěnou rourou, procházející bočnicí.

     Jiná čerpadla čerpala vodu na palubu, z níž voda odtékala palubními otvory do moře. Paluby se proto nedělaly rovné, nýbrž klenuté /posuzováno v žebrorysu).

     Koše

     Během celého 17. století byly koše na stožárech kruhové. Až začátkem 18. století byla zadní část zploštělá. Do roku 1650 měly koše poměrně vysoká čela, která se do poslední čtvrtiny století snížila natolik, že tvořila nad košem nizkou obruč. Průměr košů se řídil délkou podélných krákorců a činil 1,16 této délky. Otvor ve dně koše byl obdélníkový o straně asi 0,8 až 0,66 průměru koše. Obruč (dřevěné mezikruží), ležící těsně nad košem, byla nesena stejnoměrně rozdělenými žebry, jejichž konce byly 3 až 5 palců široké. Žebra se po obvodě koše rozdělovala po 1 až 1,5 stopě.

    V koši byly ještě oválné otvory pro kovové úponky. Přední otvor byl umístěn kousek před přední hranou stožáru, zadní otvor uprostřed mezi předním otvorem a středem zadní poloviny koše. Ostatní otvory (1 až 3) byly rozděleny stejnoměrně mezi ně (obr.11). Celková výška koše byla asi 9 palců, v zadní části byla o něco vyšší.

     Koš čelenové čnělky (obr.12) měl otvor tak velký, aby se do něho vešla pouze horní část čelenového kolena a pata čelenové čnělky.

      Výroba oken

    Na větším modelu (v měřítku 1:75) je zhotovení oken obtížnější, protože mají více částí. Nejvěrohodnotější vzhled mají okna pro model v měřítku 1:50, při jejichž stavbě můžeme přesně napodobit obvodové rámy, případně křídla oken. Tloušťku rámů volíme podle toho, jakou tloušťku má stěna, do které je okno zasazeno. V žádném případě nesmíme okna jen přilepit zvenku na trup. Působí pak nevěrohodně a humpolácky. Tloušťka křídel a rámu nebývá obvykle na plánu udána, ani ostatní rozměry nejsou většinou kótovány. Dbáme proto na to, aby díly oken byly v modelové velikosti. Při odvozování rozměrů oken nám mohou posloužit běžná domovní okna. Stačí si je jen dobře prohlédnout, přeměřit a pak jejich rozměry zmenšit.                                               Každé okno musí být zasklené. Větší skleněné tabule se na lodích objevily až v druhé polovině 18. století. V historických dobách byly většinou používány tabulky z malých kusů skel spojených olovem. (Dnes můžeme taková skla vidět snad jen v oknech kostelů).                                                                                                                     Na modelovém okně napodobíme toto sklo tak, že před čirou fólii umístíme černě nabarvenou jemnou mřížku (například z mlynářského síta). Můžeme také vyrýt do průhledných kancelářských desek špičatým skalpelem hustou síť a zvýraznit ji černou tuší, kterou ze skla setřeme a ve vrypech zůstane.                                                         Rámy oken bylo třeba chránit před povětrnostními vlivy. Původně byla jen impregnována řídkým dehtem, později natírána okrovou, žlutou nebo bílou barvou. Podobně jako okna můžeme z izolitu zhotovovat i dveře. Musíme si však uvědomit, že izolitem nahrazujeme dřevo. Používáme jej pouze tam, kde jeho umělý povrch schováme barvou. Pokud zhotovíme z izolitu oděrky, musíme je též nabarvit.                   Spodní vrstva izolitu, pokud ji zdrsníme brusným papírem nebo pilníkem, mírně vsakuje tekutiny. Můžeme ji nabarvit koncentrovaným tmavě hnědým nebo černým moříídlem, čímž získáme vcelku věrohodnou napodobeninu dřeva. Na tvarovaných lištách můžeme tuto vrstvu  ponechat namořenou a vystupující části natřít zlatou barvou. Z tenké vrstvy PVC můžeme zhotovit i lodní lampy. Plášť lampy, narýsovaný na PVC, vyřízneme, v místě ohybu hrany nařízneme a složíme do požadovaného tvaru. Sklo v lampách znázorníme čirou fólií.                                                                           Dalším vhodným stavebním materiálem je deskový polistyrén. Nejčastěji jej získáme například z výstražných tabulek. Většinou má tloušťku od 0,5 mm do 5 mm, je tvrdší než izolit a méně ohebný: jednotlivé díly k sobě lepíme lepidlem na plast. Polystyrén je vhodný na zhotovení oken, dveří, lišt, zábradlí a lodních lamp.