Vojenství-historie
Válečné vozy
Asyrský královský válečný vůz.
Panovníci všech starověkých říš i drobných městských států bojovali ve válečných vozech. Vyzdobený vůz patřil ke královskému majestátu, přičemž bohatost výzdoby ukazovala na moc státu i panovníka. Na obrázku je vůz asyrského krále Tiglatpilesara III. (746 až 727 př. Kr.). Ačkoliv se jednalo o běžný asyrský válečný vůz, byl bohatě zdobený a pokrytý zlatým nebo pozlaceným bronzovým plechem. Služebník držel nad králem purpurový slunečník. Ten sloužil nejen k panovníkovu pohodlí, ale byl i zdaleka viditelným znamením, že král stojí pevně na svém místě. Byl však i signálem pro nepřítele, že pod slunečníkem stojí hlava asyrské armády, kterou je potřeba utnout. Proto byl královský vůz obklopen královskou gardou na koních. Právě u Asyřanů se projevily přednosti pohyblivé a všestranně použitelné jízdy proti jezdcům s těžkopádnými a hůře ovladatelnými vozy. Od těchto dob se také datuje rozvoj klasické jízdy.
Asyrský válečný vůz 1. Současně se Sumery obývaly Mezopotámii kmeny semitského původu. Tyto kmeny vytvořily počátkem druhého tisíciletí př. Kr. dva státní útvary - na jihu Mezopotámie Babylónii s hlavním městem Babylónem, na severu Asýrii s hlavním městem Aššurem (později Ninive). Bojovní asyrští králové vedli neustálé války a podmanili si okolní země, včetně Babylónie, a dokonce i Egypta. V osmém století před Kristem byla vytvořena početná armáda z širokých vrstev svobodného obyvatelstva i „spojenců“ z podmaněných a k Asýrii připojených území. Za krále Aššurnasirpala se v asyrském vojsku objevily válečné vozy, a dokonce i jízda s bojovníky sedícími na koních. Na obrázku vidíme asyrský vůz z nejstaršího údobí. Na dochovaných památkách jsou tyto vozy zobrazeny s třemi nebo dvěma koni. Kola vozů mají široké a pevné loukotě, schopné jízdy i v horském terénu. Na voze stál vedle vozataje bojovník chráněný dlouhým šupinatým pancířem, zvaným sariam. Koně měli látkové přikrývky.
Asyrský válečný vůz 2. Asyrští králové obdarovávali svobodné občany pozemky a za to jim ukládali povinnost sloužit ve vojsku. Tito vojenští kolonisté byli usazováni v pohraničních oblastech, aby tam bylo možno v případě potřeby rychle sestavit vojsko. V sedmém století před Kristem ovládala Asýrie rozsáhlé území od Egypta přes syrsko-palestinské pobřeží a Mezopotámii až po Elam u Perského zálivu. Nicméně podmaněné národy nepřestaly usilovat o osvobození. Roku 614 před Kristem dobyli Médové město Aššur, roku 612 bylo spojenými babylónsko-médskými vojsky zničeno hlavní město Asýrie Ninive a tím asyrská říše zanikla. Na obrázku je znázorněn poslední a současně nejdokonalejší typ válečného vozu starověku. Vůz byl tažen čtyřmi koňmi a osazen čtveřicí bojovníků chráněných bronzovými, nebo železnými lamelovými pancíři. Ty bojovníkům sahaly do pasu a byly pro asyrské těžkooděnce typické. Vozy měly vysoká pevná kola s osmi paprsky.
Čínský válečný vůz. Podle dosud nepotvrzené teorie vznikl první čínský stát Sia - na přelomu třetího a druhého tisíciletí před Kristem. Dnešní jméno Čína je odvozeno od jména jedné z tehdejších provincií, státu Čchin. Na počátku prvního tisíciletí před Kristem její vládce sjednotil četná samostatná knížectví v jeden velký státní útvar. Vozy používali Číňané k dopravě i jako zbraň. Zdá se však, že vozy se do Číny dostaly z Předního východu, a tudíž nejsou domácím vynálezem. Číňané na nich však provedli četná zlepšení. Kola měla 30 paprsků s horními užšími konci vychýlenými dopředu. Taková kola lépe snášela nárazy, ale hlavně se nelámala. Ostatně podobná kola se používají dodnes. Navíc kola těžká až 90 kg nebyla zpevněna obručí, nýbrž železným kováním přibitým přes styčné spáry loukotí. Nejstarší čínské vozy měly oje a jha, stejně jako postroje upevněné kolem krku tažných zvířat stejné jako na Předním východě. Na kresbě je znázorněn válečný vůz z doby kolem roku 800 před Kristem.
Egyptský královský válečný vůz. Obrázek ukazuje nejproslulejšího a nejmocnějšího egyptského vládce, faraona Ramesse II. Faraonové se často nechávali zpodobňovat jako udatní válečníci, porážející desítky nepřátel najednou. Byli zobrazováni, jak stojí ve válečném voze bez doprovodu zkušeného vozataje a řídí koňské spřežení. Faraon řídil tak, že měl opratě uvázány kolem boků, což vyžadovalo nemalé umění. Vždyť bylo potřeba spřežení řídit, stát ve voze, jenž poskakoval na nerovném terénu, a přitom ještě vystřelovat dobře mířené šípy. Podlážka egyptských vozů byla složena z kožených pásů, které pevnou základnu rozhodně netvořily, takže jezdec se nohama vzepřít nemohl. Výkon, který představují královské malby, tedy můžeme považovat za nadnesený. Ramesse II. byl v boji doprovázen cvičeným lvem a oddíly své královské gardy, složenými z cizích námezdných vojáků. Místo štítem byl chráněn kovovým pancířem. Na hlavě měl obvyklou bojovou přilbu, jakou nosili i ostatní egyptští králové.
Egyptský královský vůz 2. Jedním z nejznámějších vládců Egypta je faraon Tutanchamón. Ten sice neproslul svými činy (nastoupil na trůn v osmi letech a zemřel v osmnácti), ale pohádkovým bohatstvím své hrobky, objevené roku 1922 v Údolí králů lordem Carnarvonem a Howardem Carterem. „Vládce národů, nezranitelný, dobrý bůh, syn boha Amóna, udatný, nemající sobě rovného,“ tak vychvaluje mladičkého krále oslavný nápis na stěně chrámu v Kamaku. Tutanchamón je na egyptských památkách zobrazován jako nepřekonatelný bojovník, zasahující svými nikdy se neminoucími šípy desítky nepřátel na jednou. Tak jako jeho pozdější a mocnější nástupce Ramesse byl v boji doprovázen cvičenými lvy, i Tutanchamónovi pomáhala k vítězství zvířata. V tomto případě to však byli lovečtí psi. Tutanchamónův vůz se od běžných egyptských vozů lišil jen bohatší výzdobou. Zatímco někteří faraonové dokazovali odvahu tím, že bojovali polonazí, Tutanchamón se chránil šupinatým lamelovým pancířem. Na hlavě měl modrou válečnou korunu.
Egyptský válečný vůz 1. Hyksósové se v Egyptě udrželi více než sto let. Za tu dobu se však zcela poegyptštili a přijali náboženství i kulturu domorodců. Přestože nebyli zbytečně krutí a jejich vláda připoutala Egypt k okolním zemím, rodilí Egypťané se s novými vládci nikdy nesmířili. Ke konci éry Hyksósů proti nim povstali a vyhnali je ze země. Egypťané se však ukázali pragmatiky a převzali od Hyksósů mnoho dobrého. Ve své armádě ponechali válečné vozy, bronzové zbraně, srpovité meče, výkonné luky, kulaté štíty, bronzové helmy i brnění. Podle hyksóského vzoru postavili vlastní jízdu. Byly to elitní oddíly, do nichž měli přístup jen urození Egypťané. Vozy útočily spolu s pěchotou. Náš obrázek ukazuje jednoduchý egyptský vůz počátečního údobí. Osádka se dosud nelišila od ostatních bojovníků. Vyobrazené štíty mají v horní části kulatá okénka, jimiž mohli bojovnici pozorovat nepřítele. Koně byli chráněni čabrakami.
Egyptský válečný vůz 2. Po vyhnání Hyksósů nastala pro Egypt doba rozkvětu. Byla označována jako Nová říše (asi 1560 až 1080 před Kristem). Mocní vládci Egypta věnovali hlavní pozornost zabezpečení osvobozené země a posunutí hranic státu co nejdále na území sousedních zemí. Králové Nové říše dostávali titul faraon. Jeden z nich, Thutmóse III., pak založil vojsko, v němž sloužili vojáci z povolání, a ne jen ozbrojení statnější muži jako dříve. Vítězství dosahoval obrannou taktikou a odvážnými protiúdery, namísto úporným a nesmyslným bojem. Pozornost byla samozřejmě věnována válečným vozům. Do oddílů útočné vozby byli zařazováni princové a příslušníci vládnoucí vrstvy. Tito jezdci dostávali koně z královských stájí, ale vozy si opatřovali na vlastní náklad. I když jednotný předpis ohledně konstrukce a tvaru vozu neexistoval, určité zásady byly dodržovány. Náš obrázek ukazuje egyptský válečný vůz z doby třináctého století před Kristem. Osádka i vojenský doprovod byli oděni do bílých pancířů, zhotovených z několika vrstev silného plátna. Štíty imitují leopardí kožešinu, avšak ve skutečnosti se jednalo o malbu na plátěném potahu. Bojovník v popředí drží v pravici „khopeš“, srpovitý meč, převzatý od Hyksósů.
Egyptský válečný vůz 3. Stará egyptská armáda používala na svou ochranu dřevěné, případně dřevěné a kůží potažené štíty, tlusté vlněné paruky, různé čapky, šátky a prošívané kazajky vyrobené z několika plátěných vrstev. Teprve od dob Nové říše se ve výzbroji začaly objevovat bronzové přilby a brnění. Bronzová výstroj byla samozřejmě používána i osádkami válečných vozů. Tento druh obrněnců byl nazýván seneny. Nosili pancíř z poskládaných bronzových šupin, připevněných na koženém či plátěném podkladu. Kolem krku měli mohutný límec, v němž mizela celá spodní část hlavy. Hlavu kryla bronzová helma. Doprovázející vozataj, zvaný kedžen, měl však jen suknici, jakou nosili prostí Egypťané. Na svou ochranu i ochranu lukostřelce měl obvyklý egyptský štít. S výstrojí osádky se změnily i válečné vozy. O co více přibylo na váze lukostřelci, o to ubylo na voze. Kola měla místo obvyklých šesti paprsků jen čtyři, korbu tvořil dřevěný otevřený rám, přičemž přední část vozu byla ze silné kůže. Také podlaha byla ze stejného materiálu. Na obrázku vidíte, jak posádka egyptského vozu pronásleduje kanaanské lehko oděné bojovníky.
Egyptský válečný vůz 4. Po celá staletí zasahoval Egypt do dějů sousedních zemí. Obávaná egyptská pěchota časem stanula až na březích řeky Furatu (dnešního Eufratu) v Mezopotámii. Po celou dobu egyptským bojovníkům stačily k osobní ochraně dřevěné štíty namísto kovových pancířů, které nosili nepřátelé, kožené nebo látkové kazajky namísto pancířů a látkové nebo kožené pokrývky hlavy na místo přileb. Teprve v době Nové říše se objevila i těžká jízda v podobě vozů, v nichž stál vedle polonahého vozataje i obrněný bojovník. Zpravidla se jednalo o příslušníka šlechty, chráněného dlouhým pancířem z kovových šupin. Barevné kovové šupiny byly poskládány do souvislých řad a svými zajímavými vzory budily pozornost. Brnění se oblékalo zepředu a na zádech zapínalo pomocí řemínků. Rovněž koně dostali kovovými články pokryté čabraky, boky vozů však i nadále zůstaly odkryté. Dřevo na výrobu vozů se dováželo z Nahariny, což byla země na horním Eufratu.
Hyksóský válečný vůz. Vedle sumerské civilizace v Mezopotámii vznikla na březích Nilu a v Egyptě civilizace neméně významná. Úrodný Egypt však lákal chudší sousedy, zvláště z oblasti východního pobřeží Středozemního moře, ze Sýrie a Palestiny, obývané četnými semitskými kmeny. Ve druhém tisíciletí před Kristem se odtud vyrojily útočné vlny odvážných a bojovných kočovníků, vedených snahou usadit se v úrodné nilské deltě. Tyto vpády nutily Egypťany podnikat protiútoky a budovat pohraniční pevnosti. Ale do té doby neporažená egyptská armáda nakonec cizím útočníkům podlehla, neboť Hyksósové (tak byly tyto přistěhovalecké kmeny souhrnně nazývány) měli k dispozici v Egyptě neznámou zbraň - koně a jimi tažené válečné vozy. Vozy, s nimiž Hyksósové útočili, už vypadaly zcela jinak než staré sumerské. Byly menší a měly jen dvě loukoťová kola s šesti paprsky. Taženy byly párem rychlých koní. Na voze stál bojovník ozbrojený lukem a vozataj, řídící spřežení a chránící štítem sebe i spolubojovníka. Lučištník byl mnohdy chráněn novým vynálezem, dlouhým brněním z bronzových článků, našitých na koženém nebo silném plátěném podkladě. Hlavu měl chráněnou bronzovou přilbou.
Chetitský válečný vůz 2. Lehký, masově nasazovaný bojový vůz, používaný Chetity a jejich spojenci v bitvě u Kadeše, jsme již poznali. Starý egyptský reliéf zobrazující tuto bitvu však předvádí i jiný typ válečného vozu. Jednalo se o vůz daleko těžší a mohutnější, což samo o sobě poskytovalo posádce větší ochranu. Také kola vozu byla zpevněna osmi paprsky, namísto dřívějších šesti. Koně, kteří byli při nájezdu bezprostředně vystaveni srážce s nastavenými nepřátelskými oštěpy, byli chráněni brněním z bronzových šupin. Navíc nesli na prsou nárazník z tvrdé kůže a bronzu. Kovový šupinový pancíř dostal i bojovník na voze, zatímco vozataj a štítonoš měli jen látkový oděv.
Chetitský válečný vůz. Na severu Sýrie a v Malé Asii vzdorovala egyptským výbojům mocná říše se střediskem v oblouku řeky Maraššantijaš (dnes Kyzyl-Irmak). Byla to říše chetitská. Zájmy obou říší se v Sýrii střetávaly, a tak se egyptský vládce Ramesse II. rozhodl k ráznému řešení. Shromáždil dvacetitisícovou armádu a roku 1312 před Kristem vyrazil proti městu Kadeši, největší pevnosti Chetitů v Sýrii. Chetitský král Muvatalliš mezitím zorganizoval spojenectví králů a knížat z Arzavy, Nahariny, Karchemiše, Chalpy a Kadeše. Najal žoldnéře a získal tak stejně velkou armádu. Jejím jádrem byla útočná vozba. Proti vozbě egyptské měla převahu ve svém počtu, navíc ale v každém chetitském voze stáli tři bojovníci proti dvěma egyptským. V nastálé bitvě byli Egypťané poraženi a sám faraon se zachránil jen zázrakem. Chetitské vozy byly velmi lehké a pohyblivé. Kostru měly dřevěnou (jasanovou), oj byla vyrobená z jilmu, kola z jasanu, náboje kol byly ovinuty březovým lýkem. Jezdcem se mohl stát každý Chetita, kromě otroků. Koně byli pečlivě trénováni, přičemž jejich výcvik trval 200 dnů. Při závěrečných zkouškách byl uznán schopným služby jen ten kůň, který za den a noc urazil vzdálenost rovnající se našim 112 km.
Keltský válečný vůz. Také na sever od starobylých kulturních center nacházíme vyobrazené válečné vozy i jejich skutečné zbytky. Jak dosvědčují nálezy, také na dnešním území Čech a Moravy byly v dávné minulosti používány válečné vozy (zhruba od roku 1300 před Kristem). Kmeny, které je tehdy používaly, dnes označujeme souhrnným názvem Keltové (Římané je nazývali Galové). Do Čech pronikl keltský kmen Bójů (odtud staré označení Čech Bolohaemum - země Bójů - latinsky Bohemia). Keltové byli významným kulturním činitelem v Evropě. Pronikli též na Britské ostrovy, kde se dodnes ke keltskému odkazu hlásí Skotové, Walesané a Irové. Můžeme se tedy k nim hlásit i my. Na rozdíl od jiných vojsk, Keltové ve svých vozech bojovníky jen přepravovali na místa střetnutí. Ti často za prudké jízdy z vozů vyskakovali a dál bojovali jako pěšáci. Na obrázku vidíte keltský vůz z britského prostředí. Za pozornost stojí pestře pomalovaný vozataj, který stál při řízení na oji mezi koňským spřežením, aby nepřekážel bojovníkovi na korbě v rozmachu mečem.
Kyperský válečný vůz.
Také na řeckých ostrovech ve východní části Středozemního moře byly používány válečné vozy. I když terénní podmínky nebyly na hornatých ostrovech vhodné k jejich masovému nasazení, o existenci válečných vozů svědčí četné písemné zprávy a dochované výtvarné památky. Například na Krétě byly objeveny starověké záznamy o výrobě vozů, které měly kola vyrobená z vrbového dřeva. Za zmínku stojí, že obruče byly někdy zhotoveny ze stříbra. Koně se na Krétu i na další řecké ostrovy dostali ze Sýrie. Na kresbě je znázorněn kyperský válečný vůz. Kypr ležel v přímém dosahu fénických mořeplavců, a proto byla kyperská kultura ovlivněna kulturou národů Předního východu. To je také znát na vzhledu válečných vozů. Bojovník měl pancíř pokrytý bronzovými články, vozataj byl oděn do pestrého šatu, což byl oděv typický pro oblast Kanaánu. Koně měli pancíře podobné pancířům mitanským či chetitským. Zobrazený vůz pochází z doby kolem roku 1200 před Kristem.
Mitannský válečný vůz. Koncem sedmnáctého století před Kristem vznikl sjednocením churitských kmenů stát Mitanni. Vedle Egypta a Chetitské říše se jednalo o nejmocnější stát tehdejšího světa. V době svého největšího rozkvětu (1430 až 1350 př. Kr.) ovládala mitannská říše území od jezera Van ke střednímu Eufratu a od pohoří Zagros ke Středozemnímu moři. Mitanni proslula chovem koní, a právě koním s válečnými vozy vděčila za svůj územní rozvoj. Rozvinutá metalurgie umožnila chránit vozataje i bojovníka silnými pancíři z bronzových šupin, sahajícími až do poloviny lýtek. Také koně zapřažení do válečných vozů byli chráněni bronzovými pancíři. Bronzové kryty byly i na bocích vozů. Navíc vozataj chránil sebe i bojovníka účinným štítem. Ve velkých toulcích na bocích vozu byly umístěny šípy, luk, meč a sekera.
Mykénský válečný vůz. V době bronzové vznikla ve středním a jižním Řecku a na některých řeckých ostrovech řada malých městských států. Jejich centrem byl obvykle vládcův palác. Největší vliv získalo město Mykény. Hlavní rozkvět mykénské kultury začal ve čtrnáctém století před Kristem, ale o dvě století později nastal náhlý zvrat, když město bylo zničeno a opuštěno. Stejně jako na celém Předním východě i v mykénské říši se používaly dvoukolové vozy k lovu, chybějí však důkazy, že by je Mykéňané používali k boji. Až na jeden neobvyklý archeologický nález. V roce 1960 byl v Dendře nedaleko Mykén objeven hrob z patnáctého století před Kristem, ve kterém byl pochován bojovník ve zbroji zhotovené z několika širokých bronzových plátů kryjících tělo od hlavy až k patě. V tak těžké zbroji by byl pěší bojovník nepohyblivý a proto soudobé rekonstrukce zobrazují podobného bojovníka jen v souvislosti s vozem nebo jako vozataje. Nám proto nezbývá než se v kresbě přiklonit k jedné z těchto možností.
Perský královský vůz. Roku 602 před Kristem byla spojenými médsko-babylonskými vojsky zničena mocná asyrská říše. Její nástupkyní se stala Babylonie. Pod vládou krále Nabukadnezara II. - velkého stavitele a válečníka (605 až 562 př. Kr.) - získala Novobabylonská říše svou dávnou slávu a rozšířila se až po Egypt. Nicméně na severu již vyrůstal další nepřítel - Persie. Hlavní město BabyIon bylo obleženo nesčetnými vojsky perského krále Kýra velikého a r. 539 před Kristem dobyto. Kýros se pak pokusil rozšířit svou moc i na západ a napadl Řecko. Zde však byl odražen. Nakonec makedonský král Alexandr III. Veliký vytáhl roku 334 před Kristem s makedonsko-řeckou armádou proti Persii a roku 333 Peršany porazil u Issu. V neapolském muzeu je uložena mozaika zobrazující tuto perskou porážku a perský válečný vůz s prchajícím králem Dareiem. Podle výřezu z této mozaiky je nakreslen i náš obrázek.
Perský srpový vůz. Při tažení do Persie používali Řekové novou bojovou taktiku, takzvanou falangu. Jednalo se o útvar těžké pěchoty chráněné pancíři, kovovými helmami a velkými okrouhlými štíty. Tento útvar měl za Alexandra Veliké ho hloubku šestnácti řad. Falanga postupovala kupředu se sraženými štíty a sarissami (šestimetrovým kopím) namířenými proti nepříteli. Na této jednolité stěně ztroskotal každý protivník, dokonce i nájezd válečných vozů. Peršané proto hledali způsob, jak falangu rozbít. Vyrobili takzvané srpové vozy, což byly klasické válečné vozy, z jejichž korb a os kol trčely do stran dlouhé ostré srpy. Další byly umístěny na paprscích kol, takže rotovaly. Útok řady těchto vozů měl psychologický účinek a v řadách falangy způsoboval zmatek. Dva takové vozy prý dokázaly rozehnat útvar o několika stech těžkooděnců. Nakonec byla i proti srpovým vozům nalezena účinná taktika. Ve falanze byly ponechány volné průchody, do kterých křikem vyděšená zvířata instinktivně zamířila. Vozy těmito průchody rychle projely, aniž by způsobily větší potíže, a jejich posádky byly napadány zezadu.
Řecký vůz.V nejstarších dobách řeckých dějin bojovalo jen pěší vojsko, seřazené podle kmenů a vedené kmenovými náčelníky. Pouze náčelníci a héróové bojovali na vozech. Tito hrdinové sváděli před sešikovanými vojsky osobní souboje s nepřátelskými veliteli a teprve potom nastupovalo do boje ostatní vojsko. Tento způsob však byl později nahrazen taktickým vedením boje, při němž se bojové vozy ukázaly zbytečnými. Přesto na starověkých řeckých výtvarných památkách nacházíme četná vyobrazení bojovníků na vozech, a tudíž by se dalo usuzovat na jejich časté používání v boji. Tato vyobrazení jsou však jen ilustracemi činů dávných héróů - hrdinů - a nezobrazují tehdejší realitu. Nelze však vyloučit, že i v klasické době se velitelé a vznešení bojovníci dopravovali na bojiště vozy. Už první pohled na řecký vůz ukazuje, že se k boji nehodil. Nízká a odkrytá korba neskýtala bojovníkovi žádnou ochranu, umožňovala však rychlé a snadné vystoupení. Náš obrázek je nakreslen podle výjevu na řeckém mramorovém reliéfu z doby kolem roku 500 před Kristem.
Římský triumfální vůz. Římané už válečné vozy nepotřebovali, neboť jejich pěší legie si dokázaly poradit i bez nich. Dvoukolé vozy proto Římané používali jako sportovní nářadí pro závody v cirku. Přesto měli k dvoukolému vozu jakousi posvátnou úctu a tomu, kdo se v něm vezl, přiznávali jistou důstojnost. Proto dvoukolé vozy hrály hlavní úlohu v triumfálních průvodech. Vítězný vojevůdce, který rozšířil hranice-Římské, říše a jeho vojsko v boji pobilo nejméně pět tisíc nepřátel, se vracel v triumfálním průvodu. V jeho čele kráčeli nejvyšší úředníci, za nimi hudba, vozy s kořistí a nakonec zajatci. Uprostřed průvodu jel na dvoukolém voze vojevůdce - triumfátor. V tento slavnostní den měli vojáci, kráčející za svým vojevůdcem, právo zpívat posměšné písně na svého velitele; dovedeme si jistě představit, že toho hojně využívali. Pokud nebyly splněny obě podmínky pro triumf, jel vojevůdce jen na koni, nebo musel dokonce šlapat pěšky. V době císařské jel jako triumfátor císař, zatímco vítězný vojevůdce se musel spokojit s vyznamenáním.
Sumerský válečný vůz.
V dávné Mezopotámii (zemi mezi biblickými řekami Eufrat a Tigris - dnešní Irák) vznikla před tisíciletími první významná civilizace. Z pouště se začala zvedat nejstarší města, rozvinulo se zemědělství. Díky zavlažovacím kanálům i dobré organizaci učinili lidé z pouště kraj, kam pozdější tradice umístila rajskou zahradu - Eden. V Mezopotámii vznikla řada slavných měst, avšak do historie vojenství se nejvýznamněji zapsalo město Ur. Právě odtud pocházejí nejstarší doklady o užití prvního válečného vozu. V té době, tedy v polovině třetího tisíciletí před Kristem, obývali jih Mezopotámie Sumerové, snad nejvýznamnější národ starověku. Na sumerských válečných vozech je vidět, že jejich vzorem byl docela obyčejný nákladní vůz. Namísto pytlů se zbožím se „naložili“ dva bojovníci s velkým toulcem a svazkem oštěpů a první bojový vůz byl na světě. Vozy měly plná dřevěná kola složená z dílů. Jako potah zvolili Sumerové poloosly - onagery, jimž říkali anše. Byla to zvířata kousavá, a proto jim Sumerové provlékali nozdrami kovové kroužky a tlamy stahovali koženými náhubky. K válečným vozům byla zapřahána čtveřice onagerů, přičemž oba krajní byli k oji připojeni jen volně. Je možné, že sloužili jen jako živý štít k ochraně dvou středních „tahounů“. Vozy měly dřevěnou kostru, stěny kožené nebo proutěné a potažené kůží.
Syrský válečný vůz. Válečné vozy snad používaly všechny národy Předního východu. Zvláště vládci jednotlivých městských států v syrsko-palestinské oblasti měli množství válečných vozů, které tvořily základ jejích moci. Po vyhnáni Hyksósů a následném rozšiřováni egyptského panství v Sýrií a Palestině se vytvořila koalice městských vládců, jež se za vedení knížete z Kadeše pokusila odstranit egyptskou nadvládu. Faraon Thutmóse III. proto roku 1468 před Kristem vytáhl s vojskem do Palestiny, aby posílil egyptský vliv. Po odvážném pochodu nebezpečnou soutěskou stanulo egyptské vojsko před branami Megidu a město oblehlo. V bitvě na sebe narazila vozba obou armád. Obrázek ukazuje typický syrský válečný vůz z té doby. Vůz i koně jsou již částečně chráněni brněním zhotoveným z bronzových článků. Lučištník i vozataj byli oděni kanaánským „pestrým šatem“ (tento název dává oděvu bible). Vysoká kola měla jen čtyři paprsky.
Vůz mořských národů. Asi v letech 1560 až 1080 před Kristem se ze severu přes Středozemní moře vynořily takzvané mořské národy. Kmeny různého původu vpadly do nilské delty někdy kolem roku 1175 př. Kr. Z těchto národů byl zatím identifikován jen kmen Peleset, který se usadil na území dnešní Palestiny (odtud také Palestina dostala své jméno). Druhý proud mořských národů směřoval do Egypta, ale v nilské deltě byl v pozemních a námořních bojích poražen faraonem Ramessem III. Vozy mořských národů se pro svou těžkopádnost nehodily k útočnému boji. Jednalo se vlastně o vozy nákladní, které zase skýtaly dobrou pasivní obranu. Byly vysoké, pevné a sestaveny do vozové hradby zajišťovaly bezpečí ženám i dětem. Také potah vozů mořských národů, kterým byl pár volů, vypovídá o jejich nákladním užití.
Historické přilby
Kasket (počátek 18. století)
Blížíme se modernímu způsobu válčení. Rytířské přilby středověku nahradil počátkem 18. století u některých druhů jízdy klobouk. Ale vzhledem k možnostem zranění šavlí či palašem v jezdeckých srážkách býval do klobouku připevňován (nebo pod ním nošen) kříž z ocelových pásků. Této konstrukci se říkalo kasket nebo též kalotte. Zobrazený kasket je snýtován z pěti kusů o průměrné tloušťce 1,5 mm. Čtyři díly kasketu chrání temeno hlavy, dole jsou spojeny ocelovým pásem. Výška: 102 mm, průměr 204 mm, hmotnost: 610 g.
Orientální přilba (17-18. století) Zbraně a zbroj z oblasti Orientu patří k nejzajímavějším předmětům muzejních sbírek. Pocházejí většinou z období posledního osmanského náporu na západ (odraženého roku 1683 u Vídně) a z následujících bojů na Balkáně. Ochranná zbroj pochopitelně odpovídala způsobu boje lehké osmanské jízdy a namísto plátů oceli nacházíme lehčí kroužkovou zbroj. Přilba na obrázku má půlkulovitý zvon se dvěma záchytkami na chocholy, nahoře vybíhající ve špici. Cely povrch je zdoben zlaceným reliéfem s přírodními motivy. Na přední části je připevněn zdobeny nánosník, jehož nastavení umožňuje šroub. Přilbu doplňuje závěs z ocelových kroužků o průměru 4-5 mm. Vnitřek přilby je vyložen červenou látkou. Průměr zvonu přilby: 200 mm, výška i s hrotem: 275 mm, hmotnost: 1 800 g.
Otevřená kyrysnická přilba (17. stol). Spolu se vzrůstajícím uplatňováním palných zbraní na bojišti, zejména v období třicetileté války, se měnila i taktika a výzbroj jízdy. Těžká jízda - kyrysníci - postupně odložili součásti své ochranné zbroje, původně sahající až ke kolenům. Zůstal jen kyrys (přední a zadní plát) a otevřená přilba, už bez sklopného hledí. Přilba na obrázku má půlkulovitý zvon se zlaceným medailónem na vrcholu. Kuželová záchytka sloužila k upevnění chocholu. Pevný štítek vybíhá ve špici, proti příčnému seku chránil tvář jezdce nánosník. Kryt týlu je šestidílný, pohyblivý, Iícnice kapkovitého tvaru má malé otvory. Celá přilba je modřená, uvnitř vyložená kůží a podšitá červeným sametem. Výška zvonu: 130 mm, průměr zvonu: 185 mm, max. délka: 410 mm, hmotnost: 1 320 g.
Pěchotní přilba typu morion (Itálie, 2. pol. 16. století) Moriony patří mezi charakteristické přilby pěšáků 2. poloviny 16. a 1. poloviny 17. století. Jejich původ je španělský nebo italský a na bojištích je nacházíme zejména ve výstroji pikenýrů, kteří jako první zachycovali nepřátelský útok, a byli proto ještě částečně chráněni ochrannou zbroji i v době, kdy ji už ostatní vojáci nepoužívali. I pote, co moriony zmizely z bojišť, vidíme je na hlavách příslušníků palácových gard a dvorských stráží. A mezi tyto umělecky zdobené a cenné exempláře patří i přilba na obrázku. Zvon je hruškový, s výběžkem nahoře, lomená střecha vybíhá do zdvižených špicí. Výzdobu tvoří 12 mosazných růžicových nýtů, celý povrch je pokryt zlacenou leptanou a cizelovanou výzdobou s motivy válečných trofejí a lidských postav. Výška: 315 mm, šířka: 255 mm, délka: 355 mm, hmotnost: 1 270 g.
Přilba kbelcová (14. století). Feudální vojenství, kde rozhodující úlohu hrála těžká obrněná jízda, kladlo odpovídající nároky na kvalitu ochranné zbroje. Přilba musela vydržet náraz protivníkova kopí, ochránit svého nositele před úderem meče nebo sekery. Kbelcová přilba se vyvinula z přilby hrncové (menší obrázek), dosedala až na ramena a bývala přidržována řetězy. Vzhledem k hmotnosti přilby a omezenému výhledu nosili rytíři za přesunů jinou, lehčí přilbu, přes kterou před bojem nasazovali kbelcovou přilbu. Zobrazený exemplář je přesnou kopií přilby Edwarda Waleského, zvaného Černý princ. Přilba je snýtována ze šesti plátů, asi 90 dýchacích otvorů tvoří na pravé straně obrys koruny. Oční výřezy mají délku 125 a výšku 8 mm, výška: 382 mm, šířka: 220 mm, délka: 310 mm, hmotnost: 2 700 g.
Přilba typu šalíř (2. pol. 15. století). Šalíře jsou charakteristické zejména pro 2. polovinu 15. Století, ale udržely se až do počátku století následujícího. Vyvinuly se z železných klobouků a rozšířily se po celé Evropě, takže podle některých charakteristických rysů můžeme rozlišit např. šalíře italského nebo německého typu. U některých nacházíme sklopné hledí, jiné mají pouze štěrbinový průzor. Krk bojovníka šalíř nechránil, proto byl doplňován dalšími součástmi zbroje, např. plátovým podbradníkem. Přilba na obrázku (originál je na státním zámku Žleby) má hledí sklopné, vpředu vybíhající do hrany, výhled umožňují průzory dlouhé 83 a vysoké 6 mm. Týl chrání dva na nýtech upevněné pohyblivé pláty. Povrch přilby zdobí malované červené plameny. Výška: 210 mm, šířka: 217 mm, délka: 296 mm, hmotnost: 2000-3500 g.
Turnajová přilba (2. polovina 16. století). Turnaje známe z evropských dějin od 12. století jako průpravu pro skutečny boj i jako okázalou podívanou s mnoha variantami. Zpočátku se užívaly běžné (ostré) zbraně, takže nezřídka docházelo ke smrtelným úrazům. Na jednom z turnajů v Německu padlo 60 rytířů, v turnaji nalezl smrt francouzský král Jindřich II., těžce zraněn byl i Jan Lucemburský… Až od počátku 15. století se objevují speciální turnajové zbroje mající za úkol vyloučit zranění. Velká hmotnost omezující pohyblivost v turnajovém klání tolik nevadila. Zobrazená přilba má zvon s mohutným kanelovaným hřebenem, dvoudílné pohyblivé hledí s úzkými průzory a čtyřmi dýchacími otvory. I podbradník je pohyblivý, se západkou. Povrch je zdoben zlaceným reliéfem. Výška: 280 mm, šířka: 245 mm, délka: 310 mm, hmotnost: 7 170 9 (!).
Železný klobouk italského typu (3. čtvrtina 15. století). Železné klobouky jsou nejpoužívanějším typem pěchotní přilby od 13. do 15. století. Základní forma měla kulatý zvon s hřebenem a širokou střechou. Ve 13. a 14. století chránila obličej a krk ještě kroužková kapuce nošená pod přílbou. V 15. století kryla pevná, dolů sklopená střecha i obličej, přičemž úzký průzor umožňoval výhled. Tento typ se hodil zvláště dobře střelcům z kuší a palných zbraní, kteří byli sami terčem střelby nepřítele. Přilba na obrázku má zvon oválného půdorysu se středním hřebenem, střecha je silně sklopená a vpředu i vzadu lomená. Podél přechodu zvonu do střechy je 15 měděných nýtků, při okraji střechy je 20 otvorů v pravidelných intervalech, každý o průměru 3 mm. Výška: 235 mm, šířka: 248 mm, délka: 348 mm,hmotnost: 1 600 g.
Kombinované zbraně
Apačský revolver.
Jde o kuriózní kombinaci tří zbraní: revolveru, dýky a tzv. boxeru (též „prstýnků“), který slouží k zesílení úderu sevřenou pěstí (prsty jsou boxerem provlečeny jakoby v prstýncích). A proč se téhle zbrani říká apačský revolver? Přímo s Indiány z kmene Apačú nemá společného nic, zato s jejich pověstí, jakou si v oněch dobách získali. Mluvilo se o nich jako o krutých a lstivých lotrech (na rozdíl od románů K. Maye) a odtud se označeni „apač“ přeneslo na příslušníky podsvětí - lupiče, gangstery, vrahy. Šestikomorový bubínek pro náboje s okrajovým zapalováním slouží přímo ke střelbě. Ta vzhledem ke krátkým nábojovým komorám není příliš přesná, jde však především o zbraň pro boj zblízka. Vyklápěcí boxer tvoří současně pažbu revolveru. Dýku po vyklopení lze použít jak v sestavě revolveru, tak s přiklopeným boxerem. Domyslíte-Ii si tyto možnosti použití zbraně, která se složená vejde prakticky do dlaně, pak dáte za pravdu zařazení „apačského revolveru“ nejen mezi zbraně kombinované, ale především mezi zbraně zákeřné. Délka s vyklopenou dýkou 203 mm, kalibr 6 mm.
Hůl kombinovaná s pepřenkou a dýkou. Oblíbenou kombinaci bodné zbraně s palnou se staly různé hole, a to od té doby, kdy se začaly používat kovové nábojnice. Tím se značně zjednodušilo i odpalování náboje a celková konstrukce zbraně. Hole, včetně vycházkových, obsahovaly nejen jednoranné, ale i víceranné zbraně, a to jak krátké (pistolové nebo revolverové), tak i dlouhé, jejichž hlaveň procházela celou holí. Vybrali jsme pro vás hůl, která je kombinovaná s pepřenkou. Není tím míněna nádobka na pepř, ta jen dala jméno revolverové zbrani, kterou vlastně tvoří pouze bubínek s nábojovými komorami a zámek. Tedy něco, co vzdáleně připomíná nádobky-pepřenky z oněch dob. Vyobrazenou hůl zkonstruoval Francouz Nicolas Simon kolem roku 1895. Dřevěná hůl má na horním konci objímku s bajonetovým uzávěrem, kterým je přichycena ke kombinaci dlouhé tenké dýky a šestiranné pepřenky. Rukojeť obsahuje i vyklápěcí spoušť. Náboje mají okrajové zapalování. Délka asi 90 cm, váha kolem 1 000 g.
Kapesní nůž kombinovaný s pistolí.
Kombinace palných a chladných zbraní se netýká jen velkých zbraní, ale i těch nejmenších, doslova kapesních. Příkladem jednoduchého spojení kapesního nože a pistole malé ráže je vyobrazená anglická zbraň, vyrobená mezi r. 1862 až 1884 firmou Unwin & Rodgers v Sheffieldu. I když zachovaná zbraň je bez závěru a vytahovače patron, její konstrukce je jasná. Oktagonální hlaveň je upevněna na střence, spoušť je vyklápěcí. Střenka je oboustranně kryta rohovinou a obsahuje i malou schránku na náboje, které jsou vzhledem k ráži 6 mm malých rozměrů. Náboje mají okrajové zapalování. Zbraň má dvě vyklápěcí čepele různé délky i síly, které slouží k sebeobraně. I v tomto případě se dá předpokládat spíše zastrašující účinek střelby (vzhledem k malé ráži i délce hlavně) a pak už účinnější využití některého z nožů. Celková délka 17 cm, délka čepeli 9 a 6 cm, délka hlavně 6 cm, kalibr 6 mm, hmotnost 500 g.
Knižní atrapa s dvěma křesadlovými pistolemi. Naši sérii kombinovaných zbraní musíme doplnit o další kuriozitu čili zvláštnost. Je to kombinace knihy s palnou zbraní. Opět se můžeme jen dohadovat (tak jako v případě „střílejících příborů“) o smyslu a účelu teto kombinace. Snad to byl vhodný průvodce na cesty, tehdy nebezpečné nejen kvůli banditům, ale i v dobách válečných, snad to byla dobrá zbraň pro případ nevítané návštěvy anebo rafinovaná zbraň pro vraždu bez vraha. A možno i zázrak, že smrt vyšla z knihy. Neboť byly „ozbrojeny“ i knihy modlitební. Vyobrazená kniha je v tomto případě atrapa, tedy nikoliv normální kniha. Je v kožené, bohatě zdobené vazbě a na vnitřní straně dřevěných desek jsou přišroubovány dvě křesadlové pistole. Hlavně jsou okrouhlé, nábojové komory oktagonální, kohoutek je esovitý, s dračí hlavicí. Celá zbraň je bohatě zdobená. Kniha-zbraň je francouzského původu z konce 17. století. Střed knihy je upraven tak, že ji lze otevřít a jakoby číst. V jiných případech tomu tak skutečně bylo, neboť jen v části listů přiléhajících k deskám se zbraněmi bylo příslušné vybrání. Kniha má rozměry 19' 11' 10 cm.
Palcát se čtyřhlavňovou palnou zbraní. Vědci se už dávno shodli na tom, že k prvním zbraním našich dávných prapředků patřil špičatý kámen (pěstní klín) a kus dřeva, nejspíš silné větve, jako kyj. Z těchto dvou primitivních zbraní se postupně vyvinuly nejrůznější chladné zbraně - dýky, tesáky, meče, kopí, sekery. Když se posléze podařilo vynalézt i střelné zbraně, zejména jejich účinnější provedení, palné zbraně, objevila se i snaha kombinovat zbraně chladné s palnými. Příkladem takového spojení a využití výhod obou druhů zbraní je vyobrazený palcát, jehož tvůrcem je Hans Morgenroth (Norimberk kolem roku 1600). Spojuje v sobě tři zbraně: palnou, údernou a bodnou. Přední část sloužící k úderu je zpevněna kovovými nákružky, každý se šesti kulovitými bicími hřeby. Palcát je zakončen špicí upevněno u na odklopném uzávěru, pod nímž se skrývají čtyři pistolové hlavně. Vždy pro dvě pistole je určen jeden kolečkový zámek k odpálení. Zápalné kanálky mají tedy jednu pánvičku. Při výstřelu jsou proto odpáleny vždy dvě pistole společně. Tělo palcátu je z ořechového dřeva, zbraň je bohatě zdobena. Celková délka (včetně hrotu) 93 cm, délka hlavní 26 cm, kalibr 9 mm, hmotnost 3140 g.
Příbor kombinovaný s křesadlovou pistolí. Představa, že si pochutnávám na dobrém jídle a přitom současně s vidličkou a nožem držím v ruce i pistole, může leckoho přimět k nevěřícnému zavrtění hlavou. Je tomu ale tak, kombinované zbraně se nevyhnuly ani této kombinaci, o jejímž účelu budeme asi marně uvažovat. Snad měl majitel strach ze spolustolovníků, snad z nečekané návštěvy, snad měl jen bláznivý nápad a puškař mu ho splnil. Nešlo však o ojedinělý případ nebo nápad. V muzejních a zámeckých sbírkách je takových kousků více (včetně lžic!). Vyobrazený příbor je německého původu z roku 1750, nůž má oboustranné ostří, vidlička dvě dlouhé jehly. Příbor je bohatě zdoben. Křesadlové pistole jsou ve střenkách, ústí hlavně je profilováno jako ozdobné zakončení. Zámek je rozložen po obou stranách střenky. Nezbývá tedy než říci: dobrou chuť a pozor na spoušť! Hlavně přece míří proti tomu, kdo příbor právě používá. Anebo spíš míří na souseda? Kdoví. Délka nože 25 cm, hmotnost 145 g; délka vidličky 25cm, hmotnost 135 g.
Šavle kombinovaná s pistolí s kolečkovým zámkem. Velmi častou kombinací chladné a palné zbraně jsou kordy, meče, šavle a tesáky. Z mnoha typů a variant jsme vybrali šavli maďarsko-polského původu, kombinovanou s německou pistolí s kolečkovým zámkem z roku 1565. Proč takové kombinace vznikly, si můžeme snadno domyslet. Především tu jde o okamžik překvapení protivníka, ne vždy o přesnou střelbu, neboť kombinované zbraně ji obvykle neumožňují. Při střetnutí s protivníkem je tu tedy možnost nejdříve vystřelit - a pokud byl zásah úspěšný, je protivník buď přímo vyřazen z boje, nebo aspoň oslaben zraněním. Poté následuje výpad sečnou zbraní a dojde k obvyklému boji či souboji. Pistole s kolečkovým zámkem je k čepeli šavle připevněna v blízkosti záštity. Nevýhodou kolečkového zámku je jeho složitá příprava před výstřelem - je nutné natáhnout pomocí klíčku péro roztáčející kolečko, které třením o křesací kámen upevněný v kohoutku vykřesá jiskru. Ta zažehne prach v pánvičce, z níž pak oheň prošlehne do hlavně pistole a dojde k výstřelu. Je to princip podobný tomu, jaký známe u zapalovačů. Tyto nevýhody později odstranil zámek křesadlový a posléze perkusní (čili zápalkový). Délka šavle 93 cm, délka ostří 80 cm, šířka ostří 4 cm, délka hlavně 18.5 cm, kalibr 11 mm, hmotnost 1 380 g.
Tesařská sekera kombinovaná s palnou zbraní. Nejen válečné a bojové sekery byly kombinovány s palnými zbraněmi krátkými či dlouhými. Mezi krátké palné zbraně patří pistole a revolvery, zatímco pušky patří ke zbraním dlouhým. Vyobrazená sekera s křesadlovým zámkem je německého původu a pochází z konce 17. století. I když má silné, dlouze vytažené ostří, nebyla jistě určena k běžnému použití. Nasvědčuje tomu i zdobení toporu. Mohla patřit mistru cechu tesařského, být vzácným darem tohoto cechu starostovi města, knížeti, hraběti, veliteli atp., jak bývalo zvykem. Vzhledem k délce hlavně můžeme hovořit o spojení sekery s pistolí. Oktagonální hlaveň je upevněna shora na topůrku, křesadlový zámek z boku a spoušť je chráněna lučíkem. Při výstřelu udeří křesací kamínek upevněný v kohoutu do ocílky, která je současně krytem pánvičky. Ocílka odskočí, vykřesaná jiskra zapálí prach v pánvičce a oheň prošlehne do hlavně. Následuje výstřel - pokud bylo všechno v pořádku. To znamená, že křesací kamínek byl dobře upevněn v kohoutu, že se nerozdrtil, že jiskra byla dostatečně silná, zápalný prach suchý a zápalný kanálek průchodný (tedy bez zbytků spáleného prachu z předchozího výstřelu). Nabiják, potřebný k nabíjení zbraně, tj. k zasunutí kulky do hlavně a utěsnění náboje, je zasunut v topůrku. Délka hlavně 16,8 cm, kalibr 13 mm, hmotnost 1 245 g.
Zbraně VŘSR
Horský kanón vz. 1909.
Za revoluce a při její obraně zasáhly do bojů též horské kanóny. Zejména v členitém terénu, ale i v rovinaté krajině se uplatňovaly při palebné podpoře útoku pěchoty. Jejich konstrukce umožňovala i postřelování skrytých cílů. Vyobrazený typ byl vyráběn licenčně Putilovským závodem v Petrohradě. Jedná se o kanón francouzského systému Schneider. Kanón bylo možno přepravovat po vlastní ose, v neprůchodném horském terénu byl nesen soumary. K tomu účelu jej bylo možno rozložit na několik dílů. Zvlášť se přepravovala hlaveň, přední část lafety a zadní část - chobot. Raže:76 mm, počáteční rychlost střely: 381 m/s, max. dostřel: 7 000 (3 900)m, hmotnost střely: 6,5 kg, hmotnost trhavé náplně: 0,8 kg, hmotnost v bojové poloze: 624 kg, hmotnost v transportní poloze: 1 236 kg.
Lehký tank T -18. První sovětský tank vznikl podle rozebraného francouzského tanku Renault, ukořistěného v březnu 1919 u Oděsy. O jeho výrobě bylo rozhodnuto v lednu 1920 a již 31. srpna téhož roku opustil výrobní závod tank Russkij Renault. Motory vyráběl moskevský závod AMO, pancéřové pláty lževský závod v Leningradě a montáž probíhala v Sormovském závodě v Nižnim Novgorodě (dnes Gorkij). Na tento tank vývojově navázal vyobrazený typ, označovaný též MS.1. Sériově se vyráběl od roku 1928 v Leningradě a Gorkém. V době svého vzniku byl považován za nejlepší tank své třídy na světě. Hmotnost: 5200-5500 kg, výzbroj: kanón 37 mm, kulomet 7,62 mm, pancíř: 6-16 mm, osádka: 2 muži, motor: spalovací čtyřválec, výkon motoru: 35 k, max. rychlost: 17 km/h-1, max. dosah: 60 km.
Pěchotní puška vz. 1891 systému Mosin. Nejrozšířenější zbraň v období revoluce, občanské války i bojů proti intervenci. Doplněná typickým čtyřhranným bodákem „štykem“ bojovala tato „vintovka“, jak ji vojáci důvěrně nazývali, v zákopech první světové války, podílela se na dobytí Zimního paláce a byli jí vyzbrojeni i českoslovenští rudoarmějci v oddílech Rudé armády. Vyráběla se v několika variantách: pěchotní, dragounská, kozácká a jako karabina vz. 1907. Lišily se od sebe v detailech, a zejména délkou. Po malých úpravách sloužila pod označením vz. 91/30 ještě za druhé světové války. Ráže: 7,62 mm, hmotnost: 4550 g, délka: 1 305 mm, kapacita zásobníku: 5 nábojů, úsťová rychlost střely: 860 m/s, hledí stavitelné do 3 200 kroků.
Pistole VZ. 1896 systému Mauser. Velmi oblíbená zbraň důstojníků a komisařů Rudé armády. Použití výkonného střeliva umožňovalo zásahy na velkou vzdálenost. K přesnosti střelby přispívalo i dřevěné pouzdro, ve kterém se zbraň nosila. Po nasazení pouzdra na rukojeť pistole vznikla prodloužená pažba usnadňující míření. V ráži 7,63 mm se pistole vyráběla ve verzích na šest, deset a dvacet ran, v ráži 9 mm na deset ran. V omezeném množství byla vyrobena také jako karabina s hlavní dlouhou 240 mm o celkové délce 750 mm. Ráže: 7,63, hmotnost: 1 120 g, délka: 295 mm, kapacita zásobníku: 10 nábojů, úsťová rychlost střely: 430 m/s, hledí stavitelné do 1 000 m, účinný dostřel: 50-70 m, maximální dostřel: 2 000 m.
Revolver vz. 1895 systému Nagant. Konstrukčně velmi zajímavá zbraň belgického konstruktéra Louise Naganta. Do výzbroje ruské armády zavedena jako vz. 1895. V období revoluce a bojů proti interventům sloužila jako osobní zbraň příslušníků Rudé armády. Originalita konstrukce spočívá ve způsobu těsnění úniku plynů mezi válcem a hlavní. Je řešeno přisunutím válce směrem k hlavni, přičemž se dlouhý, kuželovitě zúžený náboj se zapuštěnou střelou zasune částečně do vývrtu. Nevýhodou je ovládání celého mechanismu spouští, což vede ke značnému ztížení jejího chodu. Ráže: 7,62 mm, hmotnost: 834 g, délka: 230 mm, kapacita válce: 7 nábojů, úsťová rychlost střely: 272 m/s, bojová rychlost střelby: 7 ran za 15-20 s.
Ruská kozácká šavle (šaška) vz. 1881. Jedná se o zvláštní typ šavle pro ruskou lehkou jízdu - kozáky. Její tvar je odvozen ze šavlí z oblastí Kavkazu. V ruské armádě byly první šavle tohoto typu úředně zavedeny v roce 1838. Šavle vz. 1881 měly mírně zakřivenou čepel se širokým oboustranným výbrusem, dřevěnou rukojeť a mosazné kování. Zbraně pro mužstvo měly na pochvě záchyty pro bodák. Po roce 1917 bývala na hlavici ražena pěticípá hvězda, později státní znak a písmena C.C.C.P. Délka zbraně z pochvou: 1 020 mm, délka čepele: 866 mm, hmotnost: 1 330g.
Ruský dělostřelecký tesák (kindžál) VZ. 1908. Tesáky vznikly ve středověku jako lidová zbraň, od konce 18. století našly uplatnění i v armádě ve výzbroji dělostřelců a ženistu. Tesák vz. 1908 převzal tvar tradiční zbraně kavkazských horalů - kindžálu. Má mírně zakřivenou, oboustranně broušenou čepel s dvojitým výbrusem, dřevěné střenky rukojeti jsou přichyceny dvěma mosaznými nýty. Na čepeli je značka výrobce: Zlatousťskaja oružejnaja fabrika, 1911 god. Celková délka zbraně s pochvou: 635 mm, délka čepele: 435 mm, hmotnost: 740 g.
Těžký kulomet vz. 1910 systému Maxim. Tento těžký kulomet na podvozku konstruktéra Sokolova se stal symbolem ozbrojených sil revoluce. Velmi rozšířena byla jeho použití na „tačankách“, což byly lehké rychlé bryčky tažené koňmi. Pro jeho charakteristický vzhled - rozměrný vodní chladič hlavně, ochranný štít a nápadná dřevěná kola - jej snadno poznáme na první pohled. Ráže: 7,62 mm, hmotnost: 66 kg (v palebném postavení), hmotnost těla TK: 20,3 kg, hmotnost nábojového pásu s 250 náboji: 10,3 kg, úsťová rychlost střely: 800 m/s, bojová rychlost střelby: 600 ran/min., maximální dostřel: 5 000 m, hledí stavitelné do 3000 m.